ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2020.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2020/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. Č. r., proti povinnému K. V., zastoupenému advokátem, pro 25.149,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí povinného, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 126 E 311/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.září 2003, č.j. 10 Co 1245/2003-41, takto:
I. Dovolání povinného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Na návrh oprávněné Okresní soud v Karviné-pobočka v Havířově usnesením ze dne 18.4.2002, č.j. 126 E 311/2002-5, nařídil podle „vykonatelných platebních výměrů VZP ČR, Okresní pojišťovny K. ze dne 10.11.1998 a č. 2140221171 ze dne 10.11.1998“ k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 25.149,- Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného; zároveň povinnému zakázal, aby nakládal s věcmi, které vykonavatel podle tohoto usnesení sepíše.
K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22.8.2002, č.j. 9 Co 595/2002-19, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházeje z toho, že k výkonu navržené platební výměry jsou po stránce materiální a formální vykonatelné, dospěl odvolací soud k závěru, že všechny zákonné podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny (§251 a násl. o.s.ř.). Námitku povinného ohledně jeho „jiných majetkových práv “ (zejména k majetku z bývalého sdružení podnikatelů) považoval za nevýznamnou, neboť v souladu s návrhem došlo k nařízení výkonu rozhodnutí bez určení věcí, které mají být prodány, a věci
povinného tak mohou být postiženy nejen v jeho bytě, ale i mimo něj, případně u jiné osoby, kde se nacházejí věci povinného.
Podáním ze dne 16.6.2003 povinný navrhl, aby byl výkon rozhodnutí podle ustanovení §268 odst.1 písm.h) o.s.ř. zastaven. Návrh zdůvodnil tím, že v současné době probíhá u stejného soudu pod „č.j.126 Nc 419/2001“ výkon rozhodnutí proti jeho dlužníkovi J. K. pro dlužnou částku 23.100,- Kč s příslušenstvím, a proto by měla být postižena pohledávka, kterou má vůči tomuto svému dlužníku J. K.; poukazoval na zákon č. 119/2001 Sb. ohledně pravidel při souběžně probíhajících výkonech rozhodnutí.
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově usnesením ze dne 13.8.2003, č.j. 126 E 311/2002-31, návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí. Vycházeje z toho, že věc vedená pod sp.zn. 126 Nc 419/2001, na kterou poukazuje povinný, byla soudem posouzena jako návrh podle ustanovení §260 o.s.ř. a byla již skončena a že zákon č. 119/2001 Sb. se na danou věc nevztahuje, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nejsou dány důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst.1 písm.h) o.s.ř.
K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30.9.2003, č.j. 10 Co 1245/2003-41, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ani odvolací soud neshledal důvod, pro který by mohl být nařízený výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného prohlášen za nepřípustný a zastaven. Zdůraznil, že právo volby způsobu výkonu rozhodnutí k vymožení peněžité pohledávky náleží oprávněné, nikoli povinnému, a proto procesní postup navrhovaný povinným [aby byl výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí zastaven a aby byl nařízen jiným způsobem (přikázáním pohledávky povinného vůči jeho poddlužníkovi)] není zákonem povolený a možný. Shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, na posouzení dané věci nevztahuje, neboť tento zákon je možno aplikovat pouze v případě, jsou-li exekucemi nařízenými více orgány k tomu příslušnými souběžně postiženy tytéž věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty stejného povinného; povinný v této věci však není totožný s povinnými v řízeních, které ve svém návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí či v odvolání označil.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. (neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) ve spojení s ustanovením „§238a odst.1 písm.c)“ o.s.ř. Namítá, že „nařízení výkonu rozhodnutí vůči jeho osobě není v souladu s dobrými mravy“, a zdůrazňuje, že je v tíživé situaci, neboť, i když má pohledávku za J. K. ve výši 23.100,- Kč (i za jinými dlužníky), pro nečinnost soudu nemohl uvedenou pohledávku vymáhat prostřednictvím výkonu rozhodnutí. Povinný má dále zato, že soud v řízení proti J. K. nepostupoval v souladu s ustanovením §6 o.s.ř. a tím mu „nedal možnost vymoci od něho dlužnou částku, aby mohl dobrovolně uhradit oprávněné dlužnou částku“. Odvolacímu soudu vytýká, že uvedenou
skutečnost při svém rozhodování nezohlednil, čímž „bylo porušeno jeho právo na spravedlivou ochranu jeho práv a oprávněných zájmů“. Podle jeho názoru podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst.1 písm.h) o.s.ř. byly splněny. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a v §237 odst.1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí [§238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam [§238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Povinný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí (tak, že návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí byl zamítnut).
Podle ustanovení §238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání povinné proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní
otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst. 1 písm.d), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm.d), §238 odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí ve věci zastavení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení 238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.l písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/204, uveřejněném pod číslem 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004).
V posuzovaném případě se povinný domáhá zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř.
Námitka povinného, že „nařízení výkonu rozhodnutí vůči jeho osobě není v souladu s dobrými mravy“, neboť, „i když má pohledávku za J. K. ve výši 23.100,- Kč (i za jinými dlužníky), pro nečinnost soudu nemohl uvedenou pohledávku vymáhat prostřednictvím výkonu rozhodnutí“, není důvodná.
Podle ustanovení §3 odst.1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Otázkou, proč nelze návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnout s poukazem na ustanovení §3 obč. zák., se dovolací soud již zabýval. Byl přijat názor (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.11.2002, sp.zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné pod číslem 67 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003), že z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud - v nalézacím řízení - posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o.s.ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně.
Dovolatel rovněž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a odvolacímu soudu vytýká, že „bylo porušeno jeho právo na spravedlivou ochranu jeho práv a oprávněných zájmů“, neboť „soud v řízení proti J. K. nepostupoval v souladu s ustanovením §6 o.s.ř.“ a tím mu „nedal možnost vymoci od něho dlužnou částku, aby mohl dobrovolně uhradit oprávněné dlužnou částku“.
Nehledě k tomu, že povinný v dovolání napadá především správnost postupu soudu prvního stupně ve věci „proti J. K.“ (vedené pod sp.zn. 126 Nc 419/2001), který nemůže být předmětem přezkumu v této věci, nemohl se dovolací soud při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., případnou existencí jiné vady řízení [§241a odst.2 písm.a) o.s.ř.] nebo zmatečnostními vadami ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. zabývat; tyto vady (i kdyby byly důvodné) by totiž samy o sobě nemohly přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a že kritika usnesení odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 2 písm. a) o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce, je nepochybné, že dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení 238a odst.1 písm.d), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §254 odst. 1, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť povinný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a oprávněné v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2005
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu