ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.157.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 157/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Z. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. F., zastoupenému advokátem, o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 224/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2004, č. j. 28 Co 244/2004-73, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 200.000,- Kč s 4 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2002 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že v pracovní smlouvě ze dne 20. 3. 2001 byla mezi žalobcem a žalovaným sjednána konkurenční doložka, podle které se žalovaný zavázal po dobu jednoho roku po skončení pracovního poměru nevykonávat činnost, která je předmětem činnosti žalobce, jako zaměstnavatele, s nímž skončil pracovní poměr, a že v případě porušení tohoto závazku uhradí žalovaný žalobci jako smluvní pokutu částku 200.000,- Kč. Bezprostředně po ukončení pracovního poměru, dne 1. 9. 2002, uzavřel žalovaný pracovní poměr se společností M. R. ČR, spol. s r. o., kde „vykonává identickou činnost, při které využívá poznatků, informací a výsledků práce své a svých bývalých zaměstnanců, nabytých za trvání pracovního poměru s žalobcem, při provozovaní jeho předmětu činnosti“. Žalobce písemně uplatnil u žalovaného požadavek na zaplacení smluvní pokuty, žalovaný však nereagoval a smluvní pokutu nezaplatil.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5. 11. 2003, č. j. 15 C 224/2002-44, žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 34.800,- Kč k rukám advokáta. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že dohoda mezi účastníky o konkurenční doložce ze dne 20. 3. 2001 je neplatná. Vycházel přitom z toho, že, zatímco žalovaný byl podle dohody o konkurenční doložce ze dne 20. 3. 2001 omezen ve svém ústavním právu, podle kterého má každý právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost po skončení pracovního poměru mezi účastníky, tomuto omezení neodpovídal žádný adekvátní závazek žalobce, který by toto omezení kompenzoval. Po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby takové omezení trpěl bez toho, aby mu bylo kompenzováno. Za takovou kompenzaci nelze požadovat požitky, které žalovaný měl za trvání pracovního poměru (žalobce mu poskytl služební vůz i k soukromým účelům a měl k dispozici mobilní telefon), ani prohlubování kvalifikace žalovaného tím, že jej žalobce vysílal na školení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, č. j. 28 Co 244/2004-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 34.575,- Kč „na účet“ advokáta.. Uvedl, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav a dospěl též ke správnému právnímu závěru. Správně aplikoval ustanovení „§29 odst. 2 zák. č. 155/2000 Sb., kterým byl mimo jiné změněn zákoník práce, a to s účinností od 1. 1. 2001“, a uzavřel, že, i když konkurenční doložka sjednaná mezi účastníky splňuje základní, zákonem stanovené náležitosti (písemná forma, doba trvání závazku žalovaného), není-li omezení žalovaného jako zaměstnance žádným adekvátním způsobem kompenzováno, byla doložka sjednána za podmínek, za nichž to na žalovaném nelze spravedlivě požadovat. Ujednání o konkurenční doložce je třeba vykládat jako synallagmatický závazek, kdy omezení zaměstnance musí odpovídat ekvivalentní ujednání o poskytnutí přiměřeného finančního vyrovnání, a to v době skončení pracovního poměru, jak to vyplývá i ze zákonné úpravy o konkurenční doložce účinné od 1. 3. 2004.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v odvolání, zejména „s námitkou, že v době ujednání konkurenční doložky a ukončení pracovního poměru výpovědí žalovaného pozitivní právní úprava nezakládala povinnost zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci protiplnění ve formě určitého zadostiučinění, s námitkou, že žalovaný si přisvojil svým jednáním nehmotné prvky podniku žalobce, a s námitkou, že porušením konkurenční doložky a sjednáním pracovního poměru se společností M. R. ČR, s. r. o., umožnil vybudovat servis a parazitovat na žalobci, kterému byly tímto jednáním odňaty výsledky jeho dlouholeté práce, v důsledku čehož se stal práce neschopný“. Dovolatel je dále přesvědčen, že nelze na právní poměry, za kterých byla konkurenční doložka mezi účastníky sjednána, uplatnit právní úpravu účinnou po 1. 3. 2004. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které odvolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkami, které v dovolání blíže rozvádí. Tvrzení, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami účastníka, že tedy postupoval v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. (§211 o. s. ř.), představuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Ke skutečnosti, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání ve věci přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); sama o sobě však přípustnost dovolání nezakládá.
Obstát nemůže ani námitka dovolatele, že odvolací soud ujednání o konkurenční doložce vyložil na základě úpravy účinné od 1. 3. 2004. Jak totiž vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, odvolací soud výslovně uvádí, že soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav „aplikoval správně ustanovení §29 odst. 2 zák. č. 155/2000 Sb., kterým byl mimo jiné změněn zákoník práce, a to s účinností od 1. 1. 2001“. Dále pak ve smyslu ustanovení §29 odst. 2 zák. práce ve znění od 1. 1. 2001 do 1. 3. 2004, otázku konkurenční doložky posuzoval. Jestliže v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil také to, že soudem provedený výklad ustanovení §29 odst. 2. zák. práce je v souladu i se zákonnou úpravou konkurenční doložky účinné od 1. 3. 2004, nelze z toho dovozovat, že by věc podle právní úpravy účinné od 1. 3. 2004 posuzoval, ale jen to, že chtěl zdůraznit kontinuitu právní úpravy tohoto institutu.
Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemůže být – jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce a že tvrzení dovolatele o tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní úpravy, která na projednávanou věc nedopadá, není správné, je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti tomuto rozsudku – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. října 2005
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu