ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1784.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1784/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města M., zastoupeného advokátem, proti povinné M. J., zastoupené advokátem, přikázáním pohledávky z peněžního účtu povinné, pro 43.756,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 29 E 61/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. září 2004, č. j. 9 Co 554/2004-15, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z peněžního účtu povinné, maje za to, že obrana povinné spočívající v poukazu na její tíživou sociální a finanční situaci, je při nařízení výkonu nerozhodná.
Povinná ve včasném dovolání namítla, že soudní smír – jakožto předmětný exekuční titul – neměl být schválen nalézacím soudem, neboť jeho obsah byl v rozporu s právními předpisy. Současně také poukázala na svou špatnou finanční situaci a ochotu dluh splácet v měsíčních splátkách po 1.000,- Kč. Povinná se domnívá, že jí oprávněná mohla před výkonem rozhodnutí vyzvat k dobrovolnému plnění, přičemž by na tuto výzvu reagovala. Nařízení výkonu rozhodnutí proto povinná považuje za předčasné. Obsahově [viz §41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)] tak dovolání míří na důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož tedy napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu. Dovolatelka se tedy mýlí, jestliže poučení obsažené v usnesení odvolacího soudu vykládá tak, že „odvolací soud připustil dle ustanovení §237 odst. 1 písm c/ ve věci dovolání….“; nejenže nic takového odvolací soud nevyslovil, ale platí, že závěr o zásadním právním významu rozhodnutí přísluší nikoli soudu odvolacímu, nýbrž dovolacímu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.
Otázka, jejíž řešení odvolacím soudem nabídla dovolatelka k přezkumu, znaky uvedené v §237 odst. 3 o.s.ř. nesplňuje. Při posuzování věcných předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu odvolací soud uplatnil názory standardní, resp. nevybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Je totiž nespornou zásadou vykonávacího řízení pravidlo, podle kterého, je-li dohoda účastníků nalézacího řízení, kterou soud schválil jako smír, neplatná z důvodů, jež mají původ v hmotném právu, lze nápravu zjednat toliko v řízení o zrušení usnesení o schválení smíru (srov. §99 odst. 3, věty druhá a třetí, o.s.ř.); pokud je jeho výsledkem odstranění exekučního titulu (k čemuž v souzené věci nedošlo), nelze výkon rozhodnutí nařídit (§251 o.s.ř.), popř. již nařízený výkon musí soud (i bez návrhu) zastavit (§268 odst. 1 písm. b/, §269 odst. 1 o.s.ř.). Samotné okolnosti týkající se hmotněprávních aspektů sjednané dohody (smíru) k podmínkám nařízení výkonu – na rozdíl od existence vykonatelného podkladového rozhodnutí – nepatří (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. listopadu 2004, sp. zn. 20 Cdo 2604/2003). Nad rámec právě uvedeného se jeví vhodným také poukázat na dovolacím soudem opakovaně zdůrazněnou zásadu, podle které není soud při výkonu rozhodnutí oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2005, poř. č. 58, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. října 2002, č. j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, poř. č. 62 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 1999, č. j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000, poř. č. 4).
Dovolatelka se zásadně mýlí, pokud považuje za nezbytný předpoklad pro nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu předchozí výzvu oprávněného k dobrovolnému splnění pravomocným exekučním titulem nastolené povinnosti. Prvotním předpokladem pro nařízení soudního výkonu je existence vykonatelného rozhodnutí; při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí soud posuzuje (kromě podmínek řízení), zda rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno oprávněným orgánem, zda je vykonatelné jak po stránce formální tak materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. července 2005, sp. zn. 20 Cdo 1010/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1557/2004). Z právě uvedeného proto nezbytně plyne, že případná – dovolatelkou namítaná – její špatná finanční situace nepředstavuje překážku pro nařízení výkonu rozhodnutí. V návaznosti na ustanovení §266 odst. 1 o.s.ř. je soud oprávněn (po splnění taxativních podmínek zde stanovených) tíživou sociální situaci zohlednit toliko k návrhu povinné na odklad provedení výkonu rozhodnutí; při nařízení výkonu rozhodnutí je pak takto namítaná okolnost bezpředmětná.
Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelky vycházejí z práva procesního.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Povinná s dovoláním úspěšná nebyla, oprávněný, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu