ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.761.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 761/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A) Ing. P. O. a B) Ing. J. O., zastoupených advokátem, proti povinným 1) J. K. a 2) V. P., zastoupeným advokátem, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 21 E 627/2004, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26.10.2004, č.j. 24 Co 438/2004-47, takto:
I. Dovolání se zamítá; dovolání proti potvrzujícímu výroku o vrácení soudního poplatku se odmítá.
II. Oprávnění jsou povinni zaplatit každému z povinných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 525,- Kč, do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí k nezastupitelnému plnění (zdržet se vstupu či vjezdu na pozemek oprávněných) uložením pokut povinným, a to každému ve výši 15.000,- Kč. Dospěl k závěru, že vykonávané předběžné opatření zaniklo dnem právní moci rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba oprávněných ve věci samé (§77 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), v důsledku čehož titul předmětného výkonu rozhodnutí pozbyl účinnosti. Odvolací soud vyjádřil názor, že tato okolnost je za zvláštních podmínek - ačkoli zásadně se uplatňuje až při zastavení výkonu - významná již ve stadiu jeho nařízení, a že k ní byl povinen přihlédnout i tehdy, když nastala až po vydání odvoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně.
Oprávnění (zastoupeni advokátem) ve včasném dovolání ohlásili dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ a §242 odst. 3 o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu; tak je tomu podle dovolatelů proto, že v dané věci byly hodnoceny (a oběma soudy nesprávně) dvě závažné právní otázky. První otázkou je, zda lze „odmítnout výkon práva s odkazem na dobré mravy, jestliže právo bylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu“, a druhou, zda „v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze uvést skutečnosti, které nebyly zjištěny formou důkazu“. Co do otázky první jsou dovolatelé názoru, že je nemyslitelné, aby „stát odmítl realizovat soudní rozhodnutí vydané vlastním justičním orgánem“, pročež v exekučním řízení je námitka, vycházející z ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., nepřípustná. Ohledně otázky druhé dovolatelé naznačují, že rozhodnutím ve věci, z něhož je dovozován zánik účinnost vykonávaného titulu, jednak měl být proveden důkaz, jednak pravomocné skončení tohoto řízení (sp. zn. 7 C 14/2004 Okresního soudu v Příbrami) nemohlo mít na rozhodování o posuzovaném návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí žádný vliv, neboť „jestliže odvolací soud změnil předmět žaloby, pak právní otázku ochrany vlastnického práva dovolatelů neřešil“, a tím nemohlo ani dojít k zániku (neúčinnosti) vykonávaného titulu. Ostatně - uvádí se v dovolání – „v případě, že by skutečně exekuční titul dle zákona zanikl, bylo povinností soudu právně posoudit skutkový stav věci v době jeho platnosti“.
Povinní ve vyjádření označili dovolání za nepřípustné, případně nedůvodné, a ztotožnili s rozhodnutími obou soudů.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.4.2005 (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř. Musí tedy jít o usnesení měnící (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo potvrzující poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), anebo o rozhodnutí potvrzující, avšak za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru, že je ve věci samé po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.).
Okolnost, že napadené usnesení odvolacího soudu je - formálně procesně - rozhodnutím potvrzujícím, není v daném případě určující; podmínka odvozená z povahy rozhodnutí odvolacího soudu je totiž tradičně chápána v kontextu materiálním, totiž z hlediska, zda rozhodnutím odvolacího soudu byly jinak - oproti soudu prvního stupně - vymezeny právní poměry (práva a povinnosti) účastníků řízení. Jelikož v posuzované věci odvolací soud - sice ke shodnému (negativnímu) závěru ohledně návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí - dospěl nikoli jen odlišným právním posouzením věci, nýbrž i na základě (nové) skutkové okolnosti, jež nastala po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, je namístě (proto, že nelze hovořit o rozhodnutích obsahově konformních) tuto situaci připodobnit k těm, na něž míří ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a dovolání tím pokládat za přípustné.
Z obsahu spisu se podává, že titulem výkonu rozhodnutí je usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 19.12.2003, č.j. 16 Nc 1002/2003-19, o předběžném opatření, nařízeném podle §74 a násl. o.s.ř. před zahájením řízení. V navazujícím řízení (zahájeném podle §76 odst. 3 o.s.ř.) ve věci zdržení se zásahů do vlastnického práva Okresní soud v Příbrami žalobu, jíž se oprávnění domáhali uložení povinnosti povinným (dosud uložené předběžným opatřením) „zdržet se vstupu či vjezdu“ na dotčený pozemek, zamítl rozsudkem ze dne 18..3.2004, č.j. 7 C 14/2004-92, a Krajský soud v Praze jej rozsudkem ze dne 29.9.2004, č.j. 20 Co 343/2004-126, potvrdil; právní moc nastala 23.10.2004.
Podle §242 odst. 3, věty první, o.s.ř. je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody; jiné vady řízení než v dovolání uvedené (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.) se ze spisu nepodávají.
Dovolatelům lze dát za pravdu, že neobstojí názor, že návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí lze úspěšně čelit argumentem rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V usnesení ze dne 28.11.2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném pod č. 67/2003 v časopise Soudní judikatura, vyjádřil Nejvyšší soud závěr (jež posléze užil v mnoha rozhodnutích dalších), že „z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud - v nalézacím řízení - posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o.s.ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně“.
Tato okolnost je však v dané věci bez významu, neboť na uvedeném (nesprávném) právním názoru nezaložil své rozhodnutí soud odvolací, nýbrž soud prvního stupně. Dovolací důvod, vyjádřený oponenturou proti němu, tedy již proto neobstojí (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud vlastní rozhodnutí založil naopak na tom, že řízení zahájené po vydání předběžného opatření (§76 odst. 3 o.s.ř.) oprávněnými přineslo výsledek předjímaný v §77 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. („návrhu ve věci samé nebylo vyhověno“), jehož důsledkem je podle téhož ustanovení zánik předběžného opatření, a tím i pozbytí jeho účinnosti; ztráta účinnosti titulu, jímž je předběžné opatření, pak zakládá i důvod (kromě důvodu zastavení výkonu již nařízeného podle §268 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), pro který lze (je namístě) návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnout.
S tím se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Podkladové rozhodnutí je neúčinné, jestliže - ač neodstraněno jiným rozhodnutím - sice stále existuje, ale pozbylo způsobilosti mít vliv na právní vztahy, k jejichž regulaci původně sloužilo. Ztrátu účinnosti rozhodnutí, které je podkladem výkonu, zákon výslovně zmiňuje jako důvod pro zastavení (již nařízeného) výkonu, a to i bez návrhu (srov. §268 odst. 1 písm. b/, §269 odst. 1 o.s.ř.). Jestliže však neúčinnost titulu je zjevná již v řízení, které předchází nařízení výkonu rozhodnutí (jako tomu bylo v dané věci, kdy zánik předběžného opatření dle ustanovení §77 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. znamená ex lege ztrátu způsobilosti usnesení o nařízení předběžného opatření být titulem výkonu rozhodnutí), nelze k ní nepřihlédnout jen proto, že prostor k jejímu posouzení se typicky přesouvá do stadia řízení o zastavení výkonu. Titul, který zjevně není v době rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí účinný, nemůže být způsobilým titulem, na jehož podkladě by mohla být nařízena (a prováděna) exekuce; nařízení výkonu, který by musel být ihned zastaven, odporuje rozumnému a praktickému exekučnímu režimu.
Odvolacím soudem zaujatý právní názor vystihuje zásady, jež v soudní praxi zjevně převládají (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M..: Občanský soudní řád. Komentář, 5 vydání. Praha: C.H.Beck 2001, str. 1318, Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s. 2004, str. 93 a násl., 307 a násl.).
Ostatně - jako takový - dovoláním zpochybněn nebyl.
V odvolacím řízení ve věcech výkonu rozhodnutí lze podle §254 odst. 4 o.s.ř. uvádět skutečnosti, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně (srov. též §205a odst. 1 písm. e/ o.s.ř.), odvolací soud k nim však nemůže přihlížet bez dalšího, aniž se jich dovolal účastník řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004); tuto podmínku lze pokládat za splněnou, jestliže povinní ve vyjádření k odvolání upozorňovali na odvolací jednání, při němž bylo lze očekávat rozhodnutí „ve věci samé“, o něž opřel výsledek daného řízení o výkon rozhodnutí odvolací soud.
Ani zvláštní režim hodnocení existence vykonatelného rozhodnutí, resp. určení, k jakému rozhodnému okamžiku se tak ve výkonu rozhodnutí děje, nepředstavuje překážku, aby bylo zohledněno pozdější rozhodnutí, jež je způsobilé mít vliv na posouzení, zda vykonávané rozhodnutí je vykonatelné (způsobilým titulem), jde-li o výkon rozhodnutí provedením prací a výkonů podle §351 o.s.ř. Platí zde (na rozdíl kupříkladu od výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, nemovitostí, podniku, zřízením soudcovského zástavního práva) zásada, již vyslovuje ustanovení §154 odst. 1 o.s.ř., že pro rozhodnutí je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (viz též Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s. 2004, str. 293 a násl., str. 757, 761 a násl.).
Potud námitka, že k rozhodnutí ve věci Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 7 C 14/2004, neměl odvolací soud přihlížet, správná není.
Není rovněž správné, vytýkají-li dále dovolatelé, že rozhodnutí odvolacího soudu v této věci (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29.9.2004, č.j. 20 Co 343/2004-126) je rozhodnutím v jiné věci než ve které rozhodl Okresní soud v Příbrami rozsudkem dne ze dne 18..3.2004, č.j. 7 C 14/2004-92. Prostým porovnáním obou rozhodnutí je zjevné, že odvolací soud potvrdil právě ty výroky soudu prvního stupně, jimiž byla zamítnuta žaloba, aby byla povinným uložena povinnost zdržet se konkrétního jednání („vstupu či vjezdu na pozemek“). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává, že došlo ke změně žaloby (jak tvrdí dovolatelé); okolnost, na niž poukazují, že v záhlaví tohoto rozhodnutí je věc označena odlišně od záhlaví rozhodnutí soudu prvního stupně, jakožto „určení věcného břemene“, sama o sobě být rozhodnou nemůže.
Konečně nelze přisvědčit ani námitce, že rozhodnutí ve věci Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 7 C 14/2004, zejména rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29.9.2004, č.j. 20 Co 343/2004-126, mohla být do daného řízení o výkon rozhodnutí promítnuta jen prostřednictvím řádného důkazu, resp. že zjištění o zamítnutí žaloby ve věci samé mělo být učiněno výhradně „formou důkazu“.
Účelu a smyslu řízení o výkon rozhodnutí odpovídá, že podle §253 odst. 1, 2 o.s.ř. soud výkon rozhodnutí nařídí zpravidla bez slyšení povinného, že případným jeho slyšením nesmí být zmařen účel výkonu rozhodnutí, a že jednání (ve věci výkonu rozhodnutí vůbec) soud nařídí, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon.
Jestliže je tedy zásadou, že pro nařízení výkonu soud jednání nenařizuje (výjimkou je kupříkladu postup podle §343 odst. 3 o.s.ř.), je logické, že je soud zde omezen - co do potřebných zjištění „skutkových“ - na „zjištění“ těch, jež z povahy věci není třeba opatřovat dokazováním (ve smyslu §120 a násl o.s.ř.). Skutečnosti rozhodné pro nařízení výkonu rozhodnutí se pak typicky (jen) dokládají, především specificky formalizovaným způsobem (srov. kupříkladu §256 odst. 2, §262 odst. 2, §335 odst. 1 o.s.ř. a další), a soud si vědomost o nich získává tzv. šetřením. Není-li nutné dokazovat, nemusí soud zásadně (viz citované ustanovení §253 o.s.ř.) nařizovat jednání.
I když i v případě pouhého šetření (procesně relevantních „skutkových“ okolností, například zda byl titul řádně doručen) přicházejí v úvahu i postupy dokazování obdobné, zjištění výsledku řízení ve věci samé (§77 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) coby základny závěru, že vykonávané předběžné opatření zaniklo (pozbylo účinnosti), takovou situaci nepředstavuje.
Ta je naopak připodobnitelná stavu, kdy soud činí „závěr o vykonatelnosti titulu (včetně závěru o řádném doručení rozhodnutí) pouze z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno“, a kdy „nejde o šetření postupy dle §122 a násl. o.s.ř.“, pročež „se neuplatní požadavek, aby účastníci exekučního řízení mohli být přítomni při provádění šetření a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k jeho výsledkům“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné pod č. 25/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze tudíž uzavřít, že v sledovaných souvislostech, při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, se jednání nenařizuje.
Pro odvolací řízení se problém přesouvá k výkladu ustanovení §214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř..
Obecně platí, že „podle §214 odst. 2 písm c/ o.s.ř. není třeba nařídit jednání též v případě, že odvolání směřuje proti usnesení, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání; z toho plyne, že nařízení jednání v odvolacím řízení zde přichází v úvahu tehdy, jestliže soud prvního stupně takové usnesení vydává po jednání, i když zákon připouští, že při splnění stanovených podmínek, jednáno být nemuselo. Kdyby však soud prvního stupně jednání nařídil (jen) proto, že to považoval za nutné, je z hlediska ustanovení §214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. významné, že takové usnesení se podle zákona vydává bez nařízení jednání, a odvolací soud tedy v tomto případě k projednání odvolání jednání nařizovat nemusí. Stanoví-li zákon, že soud rozhodne „zpravidla“ po předchozím jednání (§269 odst. 2 o.s.ř.), jest mít za to, že výluka z jednání pro odvolací soud podle §214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. neplatí. Bez ohledu na ustanovení §214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. odvolací soud musí jednání nařídit, jestliže míní zjišťovat potřebné skutečnosti dokazováním“ (Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s. 2004, str. 769-770; srov. též ustanovení §254 odst. 6 o.s.ř., ve znění účinném od 1.4.2005).
Z uvedeného se podává, že i zde je rozhodující jedině to, zda bylo nutné okolnost výsledku řízení ve věci samé (obsah rozsudku odvolacího soudu) zjišťovat dokazováním resp. obdobným šetřením; bylo výše řečeno, že nikoli.
Platí tedy, že okolnost, že vykonávané předběžné opatření zaniklo tím, že návrhu ve věci samé nebylo vyhověno (§77 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), zjišťuje odvolací soud bez dalšího ze soudního spisu, aniž by jím musel provádět důkaz při odvolacím jednání.
Odvolací soud tudíž ani zde nepochybil.
Lze shrnout: odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi buď ustálené nebo jinak správné, a zčásti dovolatelé vystavili jeho rozhodnutí kritice, již v dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nepodařilo-li se tedy dovolatelům správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.), pokládaje napadené usnesení za správné.
Dovoláním byl napaden i výrok, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o vrácení soudního poplatku (jim samým). Zde však dovolání není přípustné, neboť nejde o věc samu (§238a odst. 2 o.s.ř.) a nejde o rozhodnutí vyjmenované (jako to, proti němuž je dovolání přípustné) v jiných ustanoveních (§238, §239 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. a/, bod 3, §17 odst. 2 a §18 odst. 1); povinným náleží náhrada nákladů ve výši odměny zástupce (advokáta) v částce 900,- Kč a paušální náhrady (dvakrát) 75,- Kč ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.
předseda senátu