ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1450.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1450/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobce P. kraje, zastoupeného advokátem, proti žalované A. U. CZ, s.r.o., zastoupené advokátem, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 45/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. ledna 2005, č. j. 10 Co 839/2004-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 1.428,- Kč, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na vyloučení nemovitostí z exekuce s odůvodněním, že vlastnické právo žalobce k věcem specifikovaných ve výroku napadeného rozsudku není takovým právem, pro které by věci měly být vyloučeny z výkonu rozhodnutí. Tento závěr odvolacímu soudu plyne z úzké propojenosti mezi žalobcem a jím zřízenou příspěvkovou organizací, která možnost úspěchu vylučovací žaloby znemožňuje.
Žalobce ve včasném dovolání tomuto závěru oponuje námitkou, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, přičemž jeho rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle žalobce došlo k porušení ustanovení §256 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“) a §36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, neboť jsou předmětné nemovitosti majetkem jiného, než kdo byl v exekuci označen jako povinný, přičemž nebylo prokázáno, že by na tento subjekt přešla povinnost plynoucí z předmětného rozhodnutí. Dovolatel je toho názoru, že svěření majetku do správy ve smyslu §27 odst. 2 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění pozdějších předpisů není právem, které by zakládalo přípustnost výkonu rozhodnutí; vlastnické právo žalobce k postihovaným nemovitým věcem je proto právem, které výkon rozhodnutí vylučuje. Žalobce současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce navrhla, aby bylo dovolání žalobce zamítnuto. Žalovaná je toho názoru, že nařízený výkon rozhodnutí nepředstavuje neoprávněný zásah do vlastnického práva žalobce, neboť žalobce – jakožto vlastník nemovitostí svěřených příspěvkové organizaci k vlastnímu hospodářskému využití – má povinnost strpět úhradu pohledávky za touto příspěvkovou organizací výkonem rozhodnutí jím postižených nemovitostí.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.dubna 2005.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Hodnocení námitek, jež dovolatel v dovolání vznesl, k závěru, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.
Nejvyšší soud se předmětnou otázkou, tj. zda-li je možné se uspokojit nuceným výkonem rozhodnutí na majetku zřizovatele, který byl předán jeho příspěvkové organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k vlastnímu hospodářskému využití, již meritorně zabýval (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004), a nelze tedy – byť s časovým odstupem od jeho projevu - souhlasit s názorem dovolatele, dle kterého nebyla předmětná otázka v době rozhodování této věci dovolacím soudem řešena. V uvedeném rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud právní názor, dle kterého příspěvková organizace kraje samostatně hospodařící s určeným vyčleněným majetkem kraje má samostatnou způsobilost mít povinnost splnit jí uložené plnění; kraj je proto povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba. Právě uvedený závěr je plně aplikovatelný i v této právní věci.
Nelze-li tedy dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.125,- Kč (srov. §8 písm. a/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 228,- Kč, celkem tedy ve výši 1.428,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2005
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu