ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2743.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 2743/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, se sídlem v Praze 10, Korunní 98, proti žalovaným 1/ P. f. Č. r., 2/ U.-T.-Q, spol. s r.o., 3/ M. J., žalovaní 2/ a 3/ zastoupeni advokátkou, o určení neplatnosti smluv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 10 C 111/97, o dovolání žalovaných 2/ a 3/ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2004, č.j. 51 Co 49/2004-311, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2004, č.j. 51 Co 49/2004-311, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. března 2003, č.j. 10 C 111/97-255, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně, jehož výrokem I. byla určena neplatnou směnná smlouva ze dne 28.3.1994 uzavřená mezi prvním a druhou žalovanou ohledně tam uvedených pozemků v katastrálním území Š. na straně jedné za tam uvedené pozemky v katastrálních územích D. M. a K. na straně druhé a jehož výrokem II. byla určena neplatnou kupní smlouva ze dne 19.8.1994 uzavřená mezi druhou a třetím žalovaným ohledně tam uvedených pozemků v katastrálním území Š. Odvolací soud neshledal odvolání žalovaných důvodná, neboť žalobce je k žalobě aktivně legitimován ve smyslu §42 zák. č. 283/1993 Sb., když žádá určení neplatnosti směnné smlouvy, jíž žalovaný 1/ převáděl na žalovanou 2/ pozemky parc. č. 441, díl I., o výměře 99.799 m2, a parc. č. 441, díl II. o výměře 1.147 m2, vedené u Katastrálního úřadu P. v katastrálním území Š., ač nebyl v důsledku §17 odst. 1 písm. c/ zák. č. 229/1991 Sb. oprávněn s takovými pozemky disponovat, neboť do nich zasahuje dobývací prostor, jenž byl stanoven pravomocným a vykonatelným rozhodnutím splňujícím náležitosti vyžadované zák.č. 41/1957 Sb. a vydaným k tomu oprávněným orgánem. Neplatná proto musí být i navazující kupní smlouva o převodu pozemků mezi žalovanou 2/ a žalovaným 3/, přičemž neplatnost musí soud posuzovat podle právního stavu ke dni uzavření smluv a nikoli ke dni rozhodování soudu. Existence rozhodnutí o pověření k vydání rozhodnutí (o stanovení dobývacího prostoru) byla nepřípustně zpochybněna až v odvolacím řízení, podle názoru odvolacího soudu tak jde o novou skutečnost, ke které již nelze přihlížet. Se zřetelem k dikci překážky přechodu správy ve smyslu v §17 odst. 1 písm. c/ zák. č. 229/1991 Sb. není podstatný rozsah zásahu dobývacího prostoru do předmětných pozemků. Dobrá víra žalovaných 2/ a 3/ při převodech je bez právního významu, v souzené věci nemohlo vzhledem k časovým souvislostem případu dojít v důsledku podání žaloby k vydržení pozemků.
Žalovaní 2/ a 3/ ve včasném dovolání odůvodněném nesprávným právním posouzením věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) namítli, že odvolací soud nemohl dospět k závěru, že rozhodnutí Č. c. z., Generální ředitelství B., kterým byl stanoven národnímu podniku P. c. P. dobývací prostor Š., bylo vydáno k tomu oprávněným orgánem v rámci jeho pravomoci a že má všechny náležitosti řádného správního rozhodnutí, neboť žalobce neunesl důkazní břemeno o existenci rozhodnutí pověřujícího VHJ Č. c. z. – Generální ředitelství, v jehož statutu není zmínky o právu vydávat správní akty a rozhodnutí samo neobsahuje datum vydání ani nemá číslo jednací, neobsahuje odůvodnění a poučení o odvolání (závěr soudu o jeho vydání 1.12.1966 pod sp. zn. PP-213-DP-92 je zjevně nesprávný). Rozhodnutí odvolacího soudu je dle dovolatelů v rozporu se současnou judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 718/2003). Dovolatelé se nacházejí v právní nejistotě, smlouvu se žalovaným 1/ uzavřeli v dobré víře, že předmětné pozemky nejsou dobývacím prostorem. V důsledku zák. č. 150/2003 Sb. s účinností od 1. 7. 2003 přešlo na žalovaného 1/ dispoziční právo k pozemkům státu, které jsou určeny rozhodnutím o využití území pro těžbu nerostů a tak předmětná žaloba ztratila své opodstatnění. Ustanovení §17 odst. l písm. c/ zák. č. 229/1991 Sb. nelze chápat jako ustanovení omezující smluvní volnost účastníků ve smyslu §42 zák. č. 283/1993 Sb., to zvláště vyniká ve vztahu ke kupní smlouvě uzavřené mezi žalovanými 2/ a 3/.
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), poněvadž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud I.stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Jelikož existence vad vyjmenovaných v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), stal se předmětem dovolacího přezkumu přede vším postup a právní závěr odvolacího soudu ústící v hodnocení aktivní legitimace státního zastupitelství k uplatnění žalobních návrhů z hlediska zákonného zmocnění vyplývajícího z §42 zák. č. 283/1993 Sb.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §17 odst. 1 písm. c/ zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném ke dni uzavření směnné smlouvy, tj. ke dni 28.3.1994, spravují nemovitosti ve vlastnictví státu uvedené v §1 odst. 1 zákona právnické osoby zřízené zákony České národní rady a Slovenské národní rady (dále jen „pozemkové fondy“), s výjimkou pozemků, které jsou určeny pro těžbu nerostů ve smyslu zák. č. 44/1988 Sb.
Podle §42 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, státní zastupitelství může podat návrh na zahájení občanského soudního řízení o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví v případech, kdy při jejím uzavírání nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků.
Z dikce zákonného ustanovení vybavujícího státní zastupitelství aktivní legitimací k podání žaloby, jíž vstupuje do soukromoprávních poměrů, vyplývá, že státní zastupitelství může napadnout žalobou jen takový smluvní právní úkon, při jehož uzavírání nebyla respektována zákonem stanovená omezení volnosti – autonomie vůle co by pojmového znaku soukromoprávního úkonu.
Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1000/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3 ročník 2000 pod poř.č. 19, bylo ustanovení §42 zák. č. 283/1993 Sb. vyloženo v tom smyslu, že má-li jít o omezení smluvní volnosti účastníků, tedy subjektů smlouvy, musí být zákonným zněním vyjádřeno tak, aby se týkalo jich, tedy těchto subjektů; v takovýchto případech zákon (např. v §33 odst. 2, 3 zákona o půdě před zrušením tohoto ustanovení zákonem č. 42/1992 Sb.) používá znění, že “zemědělská družstva nemohou svůj majetek převádět...” nebo “...nemohou nakládat svými majetkovými účastmi...” (obdobně v případech, kdy podle ustanovení §45 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů “...podniky nemohou uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku...”).
Tento výklad vychází z toho, že zákonné omezení smluvní volnosti přichází v úvahu leda tehdy, jestliže tu jinak – zákonně - existuje zásadní dovolenost určité dispozice, že tudíž ustanovení pozitivní právo vůbec zakládá subjektivní oprávnění ke smluvní dispozici; jinak by výraz omezení takového oprávnění ani žádný samostatný smysl neměl a jen by nadbytečně vyjadřoval duplicitu určitých – neoprávněných - chování subjektů. Takové omezení nemůže být vykládáno totožně s ustanoveními hmotného práva, která zásadně dovolenost určitého chování nepřipouštějí, jako je tomu i v případě norem upravujících předpoklady platnosti (neplatnosti) právních úkonů. Jen při tomto restriktivním výkladu pojmu se také lze dobrat jeho zjevného smyslu – umožnit státnímu zastupitelství výjimečně zasáhnout z hledisek veřejného zájmu do jinak nedotknutelných soukromoprávních poměrů prosazením zákonnosti mimo vůli subjektů dotčeného vztahu.
Takovým případem porušení zákonného omezení smluvní volnosti však zjevně ustanovení §17 odst. 1 písm. c/ zák. č. 229/1991 Sb. není. Ze žalobní konstrukce tvrzení a konec konců i z dosažených skutkových závěrů se podává, že P. f. ČR měl podle právní úpravy platné a účinné v rozhodném okamžiku uzavřít smlouvu o převodu nemovitostí, přičemž nebyl podle citovaného ustanovení (podle skutečností vyšlých subjektům smlouvy později najevo) pověřen správou, a tudíž ani dispozicí, ve vztahu k převáděným pozemkům; citované ustanovení jej neomezovalo v tom, co by bylo jinak dovolené, nýbrž mu takovou dispozici ve svém důsledku zakazovalo, neboť nebyl oprávněn převádět to, co mu ani v rovině správy nenáleželo. I kdyby zde šlo o absolutně neplatný právní úkon, nemá státní zastupitelství k určení jeho neplatnosti věcnou legitimaci. Důsledkem jejího nedostatku je nezbytný závěr o nedůvodnosti jeho žaloby.
Právní názor odvolacího soudu, který uplatnil při posuzování zásadního předpokladu důvodnosti žaloby, neodpovídá shora uvedenému výkladu dovolacího soudu, již tato procesní okolnost má sama o sobě za následek závěr o naplnění dovolacího důvodu, pro který přezkoumávané rozhodnutí – i bez ohledu na ostatní dovolací námitky– neobstojí.
Poněvadž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, dospět nelze, Nejvyšší soud je v souladu s ustanovením §243b odst. 2 o.s.ř. zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je, a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu