ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1741.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 1741/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně Ž. o. P., zastoupené advokátem, proti žalované P. A., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 39/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4.3.2004, č.j. 13 Co 866/2002-223, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Ve shodě s předchozím rozhodnutím (zrušeným dovolacím soudem) odvolací soud znovu změnil rozsudek, jímž soud prvního stupně žalobu zamítl, tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem označené nemovitosti. Oproti soudu prvního stupně posoudil kupní smlouvu, na jejímž základě se vlastníky měli stát právní předchůdci žalované, absolutně neplatnou, neboť byla jménem prodávající žalobkyně uzavřena osobou podle §20 odst. 2, věty druhé, obč. zák. neoprávněnou.
Žalovaná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítla, že odvolací soud nerespektoval právní názor dovolacího soudu; podle jejího názoru bylo nezbytné se soustředit na to, zda ze strany tajemníka žalobkyně došlo k překročení oprávnění k úkonům za ni jednat, o kterém její předchůdci museli vědět. Odvolací soud však „toliko zopakoval důkazy provedené již soudem prvního stupně“, pročež nemohl – i s ohledem na časový odstup – dospět než ku shodným zjištěním.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 – dále jen „o.s.ř.“). Tak je tomu v dané věci proto, že odvolací soud rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí, které soud prvního stupně vydal dne 12.5.1999 (bod 15. téhož). Ačkoli bylo dovolání podáno po uplynutí lhůty jednoho měsíce ve smyslu §240 odst. 1 o.s.ř., nemohlo být odmítnuto jako opožděné, stalo-li se tak ve lhůtě (dvou měsíců), o níž byla dovolatelka odvolacím soudem (byť nesprávně) poučena (srov. usnesení velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001).
Dovolání je v dané věci přípustné (§236 o.s.ř.), jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud zásadně vázán, včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Rozsudkem ze dne 28.11.2002, č.j. 20 Cdo 1418/2002-164, Nejvyšší soud dřívější rozsudek odvolacího soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stejně jako tam, platí i zde, že skutkové závěry, že spornou smlouvu o převodu nemovitosti ze dne 11.9.1992, uzavřel (podepsal) za žalobkyni W. G., který nebyl osobou oprávněnou ve věci převodu dotčeného majetku za žalobkyni jednat, nebyly dovoláním zpochybněny.
Dovolatelka nezpochybňuje ani to, že při právním posouzení tohoto skutkového stavu je namístě vycházet z ustanovení §20 odst. 1, 2 obč. zák.; dovolací námitky znovu směřují proti skutkovým zjištěním, na jejichž základě odvolací soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky, za kterých - jestliže za žalobkyni jednala osoba neoprávněná - je touto osobou uzavřená smlouva přesto platná.
Podle §20 odst. 1 obč. zák. právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tom jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem (statutární orgány).
Podle §20 odst. 2 obč. zák. za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě, jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.
Námitku dovolatelky, že se odvolací soud nezaměřil v průběhu dokazování na objasnění, zda o překročení oprávnění jednatele Ž. o. při uzavírání předmětné smlouvy mohli právní předchůdci žalované vědět či nikoli, lze – v obecné rovině – podřadit (jen) pod dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/ resp. c/ o.s.ř., jejichž prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo jinou (než zmatečnostní) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. se rozumí zejména procesní pochybení při provádění důkazů nebo pochybení ve vztahu k vůdčím zásadám dokazování, vtěleným do ustanovení §120 o.s.ř.
Pro dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. jsou pak významné námitky, jež jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, případně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a druhou pak představuje výhrada, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 - §135 o.s.ř.
Uvedení dovolacího důvodu v dovolání slouží k ustavení hlediska, z něhož má být napadené rozhodnutí přezkoumáno. Je-li formulován tak, že pro to neposkytuje spolehlivou základnu vůbec, nebo sice nabízí možnosti kritiky rozhodnutí odvolacího soudu, avšak takové, jež zákonem připuštěnému dovolacímu důvodu nejsou přiléhavé, resp. jej v úplnosti nevystihují, pak jsou logicky omezeny, případně i vyloučeny, způsoby takového dovolacího přezkumu, jenž by mohl být z pohledu procesního zájmu dovolatele efektivní.
To je významné potud, že námitkou, že se odvolací soud měl „zaměřit na objasnění“ toho, zda tajemník žalobkyně překročil „oprávnění, o kterém žalovaný mohl vědět“, a že „toliko zopakoval důkazy“ dříve provedené, dovolatelka – ve skutečnosti – přípustné dovolací důvody neuplatnila, a to včetně těch, jež zřejmě měla na mysli. Dovolatelka přehlédla, že v dovolacím řízení nepostačí – pouze – namítnout, že skutková zjištění jsou nesprávná; výše bylo vyloženo (k rozhodným dovolacím důvodům), že skutkové vady (neúplnost či nesprávnost) lze vytýkat jen způsobem kvalifikovaným. Jinak řečeno, ne všechny skutkové námitky jsou v dovolacím řízení relevantní. Žádné námitky relevantní však dovolatelka neuplatnila, neboť to, co uvedla v dovolání, jimi zjevně není.
Není-li relevantní (dovolací) námitky, nelze ani účinně vést přezkum rozhodnutí, resp. – tím spíše – nelze ani dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je nesprávné.
Aniž by tedy Nejvyšší soud jakkoli mínil se identifikovat s rozhodnutím, jež vydal znovu odvolací soud (viz předchozí rozhodnutí v dané věci sp. zn. 20 Cdo 1418/2002), nemůže než uzavřít, že v daném dovolacím řízení nutno toto rozhodnutí kvalifikovat – ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 o.s.ř. – jako správné; důsledkem toho je, že podle téhož ustanovení Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Výtka proti povinnosti zaplatit náklady řízení je nepřípadná proto, že dovolání proti takovému výroku není přípustné, pročež dovolacímu přezkumu nepodléhá vůbec.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; úspěšné žalobkyni, jíž by příslušela jejich náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu