ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.316.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 316/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné W., a.s., zastoupené advokátkou, proti povinnému J. V., zastoupenému advokátem, o zastavení exekuce, pro 2.800.- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 6 Nc 3377/2002, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.května 2004, č.j. 23 Co 156/2004 - 28, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.května 2004, č.j. 23 Co 156/2004-28, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29.ledna 2004, č.j, 6 Nc 3377/2002 – 19, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce odůvodněný námitkou promlčení vymáhané pohledávky, jež byla splatná dne 24.října 1992, když byl návrh na nařízení exekuce podán 29. listopadu 2002. Podle názoru odvolacího soudu obchodní zákoník neřeší následky pravomocného rozhodnutí pro stav zastavené promlčecí lhůty, správně proto soud prvního stupně dovodil potřebu užití §110 obč. zák., dle nějž běží ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno, nová desetiletá promlčecí lhůta a konstrukci §408 obch. zák. obsahující „absolutní promlčecí lhůtu“ nelze akceptovat.
Povinný ve včasném dovolání, jež pokládá za přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel za nesprávný pokládá názor, že je v dané věci vyloučeno použití §408 obch. zák., jehož odstavec 1/ bez ohledu na to, zda o nároku probíhá nebo proběhlo soudní řízení, ohraničuje běh promlčecí lhůty absolutní hranicí deseti let; taková vlastní úprava obchodního zákoníku vylučuje užití úpravy občanského zákoníku.
Oprávněná má pro dobrovolné plnění povinného v mezidobí povahu dovolání povinného za „akademickou“, věcné stanovisko k němu proto nezaujala.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř. je sice dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí (a ve smyslu §51 odst. 2 a §130 zák. č. 120/2001 Sb. zastavení exekuce), avšak nikoli bez dalšího, nýbrž jen za podmínek vyložených §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle něho je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Tato podmínka je v dané věci splněna; otázka, jež byla klíčová pro rozhodnutí odvolacího soudu, a kterou otevřel dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu, sice již byla Nejvyšším soudem posuzována v rozhodnutích, s nimiž však rozhodnutí odvolacího soudu není souladné, nelze proto zatím ani pro danou věc hovořit o běžné soudní praxi, pročež má zde řešená otázka nadále i potřebný potenciál ku zobecnění.
Odvolací soud zde vycházel z takového výkladu poměru ustanovení §402 a §408 obch. zák., dle nějž obchodní zákoník ani posléze uváděným ustanovením neupravuje otázku osudu promlčecí lhůty zastavené v důsledku věřitelova úkonu projevujícího ohledně nároku zahájení řízení nebo uplatnění práva v již zahájeném řízení. Proto má odvolací soud za to, že se i ve věcech obchodněprávních nároků uplatní nový běh desetilé promčecí lhůty dle §110 obč. zák. a k omezení promlčecí lhůty stanovenému v §408 obch. zák. nepřihlíží.
Tento názor však v dané věci neobstojí.
Podle §1 odst. 2 obch. zák. se právní vztahy uvedené v odst. 1 (obchodně závazkové vztahy) řídí ustanoveními tohoto zákona; nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského.
Podle §110 odst. 1 obč. zák. bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.
Podle ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.
Podle ustanovení §408 odst. 2 obch. zák. bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.
Podle §159 odst. 1 o.s.ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci.
Podle §161 odst. 1 o.s.ř. je rozsudek vykonatelný, jakmile uplynula lhůta k plnění.
Podle §35 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb. je exekuční řízení zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel exekutorovi nebo příslušnému soudu.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003, sp.zn. 35 Odo 619/2002 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3/2004 pod poř. č. 26), dovolací soud vyložil, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu a poukázal i na právní názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99 (uveřejněnému ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 15, ročníku 1999, dílu I. pod číslem 101), v němž Ústavní soud uzavřel, že rozhodující pro řešení otázky, který právní předpis je nutno použít (při posuzování promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení), je podstata společenského vztahu, v němž podnikatel vystupoval.
V usnesení ze dne 26.5.2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003 (s odkazem na své usnesení z 26.11.2003, sp.zn. 20 Cdo 1595/2002), se Nejvyšší soud vyjádřil v otázce, kdy se promlčuje právo již pravomocně (v nalézacím řízení) přiznané, a tedy, kdy nejpozději může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí, aniž by se vystavil nebezpečí úspěšně vznesené námitky promlčení, resp. aniž by výkon rozhodnutí mohl být posléze pro promlčení zastaven. Jediné ustanovení, v němž obchodní zákoník upravuje promlčení ve vztahu k výkonu rozhodnutí, a kde používá pojmu „právo pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení“, je ustanovení §408 odst. 2. Ze zařazení tohoto ustanovení (poskytujícího k podání návrhu na výkon rozhodnutí pro tam uvedené případy /o něž však, obdobně jako v nyní projednávané věci, tehdy nešlo, jelikož oprávněné bylo právo pravomocně přiznáno dříve než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby/ ještě další, a to tříměsíční lhůtu) za ustanovení §408 odst. 1 obch. zák., zakotvující desetiletou lhůtu, nutno dovodit, že právo pravomocně přiznané lze vykonat v exekučním řízení zahájeném v desetileté lhůtě podle §408 odst. 1 obch. zák. Ustanovení §408 odst. 2 obch. zák. sice výslovně neříká, že rozhodnutí vydané v soudním či rozhodčím řízení, přiznávající určité právo, lze soudně vykonat, bylo-li exekuční řízení zahájeno v desetileté lhůtě, ale pro tam uvedené případy (o něž, viz výše, v souzené věci nejde) dokonce stanoví prodloužení promlčecí doby (o tři měsíce ode dne, kdy vykonávací řízení mohlo být zahájeno). Touto „promlčecí dobou“, o jejímž uplynutí hovoří (v souvislosti s prodloužením lhůty k výkonu rozhodnutí) ustanovení §408 odst. 2 obch. zák.– logicky – není obecná čtyřletá doba (§397 obch. zák.) stanovená pro uplatnění práva v nalézacím řízení, tedy pro podání žaloby (§391 odst. 1 obch. zák.), nýbrž doba desetiletá, upravená v předcházejícím odstavci téhož paragrafu, tedy v ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. Z uvedeného vyplývá, že řízení o výkon rozhodnutí (vydaného v nalézacím, ať již soudním či rozhodčím řízení) přiznávajícího určité právo musí být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé (§408 odst. 1 obch. zák.), a v určitých (nikoli ovšem předmětném) případech v desetileté lhůtě prodloužené o další tři měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí (§408 odst. 2 obch. zák.).
Odvolací soud se tudíž mýlí, dovozuje-li, že se v exekučním řízení uplatní desetiletá lhůta podle §110 obč. zák. počítaná nikoli již od splatnosti pohledávky, ale až uplynutí lhůty k plnění stanovené ve vykonávaném titulu, jelikož při řešení otázky, kdy se promlčuje právo na výkon rozhodnutí, tedy právo již pravomocně (v nalézacím řízení) přiznané, je pojmově vyloučeno uvažovat o lhůtě – řečeno dikcí ustanovení §391 odst. 1 obch. zák. – určené k uplatnění práva (podáním žaloby, jíž se nalézací řízení teprve zahajuje). Samostatná úprava promlčení nároků obchodně právní povahy vylučuje užití normy obecně občanskoprávní a obecné omezení promlčecí lhůty stanovené v §408 odst. 1 obch. zák se v obchodně právních vztazích prosadí. Odvolací soud neuvádí žádné důvody spočívající v ústavněprávních principech a ustanoveních či v obecných právních zásadách sdílených v evropském právním prostoru – a ani dovolací soud je nenalézá – jež by vylučovaly užití úpravy pozitivního práva, které má svůj zjevný účel – nastavit v obchodně právních vztazích, v nichž oproti obecným dochází k četnějším vývojovým změnám, požadavek včasného vymáhání nároků.
Z uvedené zvláštní obchodně právní úpravy jejím systematickým, jazykovým i teleologickým výkladem vyplývá, že se oprávněný nevystavuje nebezpečí důvodně uplatněné námitky promlčení povinným jedině tehdy, jestliže i u soudně přiznaných nároků podá návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) ve lhůtě deseti let od splatnosti pohledávky (nejde-li o případ uvedený v §408 odst. 2 obch. zák., k čemuž viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 20 Cdo 2911/2004); naopak nestane-li se tak a uplatní-li povinný v nařízeném výkonu (exekuci) námitku promlčení, musí se její důvodností podle časových okolností významných ve smyslu §408 odst. 1 obch. zák. (splatnost pohledávky a okamžik podání návrhu na exekuci) soud výkonu rozhodnutí (exekuce) ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. zabývat.
V přezkoumávané věci tak odvolací soud veden odlišným právním názorem neučinil. Bylo zde přitom pro rozhodování o důvodnosti návrhu povinného na zastavení exekuce relevantní, kdy se vymáhaná pohledávka stala splatnou.
Poněvadž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, dospět nelze, Nejvyšší soud je v souladu s ustanovením §243b odst. 2 o.s.ř. zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je, a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř., §89 zák. č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2005
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu