ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1417.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 1417/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) J. B., b) I. Č., a c) J. Č., zastoupených advokátkou, proti povinnému P. V., vyklizením, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 E 1808/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2004, č.j. 21 Co 580/2003-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 9. 10. 2003, č.j. 18 E 1808/2003-40, kterým Okresní soud v Hradci Králové nařídil podle svého rozsudku ze dne 23. 9. 2001, sp. zn. 14 C 148/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 20 Co 473/2002, výkon rozhodnutím vyklizením označeného bytu a přestěhováním povinného do zajištěného náhradního bytu (první kategorie, 1+KK v druhém nadzemním podlaží domu čp. 770 v H. K.). Odvolací soud – po doplnění dokazování – vycházel ze zjištění, že vyklizovaný byt o celkové ploše 28,44 m2 sestává z předsíně (4,40 m2), kuchyně (16,22 m2), spíže (0,99 m2), koupelny (5,90 m2) a WC (0,93 m2), byt, který oprávnění pro povinného zajistili, má plochu 26,64 m2 a sestává z pokoje (17,15 m2), kuchyňského koutu (3,60 m2), předsíně (2,63 m2), lázně (1,96 m2), WC (0,97 m2) a prostoru za WC (0,33 m2); je tedy o 1,8 m2 menší než byt vyklizovaný. V náhradním bytě je zajištěna dodávka teplé vody teplovodem (ve vyklizovaném bytě se voda ohřívala koupelnovými kamny na tuhá paliva), což se odráží ve zvýšených nákladech za služby spojené s užíváním bytu. Zatímco vyklizovaný byt je u nádraží na frekventované ulici, náhradní byt je situován na S. předměstí, v klidné části sídliště. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil i v tom, že zajištěný byt – za situace, kdy objektivně není k dispozici naprosto srovnatelný byt (co do umístění v obci, výměry a výše nájemného) – splňuje kritéria bytové náhrady, která byla podkladovým rozhodnutím přiznána (přiměřeného náhradního bytu).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž nesouhlasí se závěrem, že zajištěný byt odpovídá bytové náhradě, na níž má podle exekučního titulu právo. Upozorňuje na to, že je situován na předměstí, zatímco vyklizovaný byt je v centru města, což pro dovolatele jako invalidního důchodce není bez významu, že rozdíl v nájmu a úhradách za služby činí 501,- Kč měsíčně v neprospěch náhradního bytu a že zajištěný byt je „zřetelně menší;“ podle odhadu povinného činí jeho podlahová výměra jen 19 m2. Přeměření rozlohy náhradního bytu soudy odmítly provést (vycházely toliko z příslušné dokumentace), čímž zatížily řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť skutkový stav zůstal neúplně objasněn. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávnění se vyjádřili tak, že dovolání „je zcela bezdůvodné, směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není možné dovolání podat,“ a navrhli jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci), jímž také (mimo jiné) dovolatel správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nepřihlížel; k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. totiž vést nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132).
Dovolatel netvrdí, že napadené rozhodnutí je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zásadního právního významu, a hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze; k přezkumu nabídnutou otázku (zda předmětný náhradní byt splňuje – podle místních podmínek – požadavky kladené na přiměřený náhradní byt ustanovením §712 odst. 2, větou druhou, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“) totiž odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek ze dne 31. 3. 1994, sp. zn. 2 Cdo 100/93, uveřejněný pod č. 6/1994 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze).
Činí-li ustanovení §343 odst. 1 o.s.ř. (zde ve spojení s §712 odst. 2 obč. zák.) podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí zajištění (v daném případě přiměřeného) náhradního bytu, jde – co do právní konstrukce – o právní normu s relativně neurčitě formulovaným předpokladem; vyložit pojem „přiměřeného náhradního bytu“ pak znamená vymezit – demonstrativním výčtem obecných kritérií nebo určením jejich neuzavřené množiny – ta (kritéria), s jejichž pomocí se lze k takovému pojmu přiblížit. Takto podaný výklad (a potažmo i právní posouzení věci) lze tedy mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu např. tehdy, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kritéria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).
Nic z toho však odvolacímu soudu vytýkat nelze. Všemi rozhodnými kritérii (rozloha, kvalita, vybavenost, poloha, finanční náročnost) se totiž zabýval a z těchto hledisek také oba byty porovnal. Význam těch, jež pokládal za určující, přitom sice může být dovolatelem hodnocen odlišně, avšak k úsudku, že objektivně – z pohledu logického nebo věcného – závěry odvolacího soudu nemohou (vůbec) obstát, argumentace uplatněná v dovolání zjevně vést nemůže. Z pohledu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je tedy napadené rozhodnutí – jak bylo již řečeno výše – v souladu s dosavadní judikaturou.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Náklady, které vznikly oprávněným, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť vyjádření k dovolání je co do obsahu koncízní a jen slovy zákona vyjadřuje důsledek toho, že rozhodnutí nemá zásadní právní význam (aniž by bylo rozvedeno, v čem nejsou podmínky §237 odst. 3 o.s.ř. splněny).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu