ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2443.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 2443/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného T. H., zastoupeného Nezávislou vyšetřovací komisí, odborovou organizací se sídlem v P., proti povinné České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 23 E 106/2004, provedením prací a výkonů, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2004, č.j. 23 Co 140/2004-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 13. 4. 2004, č.j. 23 E 106/2004-16, jímž Obvodní soud pro Prahu 7 nařídil podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 8. 2001, č.j. 10 C 1/98-147, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, č.j. 12 C 18/2002-162, k vynucení povinnosti zlikvidovat informace a zdržet se shromažďování a jakéhokoliv rozšiřování informací o žalobci – povinném, obsahujících údaje ve výroku II. vymezené, výkon rozhodnutím uložením pokuty ve výši 5.000,- Kč. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1751/2002 dospěl k závěru, že pouhé nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. na základě téhož podkladového rozhodnutí netvoří překážku věci rozsouzené, ani se nejedná o věc pravomocně rozhodnutou; o tu by mohlo jít až po vydání exekučního příkazu, který by k vymožení uvedené povinnosti stanovil jako způsob exekuce ukládání pokut. Dále uzavřel, že ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí není podstatné, zda povinný uloženou povinnost dobrovolně splnil.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. l písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), a namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Podle jejího názoru nařízení exekuce tvoří překážku litispendence, a proto měl soud prvního stupně řízení o výkon rozhodnutí podle §104 o.s.ř. zastavit. Závěr učiněný odvolacím soudem by totiž v praxi mohl vést při neexistující komunikaci mezi soudem a pověřeným exekutorem a při délce rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí i k ekonomické likvidaci povinné osoby. Zároveň pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce považuje za překážku věci rozsouzené pro vykonávací řízení. Namítá dále, že soudy obou stupňů se dostatečně nezabývaly námitkou dobrovolného splnění vymáhané povinnosti; odkaz na posouzení této námitky jako návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí považuje za nedostatečný. Stejně tak soudy obou stupňů nechaly bez povšimnutí otázku, zda lze v souzené věci vést výkon rozhodnutí ukládáním pokut, když v exekučním řízení byla k návrhu exekutora právě z tohoto důvodu exekuce zastavena. Připomněla, že bez odezvy zůstala i její námitka, že jí nebyl doručen návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný ve svém vyjádření uvedl, že otázka střetu výkonu rozhodnutí a exekuce byla již řešena Nejvyšším soudem (např. usnesení ze dne 25. 9. 2003, č.j. 20 Cdo 1751/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. l0, roč. 2003), a proto rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. l písm. c/ o.s.ř. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. l pím. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právní, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Otázky, které dovolatelka předestřela pro účely dovolacího přezkumu (zda nařízení exekuce představuje v řízení o výkon rozhodnutí překážku litispendence, resp. překážku věci rozsouzené, zda lze vymoci splnění povinnosti spočívající v likvidaci informací a zdržení se shromážďování informací a jejich rozšiřování o oprávněné osobě ukládáním pokut a zda je pro nařízení výkonu rozhodnutí podstatné, že povinný dobrovolně splnil uloženou povinnost), výše uvedené znaky nesplňují.
První z uvedených otázek odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, který již zaujal stanovisko, že účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu nemá samotné nařízení exekuce podle §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb“), ale – právě v důsledku absence způsobu provedení – teprve vydání exekučního příkazu [(§47 odst. 2, věta první, zákona č. 120/2001 Sb.), srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1751/2002, ze dne 25. 9. 2003]. Tak je tomu i v případě výkonu rozhodnutí a exekuce rozhodnutí ukládajících jinou povinnost než zaplacení peněžité částky (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1082/2004, ze dne 14. 10. 2004).
Ukládá-li dále vykonatelné rozhodnutí povinnému jinou povinnost (povinnost k tzv. nezastupitelnému plnění), řídí se realizace výkonu ustanovením §351 o.s.ř. Tak je tomu i v případě, ukládá-li soud v rozsudku ze dne 30. 8. 2001, č.j. 10 C 1/98-147, povinnost zlikvidovat informace, zdržet se shromažďování a jakéhokoliv rozšiřování informací o povinném obsahujících údaje ve výroku rozsudku vedených, neboť ukládání pokut za porušení (nesplnění) stanovených povinností je jediným možným prostředkem výkonu rozhodnutí.
Konečně odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí i otázku dobrovolného splnění uložených povinností. Tuto okolnost soud při nařízení výkonu nezjišťuje, nýbrž vychází z tvrzení obsaženého v návrhu na výkon rozhodnutí. V řízení, jež nařízení výkonu předchází, proto tvrzení povinné, že povinnost byla splněna, nemá místa; to jí je vyhrazeno v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí.
Ačkoliv povinná také v dovolaní ohlašuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., obsahově jej nevymezuje. K tomuto důvodu může dovolací důvod přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné. Pod dovolací důvod vymezený §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. by bylo třeba zařadit dovolatelčinu námitku, že ji nebyl doručen návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (podle obsahu spisu jí však byl doručen společně s usnesením soudu prvního stupně dne 19. 4. 2004 – č.l. 17 p.v.). I zde platí, že k vadě řízení lze přihlédnout jen při splnění podmínky přípustnosti dovolání.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l a §146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněnému, který by měl právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení náklady nevznikly a povinná na jejich náhradu právo nemá).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu