ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.301.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 301/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Městského soudu v Praze, se sídlem v Praze 2, Spálená 2, proti povinnému JUDr. V. B., pro částku 10.000,- Kč přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. E 1534/99, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2003, č. j. 25 Co 92/2003-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 8. 1. 2003, č. j. E 1534/99-41, jímž okresní soud nařídil podle usnesení Krajského obchodního soudu v Praze z 9. 8. 1995, č. j. 94 K 33/94-102, ve spojení s usnesením z 29. 12. 1995, č. j. 94 K 33/94-154, výkon rozhodnutí. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil závěrem, že zastavení konkursního řízení, v němž byly vydány exekuční tituly (zavazující povinného k zaplacení pořádkové pokuty), nemá za následek jejich zrušení; předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí měl odvolací soud za splněny.
Ve včasném (viz též usnesení tzv. velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2003 pod poř. č. 7) dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – povinný namítá, že postupem soudů obou stupňů „byl porušen zákon, a to z důvodu, že usnesením KOS v Praze v právní věci 94 K 33/94 bylo toto řízení zastaveno a v důsledku tohoto provedeného právního úkonu nemohly již nastat další skutečnosti, které by měly zavazovat povinného k některým úkonům.“
Při zkoumání přípustnosti dovolání musel Nejvyšší soud věc posoudit nejdříve z intertemporálního hlediska. Soud prvního stupně – poté, co odvolací soud zrušil jeho předchozí usnesení z 22. 10. 1999, č. j. E 1534/99-3 a vrátil mu věc k dalšímu řízení – správně rozhodl (byť bez výslovného odkazu na bod 18., hlavy I, části 12 zákona č. 30/2000 Sb.) „podle dosavadních právních předpisů“, opět nařídil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, i když usnesení – v řízení zahájeném 14. října 1999 – vydal 8. ledna 2003. Odvolací soud pak – ač v napadeném usnesení uvedl jména a příjmení soudců a připojil poučení o dvouměsíční lhůtě k podání dovolání – rozhodl v souladu s ustanovením bodu 15. in fine hlavy I, části 12. zákona č. 30/2000 Sb., tedy rovněž správně podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací. I když totiž odkázal (kromě jiného) na ustanovení §161a (zavedené teprve novelou č. 30/2000 Sb.), odvolací soud ve skutečnosti žádné ustanovení občanského soudního řádu v novelizovaném znění, jež by se od některého z ustanovení tohoto předpisu ve znění předchozím lišilo, neaplikoval, nýbrž naopak usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí, potvrdil, vycházeje přitom z ustanovení §303 a následujících občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Je-li ovšem namístě usnesení odvolacího soudu posuzovat jako rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, je nutno občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o.s.ř.“) použít i pro účely posouzení přípustnosti dovolání (viz bod 17., hlavy I, části 12 zákona č. 30/2000 Sb.).
V tomto ohledu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; takovéto vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 o.s.ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o. s. ř., a to proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil (odstavec 1), a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinný nevznesl (odstavec 2).
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Povinný z procesního hlediska – podáním nepřípustného dovolání – zavinil jeho odmítnutí, oprávněné, jež by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu