ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2175.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 2175/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. k., zastoupeného advokátem, proti žalované P. l. v., a.s., zastoupené advokátkou, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 129/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 5. 2004, č. j. 15 Co 187/2004-55; takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 28. 1. 2004, č.j. 6 C 129/2003-32, jímž okresní soud zamítl návrh na vyloučení movitých věcí a práv z exekuce vedené žalovanou jako oprávněnou proti Nemocnici P. u M. l.
Žalobce v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/), jež spatřuje především v „porušení ustanovení §123, 124, 126 a 128 občanského zákoníku“, v nesprávném výkladu pojmu „holé vlastnictví“ a v „opomenutí ustanovení §256 odst. 1 o.s.ř. a 36 odst. 3 exekučního řádu.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl ve věci samé a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
O žádný z uvedených případů však v souzené věci nejde.
Nejvyšší soud se totiž předmětnou otázkou, tj. zda se oprávněný může uspokojit nuceným výkonem rozhodnutí na majetku zřizovatele, který byl předán jeho příspěvkové organizaci (podle exekučního titulu povinné) do správy k vlastnímu hospodářskému využití, již meritorně před rozhodováním v této předmětné věci zabýval (viz např. jeho rozsudek ze 14. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2005 pod poř. č. 99, v němž vyslovil právní názor, že příspěvková organizace zřízená krajem, samostatně hospodařící s určeným vyčleněným majetkem tohoto kraje má samostatnou způsobilost mít povinnost splnit jí uložené plnění, že kraj je proto povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku a že tudíž není osobou aktivně věcně legitimovanou k podání vylučovací žaloby ohledně svého majetku, s nímž jím zřízená příspěvková organizace hospodaří. Právě uvedený závěr je plně použitelný i v této právní věci.
Protože závěr, k němuž dospěl odvolací soud v souzeném případě, je v souladu s uvedeným publikovaným názorem, nelze uzavřít, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu, není tudíž dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., Nejvyšší soud je tedy – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalobce s dovoláním úspěšný nebyl, žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu