ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2001.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2001/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně R. S., zastoupené advokátem, proti žalované T., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 18 C 130/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2002, č.j. 53 Co 699/2001-59, takto:
I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. května 2001, č.j. 18 C 130/2000-38, se zastavuje.
II. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2002, č.j. 53 Co 699/2001-59, se odmítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 29.2.2000 žalovaná sdělila žalobkyni, že „dnem 29. února 2000 je s ní ukončen pracovní poměr“ a že důvodem pro jeho okamžité zrušení je její činnost ve firmě „R. S.“, která je v příkrém rozporu se zájmy společnosti T. („viz její faktura 2-1/00 ze dne 20.1.2000 Bytovému družstvu P.“).
Dopisem ze dne 3.3.2000 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně bez předchozího písemného souhlasu žalované vykonávala výdělečnou činnost shodnou s předmětem činnosti společnosti T., spol. s r.o., a že za tuto činnost bývalému zákazníku žalované Bytovému družstvu P. fakturovala odměnu fakturou číslo 2-1/00 dne 20.1.2000; tím porušila ustanovení §75 odst. 1 zák. práce.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená okamžitá zrušení pracovního poměru jsou neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že napadené právní úkony žalované vykazují závažné právní vady (v obou okamžitých zrušeních pracovního poměru je nedostatečně skutkově vymezen jejich důvod) a že nedošlo k naplnění důvodů opravňujících k okamžitému rozvázání pracovního poměru; vytýkaným jednáním žalobkyně nezpůsobila žalované žádnou škodu.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 10.5.2001, č.j. 18 C 130/2000-38, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni žalovanou přípisem ze dne 29.2.2000, který byl žalobkyni doručen dne 29.2.2000, a okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni žalovanou přípisem ze dne 3.3.2000, který byl žalobkyni doručen dne 3.3.2000, jsou neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16.300,- Kč k rukám jejího zástupce JUDr. J. S. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 29.2.2000 posoudil jako neplatné pro nesplnění obligatorních náležitostí uvedených v ustanovení §55 zák. práce, neboť skutkové vymezení důvodu je „vágní a nejednoznačné“, zejména není určité, proč je podnikatelská činnost žalobkyně v rozporu se zájmy žalované, a není tak splněna podmínka nezaměnitelnosti s jiným skutkem. Po zjištění, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 3.3.2000 má všechny náležitosti požadované ustanovením §55 zák. práce a že žalobkyně svou podnikatelskou činností bez předchozího písemného souhlasu žalované porušila ustanovení §75 odst. 1 zák. práce, dospěl soud prvního stupně k závěru, že toto její jednání, i když jde o porušení pracovní kázně, nelze hodnotit jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně takové intenzity, jakou má na mysli ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Přihlédl přitom k dosavadnímu řádnému plnění pracovních povinností žalobkyní, k tomu, že se jednalo o „první a jediný zjištěný případ konkurenční činnosti žalobkyně k podnikání žalované“, a k tomu, že „žalovanou k okamžitému zrušení pracovního poměru nevedl vznik škody“ (uvedl, že úvaha žalované o škodě způsobené jí jednáním žalobkyně je „jen hypotetická“ a že žalovaná provinění žalobkyně neřešila jiným způsobem, např. výzvou k ukončení podnikání či k náhradě škody).
K odvolání žalované (které směřovalo pouze proti výroku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 3.3.2000 a výroku o náhradě nákladů řízení) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.3.2002, č.j. 53 Co 699/2001-59, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a v napadeném výroku určujícím neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 3.3.2000 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 3.3.2000 je neplatným právním úkonem. Rovněž dovodil, že žalobkyně tím, že bez předchozího písemného souhlasu žalované podnikala za účelem dosažení výdělku v oboru, jenž byl předmětem činnosti žalované, sice porušila pracovní kázeň, neboť se chovala způsobem odporujícím ustanovení §75 odst.1 zák. práce, že však za situace, kdy žalovaná ani netvrdila existenci konkrétních okolností, pro něž by žalobkyně nemohla setrvat v pracovním poměru do uplynutí výpovědní lhůty, uvedené ojedinělé porušení pracovní kázně nedosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně. Za úplná a správná považoval i hlediska, k nimž odvolací soud při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně přihlédl; zdůraznil zejména dosavadní pracovní bezúhonnost žalobkyně a skutečnost, že šlo o jediný případ, kdy žalobkyně tutéž činnost, kterou vykonávala pro žalovanou, vykonala za úplatu v rámci vlastního podnikání. Argumenty žalované v odvolání (že žalobkyně při svém soukromém podnikání využila znalosti získané v zaměstnání, použila software žalované atd.) odvolací soud odmítl s odůvodněním, že ze skutkového hlediska se mohl zabývat jednáním žalované jen tak, jak bylo popsáno v okamžitém zrušení ze dne 3.3.2000, a že „tyto okolnosti v dopise žalované, jímž se žalobkyní ukončila pracovní poměr uvedeny nebyly“. V „nekorektním jednání žalobkyně vůči zaměstnavateli“ však odvolací soud spatřoval okolnost hodnou zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §150 o.s.ř., pro kterou - jak uvedl - je namístě žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů odepřít.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice.
O dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, které směřovalo jen do výroku o náhradě nákladů řízení, rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 13.2.2004, č.j. 21 Cdo 2265/2003-87, tak, že její dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. pro jeho nepřípustnost odmítl; žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (a výslovně též proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 „č.j. 18 C 130/2000 ze dne 10.5.2001“), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst. 1a“ o.s.ř. (ohledně výroku o náhradě nákladů řízení) a z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (ohledně „meritorního výroku“), namítá, že „v dostupné judikatuře nenalezla rozhodnutí, jehož závěry by bylo možno analogicky užít na souzený případ“, neboť „judikatura se jak porušováním ustanovení §75 odst. 1 zákoníku práce, tak platností okamžitého zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zabývá z mnoha různých hledisek, avšak k potřebnému sjednocení soudního pohledu na intenzitu porušení pracovní kázně, nezbytnou k užití §53 ZP dosud nedošlo“. Nesouhlasí s odůvodněním „prvoinstančního rozsudku“, že „nesporné porušení pracovní kázně žalobkyně nedosáhlo takové intenzity, aby pro něj bylo možno okamžitě zrušit pracovní poměr“; posouzení této otázky, kterou považuje za otázku po právní stránce zásadního právního významu, „svěřuje do rukou Nejvyššího soudu České republiky a spoléhá na spravedlivé rozsouzení celého sporu“. Podle názoru žalované nebylo důležité, že v dosavadní pracovní činnosti žalobkyně nebyly shledány závady, ale to, že „při úvaze o okamžitém zrušení pracovního poměru neměla okolnost dosavadní pracovní bezúhonnosti žalobkyně váhu ve srovnání s materiální a morální škodou, kterou svým jednáním společnosti způsobila“, a dále to, že „společnost nemohla strpět další setrvání žalobkyně v pracovním poměru z důvodu individuální i generální prevence“, protože „žalobkyně by mohla využít další data a výrobky zaměstnavatele a výpovědní doba by musela probíhat tak, že by žalobkyni na pracovišti zaměstnavatel hlídal“. Výhrady má žalovaná i proti závěru soudu, že jednáním žalobkyně nevznikla žádná škoda (když „svědecká výpověď přímého nadřízeného žalobkyně škodu potvrdila“) a že „šlo o ojedinělý exces“ (když žalobkyně neprokázala, že by se jednalo o jediný případ); zdůrazňuje, že měla zájem na rychlém vyřešení porušení pracovní kázně a že neměla čas ani možnost zkoumat, v kolika případech žalobkyně takto pracovní kázeň porušila. Požaduje, aby soud přihlédl též k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí. Protože podle názoru žalované rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 „18 C 130/2000“ ze dne 10.5.2001 a rozsudek Městského soudu v Praze „53 Co 699/2001“ ze dne 20.3.2002 spočívá na nesprávném právním posouzení věci, navrhla, aby dovolací soud tato rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. května 2001, č.j. 18 C 130/2000-38, není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. května 2001, č.j. 18 C 130/2000-38, zastavil (§104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalované proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§236 odst. 2 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu především ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé (tj. o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 3.3.2000) potvrzen.
Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že odvolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které odvolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V posuzované věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce ve vztahu k ustanovení §75 odst. 1 zák. práce z hlediska otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity.
S námitkou dovolatelky, že „judikatura se jak porušováním ustanovení §75 odst. 1 zákoníku práce, tak platností okamžitého zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zabývá z mnoha různých hledisek, avšak k potřebnému sjednocení soudního pohledu na intenzitu porušení pracovní kázně, nezbytnou k užití §53 ZP dosud nedošlo“, nelze souhlasit.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr se žalobkyní dopisem ze dne 3.3.2000 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2000 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §75 odst. 1 zák. práce zaměstnanci mohou vedle svého zaměstnání vykonávaného v pracovněprávním vztahu vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni, jen s jeho předchozím písemným souhlasem. Podle ustanovení §75 odst. 3 zák. práce omezení stanovené v odst. 1 se nevztahuje na výkon vědecké, pedagogické, publicistické, literární a umělecké činnosti.
Otázkou, kdy jde o výkon výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. práce, se dovolací soud již v minulosti zabýval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.10.2002, sp. zn. 21 Cdo 1714/2001, uveřejněný pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). Byl přijat názor, že o výkon výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení §75 zák. práce jde v případě, že zaměstnanec vykonává vedle svého zaměstnání na základě právního vztahu činnost, která je pojmově výdělečná (s níž je obvykle spojeno poskytování odměny); okolnost, zda při výkonu této činnosti zaměstnanec výdělek skutečně dosáhl, není sama o sobě významná. Za výdělečnou činnost ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. práce je třeba považovat také činnost, spočívající v tom, že zaměstnanec je členem dozorčí rady ve společnosti s ručením omezeným, která má předmět podnikání shodný s předmětem činnosti (podnikání) jeho zaměstnavatele, i když společnost nevyvíjí dočasně nebo trvale jakoukoliv činnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.4.1999, uveřejněný pod č. 131 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999). O výkon výdělečné činnosti, k níž je třeba předchozího souhlasu zaměstnavatele, se jedná také tehdy, jestliže zaměstnanec je jednatelem ve společnosti s ručením omezeným, která má v předmětu podnikání zapsaném v obchodním rejstříku zapsánu činnost shodnou s předmětem činnosti (podnikání) jeho zaměstnavatele, i když tuto činnost dočasně nebo trvale nevyvíjí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.11.1998, sp.zn. 2 Cdon 1628/97, uveřejněný pod č. 22 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999).
V projednávané věci však dovolatelka výklad ustanovení §75 odst. 1 zák. práce nezpochybňuje; nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), podle kterého porušení pracovní kázně žalobkyní vytýkané jí v dopise ze dne 3.3.2000 (spočívající v tom, že v rozporu s ustanovením §75 odst. 1 o.s.ř.„bez předchozího písemného souhlasu zaměstnavatele vykonávala výdělečnou činnost shodnou s předmětem činnosti společnosti T., spol. s r.o., a že za tuto činnost bývalému zákazníku žalované Bytovému družstvu P. fakturovala odměnu fakturou číslo 2-1/00 dne 20.1.2000“) nedosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení §53 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Tyto závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 21) a vycházely z nich také soudy obou stupňů v projednávané věci.
Dovolatelka v dovolání zaměňuje posouzení toho, zda došlo k porušení pracovní kázně, se zjišťováním intenzity tohoto porušení pracovní kázně. Při zjišťování, zda soud správně posoudil intenzitu porušení pracovní kázně, jde o to, zda relativně neurčitá hypotéza uvedená v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce byla soudem správně a úplně vymezena z širokého předem neomezeného okruhu okolností a zda takto vymezená hlediska byla také správně vyhodnocena. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže rozhodnutí soudu ve věci spočívat na nesprávném posouzení proto, že nebylo přihlédnuto k dalším (k jiným) okolnostem, které nelze považovat za podstatné (významné); tyto okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z níž při právním posouzení věci vycházel.
V průběhu řízení - jak je zřejmé z obsahu spisu - nebyly pochybnosti o tom, že žalobkyně jednáním, které jí bylo vytknuto v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 3.3.2000, porušila pracovní kázeň (konkrétně ustanovení §75 odst. 1 zák. práce); k tomuto závěru dospěly soudy obou stupňů. Při zkoumání, zda žalobkyně vytýkaným jednáním porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Správně akcentoval zejména dosavadní pracovní bezúhonnost žalobkyně a skutečnost, že šlo o jediný (zjištěný) případ, kdy žalobkyně tutéž činnost, kterou vykonávala pro žalovanou, vykonala za úplatu v rámci vlastního podnikání. Správně přihlédl také k tomu, že žalovaná v průběhu řízení netvrdila existenci konkrétních okolností, pro něž by žalobkyně nemohla setrvat v pracovním poměru do uplynutí výpovědní lhůty. Souhlasit lze s tím, že naopak nepřihlížel k tomu, že žalobkyně při svém soukromém podnikání využila znalosti získané v zaměstnání, že použila software žalované, jakož i k dalším námitkám žalované v odvolání, neboť tato tvrzení nebyla důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 3.3.2000. Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, tak lze úvahu odvolacího soudu považovat za úplnou a správnou. Přestože tedy žalobkyně porušila pracovní kázeň, je nepochybné, že toto její jednání nepřesáhlo intenzitu závažného porušení pracovní kázně. Z důvodu závažného porušení pracovní kázně pak zaměstnavatel nemůže přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, ale jen k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Namítá-li dovolatelka, že „při úvaze o okamžitém zrušení pracovního poměru neměla okolnost dosavadní pracovní bezúhonnosti žalobkyně váhu ve srovnání s materiální a morální škodou, kterou svým jednáním společnosti způsobila“, nepřípustně polemizuje s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel, a jak tato hlediska hodnotil.
Okamžité zrušení pracovního poměru je opatřením mimořádným, ke kterému lze přistoupit – jak správně uvádí odvolací soud - jen tehdy, nelze-li zaměstnance ponechat v pracovním poměru po dobu výpovědní lhůty při výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Tvrdí-li dovolatelka až v dovolání, že „společnost nemohla strpět další setrvání žalobkyně v pracovním poměru z důvodu individuální i generální prevence“, protože „žalobkyně by mohla využít další data a výrobky zaměstnavatele a výpovědní doba by musela probíhat tak, že by žalobkyni na pracovišti zaměstnavatel hlídal“, přehlíží, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.).
Žalovaná ve svém dovolání rovněž – kromě výše uvedených námitek proti právnímu posouzení věci – zpochybňuje správnost zjištění soudů o tom, že „žalovanou k okamžitému zrušení pracovního poměru nevedl vznik škody“ a že „šlo o jediný případ, kdy žalobkyně tutéž činnost, kterou vykonávala pro žalovanou, vykonala za úplatu v rámci vlastního podnikání“; v uvedeném směru podrobuje kritice skutková zjištění soudů. Podstatou jejích námitek v tomto směru je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatelka na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že „svědecká výpověď přímého nadřízeného žalobkyně škodu potvrdila“ a že „žalobkyně neprokázala, že by se jednalo o jediný případ“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že žalobkyně porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalované v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu (v dovoláním napadené potvrzující části) eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Ani k požadavku dovolatelky, aby soud přihlédl též k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - nehledě k tomu, že nejsou vůbec obsahově konkretizovány – nelze přihlédnout. Případnou existencí jiné vady řízení [§241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], se může dovolací soud rovněž zabývat jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud (i soud prvního stupně, jehož závěry převzal) – jak vyplývá z odůvodnění rozsudků - při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a že kritika rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. a ustanovení §241a odst.2 písm.a) o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaná podává dovolání - jak výslovně uvádí – „v plném rozsahu“, tedy také do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky její dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v tomto dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2005
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu