ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.139.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 139/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné P. e., a. s., proti povinné D. U., pro 10.660,40 Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 23 E 729/97, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2003, č.j. 15 Co 241/2003-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 25. 11. 1997, č.j. 23 E 729/97-13, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 4. 2003, č.j. 23 E 729/97-54, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 nařídil podle platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 10. 1995, sp. zn. 8 C 332/95, k vymožení pohledávky 10.660,40 Kč s 0,05 % úroky denně od 9. 10. 1995 do zaplacení, nákladů přecházejícího řízení (578,- Kč) a exekučních nákladů (300,- Kč) výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. Odvolací soud uzavřel, že podmínky nařízení výkonu rozhodnutí jsou splněny, zejména – po zjištění, že platební rozkaz byl povinné řádně doručen – shledal exekuční titul vykonatelným.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná (včasným, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2003 pod č. 7) dovoláním, jímž zpochybňuje závěr o vykonatelnosti podkladového rozhodnutí založený na zjištění, že jí platební rozkaz byl doručen.; tvrdí, že podpis na doručence není jejím podpisem, „což je patrné pouhým porovnáním podpisů na doručenkách a … na dalších listinách již ve spise založených.“ Jako další pochybení vytýká chybná skutková zjištění v řízení, jehož výsledkem bylo vydání podkladového rozhodnutí, a okolnost, že v tomto řízení rozhodoval místně nepříslušný soud. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání „jako zjevně bezdůvodné“ odmítl.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále též jen „o.s.ř.“). O takový případ v souzené věci jde, jelikož odvolací soud – ač rozhodoval po 1. 1. 2001 – odvolání proti usnesení soudu prvního stupně vydanému 25. 11. 1997 (opravenému usnesením ze dne 23. 4. 2003, viz část dvanáctou, hlavu I, bod 11. zákona č. 30/2000 Sb.) projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení o dvouměsíční lhůtě k podání dovolání, jelikož ve skutečnosti odvolací soud žádné ustanovení občanského soudního řádu v novelizovaném znění, jež by se od některého z ustanovení tohoto předpisu ve znění předchozím lišilo, neaplikoval, nýbrž naopak usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací, potvrdil.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř.; o žádný z případů zde zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; takové vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným pod písmeny b/ až f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o.s.ř., a to proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil (odstavec 1/), a že povinná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nevznesla (odstavec 2/).
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 4, věta první, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř.; oprávněné, která by měla na jejich náhradu právo, náklady v tomto stadiu řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2005
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu