ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.1770.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1770/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně U. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému Městu O., zastoupenému advokátem, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 79/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. února 2004 č.j. 12 Co 610/2003-69, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Na návrh žalovaného Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 4.10.2002 č.j. 24 Nc 2493/2002-13 nařídil podle rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7.2.2002 č.j. 12 C 48/99-110 ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16.7.2002 sp. zn. 12 Co 400/2002 k uspokojení jeho pohledávky ve výši 740.000,- Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 171.199,40 Kč exekuci proti povinnému P. L., a provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Z. Z.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech dne 13.3.2003 domáhala, aby bylo určeno, že \"nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 1286 u Katastrálního úřadu K., pro obec K., katastrální území R., nacházející se ve společném jmění manželů (L. P. a L. U.), a to spoluvlastnický podíl 866/10000 nemovitostí - pozemků parc. č. 97 - zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 1097 - zastavěná plocha a nádvoří, budovy R. čp. 222 - bydlení na parc. č. 97, budovy bez č. p. - garáže na parcele č. 1097, se vylučují z výkonu rozhodnutí nařízeném Okresním soudem v Karlových Varech usnesením sp. zn. 24 Nc 2493/2002 dne 4.10.2002 ve spojení s exekučním příkazem čj. 1 EX 2826/02-6 a příkazem k úhradě nákladů exekuce čj. 1 EX 2826/02-7 vydanými soudním exekutorem JUDr. Z. Z. dne 16.12.2002\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že po nařízení exekuce soudní exekutor JUDr. Z. Z. vydal dne 16.12.2002 pod č.j. 1 EX 2826/02-6 exekuční příkaz, kterým rozhodl o prodeji uvedených nemovitostí. Nemovitosti, které jsou ve společném jmění manželů žalobkyně a povinného (jejího manžela), však nemohou být exekučně postiženy, neboť vymáhaná pohledávka vznikla při užívání pozemku \"st. parc. č. 242 o výměře 158 m2 zapsané v k.ú. O.\", jenž je na základě dohody o zúžení rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 20.3.1993 ve výlučném vlastnictví povinného, a obsah dohody o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů byl žalovanému znám. Protože povinnost povinného uhradit žalovanému vymáhanou pohledávku vznikla nejdříve dne 1.1.1996, jedná se o závazek, který vznikl povinnému, jako jednomu z manželů, při používání majetku, který nepatřil do bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 30.7.2003 č.j. 9 C 79/2003-31 ve znění usnesení ze dne 14.10.2003 č.j. 9 C 79/2003-48 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 10.918,-Kč k rukám \"zástupce žalobkyně\". Dospěl k závěru, že vymáhaný závazek sice vznikl za trvání manželství žalobkyně s povinným P. L., avšak jen povinnému při používání pozemkové parcely č. 242 v k.ú. O., obec O., která náležela do jeho výlučného vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 20.1.1993 \"s právními účinky vkladu ke dni 4.2.1993\". O kupní smlouvě byl žalovaný podle názoru soudu prvního stupně \"jistě informován, neboť ji s P. L. sám uzavřel\". Vzhledem k tomu, že vymáhaná pohledávka vznikla pouze povinnému při užívání jeho výlučného majetku, \"je to nepochybně právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí\".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11.2.2004 č.j. 12 Co 610/2003-69 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.082,50 Kč k rukám advokáta. Odvolací soud dospěl (po doplnění dokazování) ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že jsou dány podmínky pro vyloučení předmětných nemovitostí (spoluvlastnického podílu) z exekuce. Vycházel přitom ze zjištění, že povinný P. L. (manžel žalobkyně) nabyl od žalovaného na základě kupní smlouvy ze dne 20.1.1993 pozemek parc. č. 242 - zastavěná plocha v k.ú. O. (vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl proveden \"s právními účinky k 4.2.1993\"), že povinný podnikal v oboru stavebnictví a pozemek č. parc. 242 v O. nabyl, aby na něm postavil objekt občanské vybavenosti, a že pozemek koupil \"za finanční prostředky náležející do jeho výlučného majetku, neboť je získal ze svého podnikání a z úvěrů, na nichž žalobkyně neparticipovala\". Protože do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nepatřily \"podle tehdy platného ustanovení §143 občanského zákoníku\" věci, které podle své povahy slouží výkonu povolání jednoho z manželů, a protože povinný pozemek nabyl do vlastnictví při svém podnikání, nebyl tento pozemek součástí bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a povinného a nemohl se od 1.8.1998 stát ani součástí jejich společného jmění; \"následně\" sepsaný notářský zápis o dohodě o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů L. nemá podle názoru odvolacího soudu \"žádný význam a není platným právním úkonem, neboť nebylo možno zúžit bezpodílové spoluvlastnictví o věc, která nikdy nebyla jeho součástí\". Protože vymáhaná pohledávka vznikla povinnému při používání jeho výlučného majetku, nemůže k její úhradě sloužit majetek patřící do společného jmění žalobkyně a povinného.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá v první řadě, že odvolací soud založil svůj závěr o tom, že pozemek p.č. 242 v k.ú. O. měl sloužit k podnikání povinného, jen na základě \"tvrzení povinného jako svědka, že v rozhodné době podnikal v oboru stavebnictví\". Navíc, i kdyby skutečně v oboru stavebnictví podnikal, jsou pro výkon této činnosti použitelné jen \"věci sloužící k provádění staveb\" a \"pozemek jako takový k těmto věcem nepatří\"; získal-li povinný pozemek k tomu, aby na něm byl postaven objekt občanské vybavenosti a aby tedy byl tímto způsobem zhodnocen, nesouvisí tato činnost s jeho podnikáním (mohlo by se jednat \"o činnost realitní nebo o provozování služeb či jinou obdobnou činnost, která se stavebnictvím nesouvisí\"). O závěru, že pozemek byl nabyt do bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a povinného, svědčí podle názoru žalovaného i to, že povinnému \"v rozhodné době byla poskytnuta půjčka od ing. B.\" a že ji povinný považoval za součást bezpodílového spoluvlastnictví, když ji dohodou ze dne 20.3.1993 z tohoto spoluvlastnictví vylučoval. K platnému zúžení bezpodílového spoluvlastnictví na základě dohody ze dne 20.3.1993 ovšem nemohlo dojít, neboť kupní smlouva mezi povinným a žalovaným byla uzavřena dne 20.1.1993 (\"s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 4.2.1993\"), dohoda o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví byla sepsána až 20.3.1993 a \"podle právní úpravy účinné do 31.7.1998 mohli manželé na základě dohody změnit obecný rozsah svého BSM, nikoliv však měnit rozsah BSM ve vztahu ke konkrétním věcem, které se již předmětem BSM staly, a i kdyby byl tento postup možný, musela by dohoda být předmětem samotného vkladu do katastru nemovitostí, což se nestalo\". Podle názoru žalovaného tak nebylo za řízení \"prokázáno splnění podmínek podle ustanovení §267 odst. 2 o.s.ř. pro vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí\" [že \"by závazek povinného vznikl za trvání manželství povinnému při používání majetku, který náležel výhradně povinnému, protože jej nabyl za majetek náležející výlučně do jeho majetku a že podle dohody o zúžení BSM nepatřil do BSM a žalovanému (oprávněnému) byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy\"]. Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není přípustné. Žalovaný totiž nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale pouze nesouhlasí se skutkovými závěry soudů, které byly učiněny na základě provedeného dokazování.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V projednávané věci odvolací soud vycházel - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z právního názoru, že věci, které podle své povahy sloužily výkonu povolání jen jednoho z manželů, nepatřily podle ustanovení §143 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.7.1998) do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V souladu s judikaturou soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.4.2002 sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy č. 8/2002 na str. 395) současně dovodil, že výkonem povolání je ve smyslu ustanovení §143 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.7.1998) také podnikání jednoho z manželů jako fyzické osoby. Protože pozemek \"st. parc. č. 242 o výměře 158 m2 v k.ú. O.\" sloužil podle své povahy k podnikání povinného P. L., nepatřil do bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a P. L., aniž by bylo významné, zda byl pořízen ze společných prostředků a zda ohledně něj bylo platně dohodou ze dne 20.3.1993 zúženo bezpodílové spoluvlastnictví manželů.
Žalovaný - jak vyplývá z obsahu dovolání - právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje. I když uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází z nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř], z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy (zejména svědeckou výpověď P. L.), skutková zjištění soudů považuje za chybná a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že \"pozemek p.č. 242 v k.ú. O. nesloužil k provozování podnikatelské činnosti P. L., nebyl pořízen z jeho výlučných prostředků a stal se tedy součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů\", že \"dohodou manželů L. ze dne 20.3.1993 nedošlo k zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů o majetek nabytý na základě kupní smlouvy ze dne 20.1.1993 s právními účinky vkladu vlastnického práva k 4.2.1993\" a že \"v řízení nebylo prokázáno, že závazek povinného, ohledně kterého byl výkon rozhodnutí nařízen, vznikl za trvání manželství povinnému při používání majetku, který náležel výhradně povinnému proto, že jej nabyl za majetek náležející výlučně do jeho majetku a že podle dohody o zúžení BSM nepatřil do BSM a žalovanému (oprávněnému) byl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy\". Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalovaného uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst.2 (§336n) a v §338za odst.2 o.s.ř. (§238 a §238a o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. [§239 odst.3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není - jak vyplývá z výše uvedeného - dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř, neboť nemá po právní stránce zásadní význam, a že není přípustné ani dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.125,- Kč (srov. §8 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 1.200,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. února 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu