ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.346.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 346/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci oprávněné K., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti povinnému Ing. P. L., zastoupenému advokátkou, o nařízení exekuce, pro 10.054,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 29 Nc 138/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.3.2004, č.j. 10 Co 208/2004-22, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení v části, v níž soud prvního stupně nařídil exekuci a jejím provedením pověřil navrženého exekutora.
Povinný (zastoupen advokátkou) ve včasném dovolání uvedl, že je pokládá za přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/ a §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., protože má po právní stránce zásadní význam, a že dovolání podává „z důvodu podle §241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“.
Oprávněná ve vyjádření navrhla dovolání zamítnout, pokládajíc napadené usnesení za věcně správné.
Podle §130 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (exekučního řádu) platí, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.
Podle §236 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož v daném případě jde o potvrzující usnesení, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí odvolacího soudu, přicházelo v úvahu - v otázce přípustnosti dovolání - posouzení jen podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2, §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., založené na úsudku, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Proto způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Z toho plyne, že k pozitivnímu závěru (o přípustnosti dovolání) může dovolací soud dospět jen tehdy, je-li zde odpovídající hledisko přezkumu, jež představuje právě tento dovolací důvod.
Ten (ani důvod jiný) nebyl v dovolání uplatněn, a to ani později, resp. po dobu trvání lhůty k dovolání.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá.
Uplatnění dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení předpokládá, že dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán (označí právní otázku, kterou odvolací soud posoudil podle jeho názoru nesprávně); pouhý odkaz na text zákona, anebo samotná citace skutkové podstaty některého z dovolacích důvodů, samo o sobě nestačí.
Podle §241b odst. 3, věty první, o.s.ř. platí, že (byla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241 o.s.ř.) dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Lhůta určená v tomto ustanovení je lhůtou propadnou, jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými, a k pozdějšímu doplnění dovolání již přihlížet nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.2.2003, sp. zn. 21 Cdo 1730/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod č. 21/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze spisu se podává, že usnesení odvolacího soudu bylo doručeno zástupkyni povinného 15.10.2004. Dovolání – datované 12.7.2004 – bylo téhož dne podáno u soudu prvního stupně. Dovolací důvod vymezil dovolatel – vadně – pouhou citací ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., pročež je namístě závěr (viz výše), že dovolací důvod uveden nebyl (§241b odst. 3 o.s.ř.). Soud prvního stupně povinného usnesením, doručeným dne 22.11.2004, vyzval, aby ve lhůtě 10-ti dnů od doručení dovolání doplnil – mimo jiné – o údaj, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu (dovolací důvod). Poslední den lhůty, kdy bylo možno doplnit dovolání o důvody, z jakých se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, byl den 15.12.2004 (§240 odst. 1, věta první, §57 odst. 2 o.s.ř.). K odstranění této vady dovolání v uvedené lhůtě však nedošlo.
Chybí-li tedy – po marném uplynutí lhůty podle citovaného §241b odst. 3 o.s.ř. – důvod možného přezkumu (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), nelze logicky ani uzavřít, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Není-li však rozhodnutí odvolacího soudu právně významné, nemůže být ani dovolání proti němu přípustné.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud nemohl než odmítnout (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/, os.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle §87 a násl. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu