ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.1910.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1910/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného V. M., a.s., zastoupeného advokátem, proti povinnému P. R., zastoupenému advokátem, pro 324.656,- Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 26 E 3850/2000, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. dubna 2004, č.j. 20 Co 5/2004-66, takto:
I. Dovolání povinného se odmítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.625,- Kč, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněného Městský soud v Brně usnesením ze dne 29.1.2001, č.j. 26 E 3850/2000-8, nařídil podle rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28.1.1999, č.j. 45 C 299/93-70, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 374.656,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.9.1993 do 14.7.1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení, jakož i nákladů nalézacího řízení ve výši 58.494,30 Kč a nákladů předchozího výkonu rozhodnutí 13.944,- Kč výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného, a to „prodejem pozemku parcelní číslo 598/2 zastavěná plocha o výměře 418 m2 a ostatní stavební objekt čp. 129 na parcele číslo 598/2, pozemku parcelní číslo 594/1-zahrada o výměře 1685 m2, pozemku parcelní číslo 595/1-zahrada o výměře 733 m2, pozemku parcelní číslo 595/4-zahrada o výměře 26 m2, pozemku parcelní číslo 598/3-ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 46 m2, zapsaných na listu vlastnictví číslo 674 pro katastrální území S. B., obec B. u Katastrálního úřadu B.“, s tím, že nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje na nemovitosti i s jejich součástmi a příslušenstvím a že to platí i o movitých věcech, které jsou příslušenstvím nemovitosti; zároveň povinnému zakázal, aby po doručení usnesení nemovitosti převedl na někoho jiného nebo je zatížil, uložil mu, aby do 15 dnů oznámil soudu, zda a kdo má k nemovitostem předkupní právo, s upozorněním, že jinak odpovídá za škodu tím způsobenou, a aby zaplatil oprávněnému na nákladech výkonu rozhodnutí 11.971,- Kč s tím, že nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na tyto náklady.
K odvolání povinného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28.6.2002, č.j. 18 Co 266/2001-29, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. S poukazem na ustanovení §263 odst. 1 a §264 odst. 1 o.s.ř. soudu prvního stupně uložil, aby posoudil, zda pro uspokojení pohledávky oprávněného nepostačuje nařízení prodeje pouze některých z navrhovaných nemovitostí ve vlastnictví povinného, případně, zda uspokojení pohledávky oprávněného nelze dosáhnout způsobem, který navrhuje povinný (prodej movitých věcí - sudů).
Podáním ze dne 15.5.2001 oprávněný navrhl, aby byl výkon rozhodnutí částečně zastaven, neboť povinný zaplatil dne 18.4.2001 na jistinu 50.000,- Kč a na náklady nalézacího řízení 58.494,30 Kč a dne 25.4.2001 na náklady předchozího výkonu rozhodnutí 13.944,- Kč.
Podáním ze dne 23.9.2002 oprávněný navrhl, aby byl výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného veden již jen prodejem „ostatního stavebního objektu čp. 129 na parcele č. 598/2 a parcely č. 598/2-zastavěná plocha o vým. 418 m2 v k.ú. S. B.“ (a aby „předmětem výkonu rozhodnutí byly výlučně tyto nemovitosti“).
Městský soud v Brně usnesením ze dne 24.3.2003, č.j. 26 E 3850/2000-41, „řízení částečně zastavil“ o 50.000,- Kč v jistině, o 58.493,30 Kč na nákladech nalézacího řízení a o 13.944,- Kč na nákladech předchozího řízení o výkon rozhodnutí a dále ve vztahu k těmto nemovitostem – „pozemku p.č. 594/1-zahrada o výměře 1685 m2, pozemku p.č. 595/1-zahrada o výměře 733 m2, pozemku p.č. 595/4-zahrada o výměře 26 m2, pozemku p.č. 598/3-ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 46 m2, vše zapsáno na LV číslo 674 pro katastrální území S. B., obec B. a Katastrálního úřadu B.“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že usnesení ze dne 29.1.2001, č.j. 26 E 3850/2000-8, jímž byl výkon rozhodnutí nařízen, bylo k odvolání povinného odvolacím soudem zrušeno, považoval podání oprávněného ze dne 15.5.2001 a ze dne 23.9.2002 za částečné zpětvzetí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; proto postupoval podle ustanovení §96 odst. 2 a 4 o.s.ř.
Městský soud v Brně poté usnesením ze dne 10.10.2003, č.j. 26 E 3850/2000-48, nařídil podle rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28.1.1999, č.j. 45 C 299/93-70, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 324.656,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 374.656,- Kč od 1.9.1993 do 14.7.1994 a s 16% úrokem z prodlení z částky 374.656,- Kč od 15.7.1994 do 18.4.2001 a s 16% úrokem z prodlení z částky 324.656,- Kč od 19.4.2001 do zaplacení, výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného, a to „pozemku parc. č. 598/2, zast. plocha, o výměře 418 m2, stavby čp. 129 – ost. stav. objekt na parc. č. 598/2, zapsaných na LV 674 pro obec B., okres B., kat. území S. B., u Katastrálního úřadu B.“, s tím, že nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje na nemovitosti i s jejich součástmi a příslušenstvím, což platí i o movitých věcech, které jsou příslušenstvím nemovitosti; zároveň povinnému zakázal, aby nemovitosti převedl na někoho jiného nebo je zatížil, uložil mu, aby do 15 dnů od doručení tohoto rozhodnutí oznámil soudu, zda a kdo má k nemovitostem předkupní právo, s upozorněním, že jinak odpovídá za škodu tím způsobenou, a aby zaplatil oprávněnému na náhradě účelných nákladů výkonu rozhodnutí 19.192,- Kč s tím, že nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na tyto náklady. S přihlédnutím k výši vymáhané pohledávky („i po jejím snížení a zároveň s ohledem na omezení prodeje původně týkajícího se většího počtu nemovitostí zapsaných na LV 674“) považoval navrhovaný způsob výkonu rozhodnutí za vhodný (§264 odst. 1 o.s.ř.). Zdůraznil, že povinný nenavrhl žádný vhodnější způsob a neoznačil žádný majetek ve svém vlastnictví, ze kterého by mohlo dojít k uspokojení vymáhané pohledávky včetně jejího příslušenství a nákladů výkonu rozhodnutí, a že od 18.4.2001 neprovedl již žádnou dobrovolnou úhradu týkající se vymáhané pohledávky ani neuzavřel s oprávněným dohodu ohledně jejího splácení.
K odvolání povinného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9.4.2004, č.j. 20 Co 5/2004-56, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že oprávněnému se náklady této části řízení nepřiznávají. Shodně se soudem prvního stupně považoval nařízený způsob výkonu rozhodnutí za „odpovídající“, a to „z toho pohledu, že po 5 letech, tj. značně dlouhé době, je nejsnáze způsobilý k urychlenému uspokojení pohledávky oprávněného a tedy vykonatelnosti jeho práva, které mu již bylo pravomocně přiznáno“. Přihlédl zejména k tomu, že „přinejmenším od roku 1999 si byl povinný vědom toho, že má vůči oprávněnému pohledávku, přičemž na úhradu této pohledávky zaplatil pouze jistinu 50.000,- Kč a náklady předcházejícího řízení 58.494,30 Kč a 13.944,- Kč“, že „povinný je ve svých aktivitách zcela nečinný a sám se nesnaží řešit ve svůj prospěch vzniklou situaci způsobem pro něj nejvýhodnějším“ (tj. případným prodejem některé ze svých věcí) a k tomu, že tím, že „ze strany povinného není plněno ve lhůtě mu stanovené narůstají mu vedle úroků za období od roku 1993 další úroky a sama částka úroků za 11 let se rovná téměř hodnotě vymáhané pohledávky“. K odvolací námitce povinného, že je vlastníkem pozemku, který by bylo možno zpeněžit za 791.000,- Kč vzhledem k úřední ceně v dané lokalitě, odvolací soud uvedl, že „pokud by se mu v rámci tržní hodnoty pozemku podařilo dosáhnout této úřední ceny, mohl by na tom být finančně daleko lépe, než při nuceném prodeji formou výkonu rozhodnutí“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení
§238a odst. 1 písm. c), §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru tím, že je v rozporu s ustanovením §263 odst.1 o.s.ř., neboť „výkon rozhodnutí je nařízen a potvrzen odvolacím soudem v nepřiměřeném rozsahu“. I když Krajský soud v Brně ve zrušovacím usnesení ze dne 28.6.2002, sp.zn. 18 Co 266/2001, „zavázal“ soud prvního stupně, aby byl výkon rozhodnutí nařízen pouze v rozsahu, který oprávněný navrhuje a který stačí k jeho uspokojení, v řízení „nebyla splněna podmínka ustanovení zákona o přiměřenosti exekučního výkonu vzhledem k pohledávce oprávněného“ a nebyl respektován právní názor odvolacího soudu ve zrušovacím usnesení („napadené rozhodnutí ve věci je zcela opačné než rozhodnutí stejného soudu v prvém odvolání“). Vytýká odvolacímu soudu, že se v odůvodnění usnesení „zcela irelevantně zabývá radami povinnému, co měl k uspokojení oprávněného udělat, aby tomuto rozsahu exekuce zabránil“. Nesouhlasí s odvolacím soudem ani v tom, že „je nečinný v této věci“, a připomíná, že se před nařízením výkonu rozhodnutí pokoušel dohodnout s oprávněným a dosáhnout splátkovým kalendářem úhradu dluhu a že mu nabízel jako náhradu pozemky v lukrativní části B., avšak oprávněný na tyto návrhy nepřistoupil. Povinný je přesvědčen, že oprávněný záměrně uvádí do návrhu na výkon rozhodnutí především dům pevně spojený s vinnými sklepy, které nejdou oddělit a jejichž cena mnohonásobně převyšuje vymáhanou částku, neboť jde o majetek, který musel v rámci restituce povinnému vrátit, a nyní vytváří právní situaci, kdy ho může v rámci prodeje sám za nízkou cenu získat zpět. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 10.10.2003 a věc vrátil Městskému soudu v Brně.
Oprávněný navrhl, aby dovolací soud dovolání povinného zamítl. Vzhledem k tomu, že současný dluh povinného je „okolo milionu korun“, považuje výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí za „naprosto oprávněný“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§236 odst. 2 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a v §237 odst.1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí
[§238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam [§238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání může být podle ustanovení 238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení
§241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, pod číslem 132, ročník 2000).
Povinný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.
Podle ustanovení §238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně ve svém usnesení ze dne 10.10.2003, č.j. 26 E 3850/2000-48, rozhodl stejně jako v usnesení ze dne 29.1.2001, č.j. 26 E 3850/2000-8, které bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 28.6.2002, č.j. 18 Co 266/2001-29, zrušeno (oběma usneseními vydanými v této věci návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyhověl - nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného).
Dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při
zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §238a odst.1 písm.c), §238 odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Povinný v dovolání odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí je v rozporu s ustanovením §263 odst.1 o.s.ř., neboť „výkon rozhodnutí je nařízen a potvrzen odvolacím soudem v nepřiměřeném rozsahu“. Tím zpochybňuje právní posouzení věci z hlediska závěru odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) v otázce, zda výkon rozhodnutí byl nařízen v takovém rozsahu, jaký stačí k uspokojení pohledávky oprávněného, tedy v otázce správnosti jím podaného výkladu ustanovení §263 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud - z hlediska jeho věcného posouzení - zkoumá, zda rozhodnutí (jiný způsobilý titul), jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný a zda vymáhané právo není prekludováno. Při výkonu rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet. Okolnost, zda povinnost uložená rozhodnutím (jiným titulem) povinnému byla splněna nebo jinak zanikla, popřípadě v jakém rozsahu, soud při nařízení výkonu rozhodnutí nezkoumá; vychází v tomto směru z tvrzení oprávněného.
Podle ustanovení §263 odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen v takovém rozsahu, jaký oprávněný navrhl a jaký podle rozhodnutí stačí k jeho uspokojení.
V řízení o výkon rozhodnutí se uplatňuje zásada ochrany povinného. Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí se tato zásada projevuje zejména v tom, že - jak vyplývá z ustanovení §263 odst. 1 o.s.ř. - soud může nařídit výkon rozhodnutí jen v takovém rozsahu, v jakém to oprávněný navrhl (v jakém podle jeho tvrzení povinný dosud nesplnil svou povinnost) a současně, v jakém to podle rozhodnutí (jiného exekučního titulu) stačí k uspokojení oprávněného. Navrhne-li oprávněný k vydobytí své peněžité pohledávky výkon rozhodnutí několika způsoby zároveň, ačkoli by k jejímu uspokojení zřejmě stačil pouze některý z nich, nařídí soud výkon rozhodnutí jen tím způsobem, který stačí k uspokojení pohledávky oprávněného (§263 odst. 2 o.s.ř.), tedy takovým způsobem, který povede v přiměřené době k uspokojení oprávněného postupem pro povinného co nejšetrnějším a který současně není prostředkem, pomocí kterého by oprávněný mohl sledovat nejen uspokojení své pohledávky, ale ve své podstatně především šikanu povinného. Takovou přiměřenost je pak třeba posuzovat nejen s přihlédnutím k poměrům povinného, ale i s ohledem na to, do kdy lze po oprávněném ještě spravedlivě požadovat, aby posečkal s uspokojením své pohledávky, a v jaké době lze při zvoleném způsobu výkonu rozhodnutí zpravidla očekávat vydobytí pohledávky. Tam, kde lze očekávat, že jeden nebo více z navrhovaných způsobů výkonu rozhodnutí nebude postačovat k uspokojení pohledávky oprávněného v přiměřeném čase, je třeba vyhovět všem návrhům oprávněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.dubna 1997, sp.zn. 2 Cdon 378/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura sešit pod číslem 38, ročník 1997).
V projednávané věci odvolací soud, který - jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení - uzavřel, že pohledávku oprávněného nelze v přiměřené době uspokojit jiným, než navrženým způsobem výkonu rozhodnutí (tj. prodejem předmětných nemovitostí), neboť „po 5 letech je nejsnáze způsobilý k urychlenému uspokojení pohledávky oprávněného“, z výše uvedené ustálené soudní praxe vycházel. Protože odvolací soud vyložil ustanovení §263 odst. 1 o.s.ř. v souladu s ustálenou judikaturou soudů, nemůže mít napadené usnesení odvolacího soudu z hlediska této právní otázky zásadní význam.
Námitka dovolatele, že soudy „nebyl respektován právní názor odvolacího soudu ve zrušovacím usnesení“, neboť „napadené rozhodnutí ve věci je zcela opačné než rozhodnutí stejného soudu v prvém odvolání“, představuje označení vady, která by - kdyby byla zjištěna - mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem nemůže být - jak uvedeno výše - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, nemůže mít usnesení odvolacího soudu ani z pohledu této námitky po právní stránce zásadní význam.
Namítá-li povinný dále, že „oprávněný záměrně uvádí do návrhu na výkon rozhodnutí především dům pevně spojený s vinnými sklepy, které nejdou oddělit a jejichž cena mnohonásobně převyšuje vymáhanou částku, neboť jde o majetek, který musel v rámci restituce povinnému vrátit, a nyní vytváří právní situaci, kdy ho může v rámci prodeje sám za nízkou cenu získat zpět“, napadá tím - nehledě k tomu, že tím spekuluje o motivech jednání oprávněného - skutkové závěry soudů; to platí i o jeho námitce, že se před nařízením výkonu rozhodnutí „pokoušel dohodnout s oprávněným a dosáhnout splátkovým kalendářem úhradu dluhu a že mu nabízel jako náhradu pozemky v lukrativní části B., avšak oprávněný na tyto návrhy nepřistoupil“, kterou vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že „je nečinný v této věci“. Námitky povinného v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení
§241a odst. 3 o.s.ř. Správnost usnesení odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumávat, neboť skutečnost, že usnesení odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení 238a odst.1 písm.c), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly oprávněnému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 4.550,- Kč [srov. §3 odst.1 bod 6, §12 odst.1 písm.a), §14 odst.1, §15, §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 4.625,- Kč. Protože dovolání povinného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení
§243b odst. 5 věty první, §270, §254 odst. 1, §224 odst. 1, §151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř. uložil, aby oprávněnému tyto náklady nahradil. Povinný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který oprávněného v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2005
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu