ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2418.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2418/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Finančního úřadu ve Vsetíně, proti povinné U., s.r.o., zastoupené advokátem, prodejem nemovitostí, pro 1.938.790,77 Kč, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 E 2859/2002, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. prosince 2004, č. j. 9 Co 1301/2004-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně udělil příklep vydražitelům, kteří učinili v soudní dražbě nejvyšší podání. Dle názoru odvolacího soudu může napadené rozhodnutí přezkoumat jen z důvodů zakotvených v ustanovení §336k odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), které ostatně povinná ani nepředkládá, přičemž z obsahu spisu nevyplývá sebemenší pochybnost o zákonnosti průběhu dražby či nařízeného dražebního jednání. Odvolací soud dále zdůraznil, že procesní prostor pro uplatnění námitek ke způsobu ocenění a prodeji jednotlivých nemovitostí jako samostatných položek měla povinná v té fázi výkonu rozhodnutí, kdy bylo vydáno usnesení, kterým se určovala cena dražených nemovitostí (§336a o.s.ř.) a ve fázi vydání dražební vyhlášky (§336b o.s.ř.). Povinná však takto neučinila.
Povinná ve včasném dovolání namítla, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), když soudy obou stupňů umožnily pozemky a budovy na nich stojící dražit samostatně, neboť tímto postupem lze fakticky zamezit přístupu do jednotlivých budov, a může tak dojít k poškození věřitelů z důvodu ekonomického znehodnocení dražených nemovitostí. Dále také uvedla, že soudy obou stupňů rozhodly v rozporu s dobrými mravy, jak předpokládá ustanovení §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „obč. zák.“). K právnímu názoru odvolacího soudu co do procesního prostoru k případnému uplatnění námitek ke způsobu ocenění a prodeje nemovitostí dovolatelka namítá, že takto nemohla postupovat, neboť z usnesení o ocenění nemovitostí a ani z dražební vyhlášky nebylo možné dovodit, že by se jednotlivé pozemky dražily samostatně, bez staveb na nich umístěných.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto, neboť z dovolatelem popsaných důvodů nevyplývá, že by řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak předpokládá ustanovení §241a odst. 2, písm. a/ o.s.ř.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.dubna 2005.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.
Dovolatelka (jež – opomíjeje ustanovení §238a odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužívá) se však otázkou přípustnosti dovolání nezabývala a proto ani argumenty ve prospěch názoru, že podmínky zakotvené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesla; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
Dovolatelka nevytýká odvolacímu soudu skutečnost, že při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona (§336k odst. 3 o.s.ř.), tedy že by došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, nýbrž pouze napadá způsob prodeje jednotlivých dražených nemovitostí. Dovolatelka tak uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. l písm. c/ o.s.ř. založit nemohou.
Nelze pak souhlasit s dovolatelkou, má-li zato, že by z usnesení o ocenění nemovitostí a dražební vyhlášky nebylo možné dovodit, že by se jednotlivé nemovitosti měly dražit samostatně. Jak z usnesení o ceně dražených nemovitostí ze dne 10. února 2003, č. j. 1 E 2859/2002-43, tak z dražební vyhlášky ze dne 1. září 2003, č. j. 1 E 2859/2002-57 se podává, že veškeré dražené nemovitosti byly oceněny individuálně a měly být taktéž draženy samostatně (a nikoliv jakožto soubory nemovitostí – jak se domnívá dovolatelka). Dovolatelka pak přehlíží, že soud v rámci vydávání usnesení o ceně dražených nemovitostí (a nepřímo pak v rámci dražební vyhlášky) vychází ze znaleckého posudku, který nezbytnost dražby nemovitostí jakožto souvislých celků nezohlednil. Případná procesní obrana proti způsobu dražby jednotlivých nemovitostí byla právně relevantní toliko v těchto předcházejících fázích výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí.
Co do námitky možného rozporu výkonu rozhodnutí s dobrými mravy tak, jak to předpokládá §3 odst. 1 obč. zák., dovolací soud uzavírá, že je nepřípadná a nadto byla tato otázka v judikatuře dovolacího soudu také opakovaně podrobena právnímu rozboru. Například v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 4/2003, poř. č. 67, byl vysloven názor, podle něhož podání návrhu na výkon rozhodnutí (exekuci) není výkonem práva ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o.s.ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně. Rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) je tak rozhodováním o úkonu procesněprávním, jeho posuzování podle (hmotněprávního) ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tedy z hlediska rozporu či souladu s dobrými mravy jakožto morálními pravidly, je tudíž nepřípadné, resp. není vůbec namístě, jelikož jde o pouhé využití možnosti vyplývající pro oprávněného (má-li zato, že povinnost nebyla splněna dobrovolně) z procesněprávního předpisu. Dovolací soud nemá žádného důvodu se odchýlit od právě uvedeného názoru ani v tomto případě.
Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelky vycházejí z práva procesního.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Povinná s dovoláním úspěšná nebyla, oprávněné, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2005
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu