ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2116.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2116/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. K., zastoupené advokátem, proti žalované S. ž. d. c., státní organizaci, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 7 C 213/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. května 2004 č. j. 11 Co 264/2003-244, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou podanou dne 3.11.1992 u Okresního soudu v Sokolově (a posléze změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) proti Československým státním drahám, P. oblast, Ústav podnikové výchovy S. a Ústavu železničního zdravotnictví P., Železniční zdravotní středisko S. náhrady škody - \"výplaty nemocenských dávek\" za období od 9.3.1991 do 21.4.1991 a od 1.6.1991 do 18.9.1991 ve výši 11.988,-Kč a \"náhrady ušlého výdělku\" za dobu od 28.3.1990 do 30.4.1996 ve výši 90.323,-Kč, která jí vznikla \"v důsledku nesprávné léčby a pracovního úrazu ze dne 28.3.1990\".
Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 13.2.1996 č.j. 7 C 213/93-35 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že \"ani jeden z žalovaných tak, jak byl žalobkyní označen, neměl v době zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení\".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22.1.1997 č.j. 14 Co 590/96-59 usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení proti žalovanému Ústavu železničního zdravotnictví potvrdil a ve výroku, jímž bylo zastaveno řízení proti žalovanému \"ČSD P. oblast\" je zrušil. Dospěl k závěru, že označení žalovaného jako \"ČSD P. oblast\" je sice \"nedostatečné\", avšak je nepochybné, že žaloba směřovala proti Československým státním drahám, neboť žádná právnická osoba tuto zkratku obchodního jména neužívá a nejde ani o případ, že by bylo možno takto označeného žalovaného zaměnit za jiný subjekt; nejsou proto splněny podmínky pro zastavení řízení podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř. proti tomuto žalovanému. Protože původně \"označená organizace\" v průběhu řízení zanikla a došlo k přechodu práv na Č. d., státní organizaci, bude \"nutno s tímto právním nástupcem\" v řízení pokračovat. Další žalovaný označený žalobkyní jako Ústav železničního zdravotnictví nebyl způsobilým účastníkem řízení, a proto proti němu muselo být řízení zastaveno.
Okresní soud v Sokolově poté rozsudkem ze dne 28.12.1999 č.j. 7 C 213/93-130 uložil žalované Č. d., s.o., aby zaplatila žalobkyni 1.176,- Kč s 3% úrokem od 3.11.1992 do zaplacení, žalobu o zaplacení 89.147,- Kč s příslušenstvím zamítl, řízení \"o částce 11.988,- Kč s příslušenstvím\" zastavil s tím, že po právní moci rozhodnutí bude v této části věc postoupena Okresní správě sociálního zabezpečení v S., a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit \"Českému státu - do pokladny Okresního soudu v Sokolově\" na náhradě nákladů řízení 5.758,- Kč, že žalovaná Č. d., s.o. je povinna zaplatit \"Českému státu - do pokladny Okresního soudu v Sokolově\" soudní poplatek 500,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování zjistil, že žalobkyně byla u právního předchůdce žalované Č. d., s.o. zaměstnána od roku 1972, nejprve v komerční službě a později od roku 1985 v Ústavu podnikové výchovy, že od roku 1987 začala mít žalobkyně zdravotní potíže (s dýcháním a s mluvením, a měla i závratě), pro které byla opakovaně nepřítomna v práci v roce 1990, 1991 a 1992, a poté, co \"jí bylo konečně v únoru 1992 sděleno její onemocnění\", požádala o přeložení a byla převedena na stanici v K. V., kde pracovala až do 3.6.1996 (do odchodu do starobního důchodu). Ze znaleckého posudku soud prvního stupně zjistil, že příčiny zdravotních potíží žalobkyně v letech 1987 až 1989 nebyly způsobeny pracovním prostředím, v němž žalobkyně u svého zaměstnavatele pracovala, že způsob léčby \"byl adekvátní charakteru a rozsahu zdravotních problémů\" žalobkyně a že její zdravotní potíže v roce 1990 a v následujících letech nebyly způsobeny a ani ovlivněny nesprávnou nebo nedostatečnou lékařskou péčí. Pracovní neschopnost žalobkyně ve dnech 17.4.1990 až 18.5.1990 byla v příčinné souvislosti s jejím úrazem ze dne 28.3.1990, avšak pozdější pracovní neschopnosti s ním již nesouvisely, neboť byly způsobeny bolestivým vertebrogenním syndromem na základě skoliosy páteře, spondylatrosy, osteochondrosy, L5-S1 a syndromem bolestivé lumbalizace SI. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni přísluší za období od 17.4.1990 do 18.5.1990, kdy byla v pracovní neschopnosti v důsledku utrpěného pracovního úrazu ze dne 28.3.1990, náhrada za ztrátu na výdělku v celkové výši 1.176,- Kč, že za další pracovní neschopnosti (od 10.9. do 31.12.1990 a následně v letech 1991 a 1992) jí náhrada za ztrátu na výdělku nepřísluší, neboť nejsou v souvislosti s pracovním úrazem ze dne 28.3.1990, a že jí rovněž nepřísluší náhrada ušlého výdělku od 28.3.1990 do 30.4.1996 (s výjimkou období od 17.4. do 18.5.1990), neboť žalobkyně neprokázala, že by její zdravotní potíže byly způsobeny škodlivým pracovním prostředím nebo nevhodnou lékařskou péčí a že pro svůj nepříznivý zdravotní stav nebyla schopna konat dosavadní práci a že tedy bylo povinností zaměstnavatele převést ji na jinou práci. O nevyplacených nemocenských dávkách (od 9.3.1991 do 21.4.1991 a od 1.6.1991 do 18.9.1991) nemohl soud prvního stupně pro nedostatek pravomoci rozhodovat; řízení o této částce proto bylo zastaveno a věc postoupena \"příslušnému orgánu\".
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10.8.2000 č.j. 10 Co 305/2000-145 odvolání žalobkyně proti výrokům rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno a kterým bylo žalované Č. d., s.o. uloženo zaplatit soudní poplatek odmítl, a v ostatních výrocích rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že ve věci jednal a rozhodl, ačkoliv žaloba nebyla \"dostatečně skutkově odůvodněna a nelze z ní dovodit, na základě čeho má být o žalobním petitu rozhodnuto\". Žalobkyně totiž nevysvětlila \"skutkový a právní základ\" svého požadavku na zaplacení částky 11.988,- Kč \"za ušlé nemocenské dávky\" (pouze uvedla, že \"byla nesprávně léčena lékařem žalované a že jí byla takto nesprávně ukončena pracovní neschopnost\") a ani skutkově nezdůvodnila požadavek na \"náhradu ušlého výdělku\" ve výši 90.323,- Kč (neuvedla skutečnosti, které by naznačovaly existenci pracovního úrazu dne 28.3.1990, ani o jaký nárok \"náhrady za ztrátu na výdělku\" se jedná).
Okresní soud v Sokolově - poté co usnesením ze dne 18.9.2000 č. j. 7 C 213/93-150 žalobkyni vyzval, aby vylíčila rozhodující skutečnosti, o něž opírá svůj nárok, úplným a určitým způsobem, aby bylo možno stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, tedy na základě čeho a o čem má soud rozhodnout a poučil ji, že řízení bude zastaveno, nebude-li ve stanovené lhůtě žaloba požadovaným způsobem doplněna - usnesením ze dne 25.10.2000 č.j. 7 C 213/93-153 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 6.10.2000 pouze odkázala na skutečnosti uvedené v jejich předchozích podáních, že žalobu nijak blíže skutkově nedoplnila a že její žaloba \"zůstala skutkově neúplná a neurčitá\". Protože žalobu nebylo možno projednat a rozhodnout o ní, muselo být řízení zastaveno.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5.2.2002 č.j. 10 Co 908/2001-176 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně v podaném odvolání řádným způsobem skutkově vymezila uplatněné nároky (\"vyčíslila je a popsala i způsob jejich vyčíslení\") a že \"bylo možné provést doplnění žaloby i v rámci odvolacího řízení\".
Okresní soud v Sokolově poté rozsudkem ze dne 26.2.2003 č.j. 7 C 213/93-220 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 3.663,- Kč s 3% úrokem od 3.11.1992 do 14.7.1994 a 16% úrokem od 15.7.1994 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení 97.472,- Kč s 3% úrokem od 3.11.1992 do 14.7.1994 a 16% úrokem od 15.7.1994 do zaplacení, řízení \"o částce 1.176,- Kč s 3% úrokem od 3.11.1992 do 14.7.1994 a 16% úrokem od 15.7.1994 do zaplacení\" zastavil, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit \"Českému státu - do pokladny Okresního soudu v Sokolově\" na náhradě nákladů řízení 6.957,80 Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V souladu s uznávacím projevem žalované rozhodl o povinnosti zaplatit žalobkyni částku 3.663,- Kč, představující \"náhradu nemocenských dávek\" za období od 10.6.1991 do 12.7.1991. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že nepřítomnost žalobkyně v práci ve dnech 9.3.1991 až 21.4.1991, 1.6.1991 až 9.6.1991 a 13.7.1991 až 18.9.1991 nebyla důsledkem zdravotních obtíží odůvodňujících její pracovní neschopnost pro nemoc, že chronická pharyngitida žalobkyně není důsledkem nesprávné léčby závodním lékařem žalované a že práce inspektorky pro školení nebyla ze zdravotního hlediska pro žalobkyni nevhodná. Dovodil, že žalobkyně neprokázala, že by její nepřítomnost v práci v uvedeném období byla zapříčiněna pracovní neschopností pro nemoc či úraz. Soud prvního stupně dále dovodil, že žalobkyni nevznikla \"žádná škoda ani na ušlém výdělku\" za období od 28.3.1990 do 29.2.1992 (s výjimkou částky 1.176,- Kč představující ušlý výdělek za období od 17.4. do 18.5.1990), kdy neodpracovala celkem 349 dní, neboť \"pracovní neschopnosti v letech 1990 až 1992 byly žalobkyni vystaveny adekvátně v indikovaných případech\", tzn. že v jiných než indikovaných případech nebyla nepřítomnost žalobkyně v práci zapříčiněna pracovní neschopností pro nemoc či úraz. Protože žalobkyně rovněž neprokázala, že by pro svůj nepříznivý zdravotní stav nebyla schopna dosavadní práci inspektorky pro školení vykonávat a že k jejímu novému pracovnímu zařazení došlo ze zdravotních důvodů, soud prvního stupně dovodil, že jí nevznikla ani škoda na ušlém výdělku za období od 1.3.1992 do 30.4.1996, kdy pracovala jako nákladní pokladní za nižší mzdu než jako inspektorka pro školení. Protože o částce 1.176,- Kč s příslušenstvím, představující náhradu za ušlý výdělek žalobkyně za období od 17.4. do 18.5.1990, bylo již pravomocně rozhodnuto, soud řízení o této částce zastavil.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7.5.2004 č.j. 11 Co 264/2003-244 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou odvoláním nenapadeného výroku, kterým bylo žalobě vyhověno) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co dovodil, že po zániku Č. d., s.o. do řízení nastoupila jako žalovaná Správa železniční dopravní cesty, se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že žalobkyně neprokázala, že by jí ve dnech 9.3. až 21.4.1991, 1.6. až 9.6.1991 a 13.7. až 18.9.1991 měla být vystavena pracovní neschopnost, že by byla nesprávně léčena závodním lékařem žalované (jejího právního předchůdce), že její zdravotní potíže byly způsobeny či ovlivněny nesprávnou nebo nedostatečnou lékařskou péčí nebo že byly způsobeny pracovním prostředím, v němž pracovala; žalobkyni její zdravotní obtíže nebránily ve výkonu práce a nemohla jí z tohoto titulu vzniknout žádná škoda. Pracovní úraz žalobkyně ze dne 28.3.1990 spočíval pouze v poranění \"měkkých tkání těla\" a s tímto úrazem byla v příčinné souvislosti pouze pracovní neschopnost ve dnech 17.4. až 18.5.1990. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni nenáleží jiné nároky, než soudem prvního stupně přisouzená \"náhrada nemocenských dávek\" za období od 10.6. do 12.7.1991 a než dřívějším rozsudkem soudu prvního stupně přiznaná náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 17.4. do 18.5.1990, která vznikla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem ze dne 28.3.1990. Důkazy navržené žalobkyní v odvolání (provedení revizního znaleckého posudku z oboru bezpečnosti práce a pracovního lékařství, dopis žalované ze dne 23.6.1989, lékařské zprávy ze dne 28.3.1990, 7.1.1993 a 22.1.2001) odvolací soud neprovedl s odůvodněním, že se jedná o důkazní návrhy zcela nové, před soudem prvního stupně neuplatněné, které byly učiněny v rozporu s ustanovením §119a odst. 1 a §205a odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že napadený rozsudek vychází \"z neúplného zjištění skutkového stavu a z nesprávného hodnocení důkazů\". Nesouhlasí s tím, že by neprokázala, že její nepřítomnost v práci od 9.3.1991 do 21.4.1991, od 1.6.1991 do 9.6.1991 a od 13.7.1991 do 18.9.1991 byla zapříčiněna pracovní neschopností pro nemoc či úraz. Podle jejího názoru \"základní problém, který soudy neřešily, je rozpor mezi jejím skutečným zdravotním stavem a posudkem vyhotoveným znalci na základě zdravotní dokumentace\". Znalci totiž \"hrubě zlehčují její skutečný zdravotní stav, neberou ohled na její pracovní funkci, kterou vykonávala, a zcela ignorují fakt, že žalobkyně pracovala i přímo v kolejišti\". Žalobkyně uvedla, že její tehdejší zdravotní stav byl popsán ve zdravotní dokumentaci, kterou měly soud i žalovaná k dispozici, a že \"nechápe proto závěry znaleckých posudků\". Domnívá se, že \"kdyby byly správně zhodnoceny projevy jejího onemocnění, nemohla by žalovaná tvrdit, že žalobkyně mohla vykonávat práci inspektorky\". Žalobkyně dále uvedla, že předložila soudu lékařské zprávy i další listiny, že navrhla důkaz posudkem znalců z oboru bezpečnosti práce a pracovního lékařství k posouzení, zda s ohledem na její zdravotní stav bylo její pracovní zařazení správné a možné, a že navrhla vypracování revizního znaleckého posudku, \"protože nesouhlasí se závěry posudků o jejím zdravotním stavu\", odvolací soud se však \"správně nevyrovnal s obsahem jejího odvolání a nezabýval se jejími důkazními návrhy\". Domnívá se, že jejímu odvolání mělo být vyhověno, protože \"žádné nové skutečnosti v odvolacím řízení neuvedla, vše, co uvedla před odvolacím soudem, uváděla i u soudu prvního stupně\". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně o části nároku, který je předmětem dovolacího řízení, rozhodl v rozsudku ze dne 26.2.2003 č.j. 7 C 213/93-220 stejně jako ve svém dřívějším rozsudku ze dne 28.12.1999 č.j. 7 C 213/93-130, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 10.8.2000 č.j. 10 Co 305/2000-145 zrušen (v obou případech neshledal požadavky žalobkyně opodstatněnými). Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst.2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobkyně - jak je zřejmé z obsahu dovolání - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) soudy nezpochybňuje. I když v dovolání uvedla, že je podává z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází, a že odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podstatou všech jejích námitek je nesouhlas s tím, že odvolací soud \"neprovedl důkazy, které navrhla, s odůvodněním, že se jedná o nové důkazy, nepřípustné ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř.\", a jak soudy hodnotily provedené důkazy; žalobkyně současně skutková zjištění soudů považuje za chybná a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že zaměstnavatel jí nepřidělil práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu, že znalci \"hrubě zlehčují její skutečný zdravotní stav, neberou ohled na její pracovní funkci, kterou vykonávala, a zcela ignorují fakt, že žalobkyně pracovala i přímo v kolejišti\" a že \"kdyby byly správně zhodnoceny projevy jejího onemocnění, nemohla by žalovaná tvrdit, že žalobkyně mohla vykonávat práci inspektorky\". Tím, že dovolatelka na odlišném hodnocení provedených důkazů (zejména znaleckého posudku) zakládá jiné závěry o skutkovém stavu věci a na něm buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobkyně tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst.1 písm.a) a §241a odst. 3 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu těchto dovolacích důvodů nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. června 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu