ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2117.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2117/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, proti žalované Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci, o 88.926,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 106/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2002 č.j. 13 Co 262/2002-31, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná (České dráhy, státní organizace zaplatila 88.926,25 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že dne 24.9.1966 utrpěla těžký pracovní úraz (rozdrcení bérce levé nohy), pro jehož následky se od 27.8.1967 stala plně invalidní. Žalovaná, která za úraz „převzala plnou odpovědnost“, jí v květnu 1969 vyplatila 1,6 násobek náhrady za ztížení společenského uplatnění ohodnocené v posudku MUDr. V. H. ze dne 3.2.1969 ve výši 960 bodů v celkové hodnotě 15.360,- Kč a dále jí na základě posudku MUDr. J. M. ze dne 15.5.2001 na této náhradě „dodatečně uhradila“ v červnu 2001 částku 10.500,- Kč. Protože následkem pracovní úrazu došlo u žalobkyně „k naprostému omezení jejího životního uplatnění, jak v pracovním zařazení, tak zejména v rodinném životě, ale i společenském soužití, kultuře a sportu“, a protože na její pracovní úraz „se vztahuje pouze hodnota bodu 10 Kč“, je podle jejího názoru opodstatněno „mimořádné zvýšení na desetinásobek bodového ohodnocení stanoveného oběma posudky (1.135 bodů), tj. 113.500 Kč“; po žalované proto požadovala, aby jí na náhradě za ztížení společenského uplatnění (po odpočtu již vyplacených 25.860,- Kč) zaplatila 87.640,- Kč. Kromě toho žalobkyně žádala, aby jí soud „dodatečně přiznal“ na bolestném částku 1.286,25 Kč za 128,625 bodů podle posudku MUDr. V. H. ze dne 3.1.1971, které jí nemohly být proplaceny s ohledem tehdejší znění vyhlášky č. 32/1965 Sb.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19.12.2001 č.j. 27 C 106/2001-17 uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 42.000,- Kč, žalobu o dalších 46.926,25 Kč zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit „na účet zdejšího soudu“ soudní poplatek ve výši 1.680,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že „je třeba v daném případě použít ustanovení §7 odst. 3 zák. č. 32/65 Sb., neboť následky předmětného pracovního úrazu vážným způsobem ovlivnily život žalobkyně“, a že proto „jsou dány podmínky pro mimořádné zvýšení ztížení společenského uplatnění“ na žalobkyní požadovaný desetinásobek základního počtu 175 bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku MUDr. M. ze dne 15.5.2001. Protože žalovaná již žalobkyni vyplatila z tohoto titulu částku 10.500,- Kč představující dvojnásobek tohoto základního bodového ohodnocení, přiznal žalobkyni zbývající osminásobek ve výši 42.000,- Kč (tj. 8 x 175 bodů po 30,- Kč). Jestliže se žalobkyně domáhá též dodatečného odškodnění bolestného a mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění ohodnoceného posudkem MUDr. V. H. vypracovaným před 22 lety (dne 3.2.1969, resp. 3.1.1971) a žalovaná uplatnila námitku promlčení, pak podle názoru soudu prvního stupně „nebylo možno v této části žalobě vyhovět, neboť tento nárok byl uplatněn po uplynutí jak subjektivní dvouleté lhůty, tak i po uplynutí tříleté objektivní promlčecí lhůty (§263 odst. 3 zák. práce)“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.10.2002 č.j. 13 Co 262/2002-31 rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku o věci samé, výroku o nákladech řízení a výroku o soudním poplatku“ potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že podle ustanovení §263 odst. 3 zák. práce „ve znění účinném ke dni 3.2.1969, resp. 3.1.1971“ počne běžet jednoroční (subjektivní) lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody ode dne, kdy se poškozený doví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, přičemž objektivní tříletá, resp. desetiletá promlčecí lhůta se u škody na zdraví neuplatní. Ve smyslu ustanovení §9 tehdy platné vyhlášky č. 32/1965 Sb. počíná jednoroční subjektivní lhůta běžet od okamžiku, jakmile je možno zdravotní stav poškozeného považovat za ustálený, „pokud je ovšem splněna i druhá podmínka pro začátek jejího běhu, tj. že poškozený v té době ví, který zaměstnavatel je odpovědným subjektem“. Vzhledem k tomu, že žalobkyně od počátku věděla, že za úraz odpovídá žalovaná (která „také dle zákona plnila“), a MUDr. H. jí dne 3.2.1969 posoudil ztížení společenského uplatnění a dne 3.1.1971 bolestné, je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že jednoroční subjektivní lhůta pro uplatnění nároku na další zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. počala žalobkyni běžet 4.2.1969 a poslední den lhůty připadl na 4.2.1970 a jednoroční subjektivní lhůta pro uplatnění nároku na doplatek bolestného počala běžet 4.1.1971 a poslední den lhůty připadl na 4.1.1972. Pokud tedy žalobkyně nároky uplatnila žalobou podanou soudu dne 25.6.2001 a žalovaná namítla promlčení, soud prvního stupně nepochybil (i když mylně vycházel ze dvouleté subjektivní promlčecí lhůty a rovněž ze lhůty objektivní), když žalobu v této části zamítl s odůvodněním, že nároky jsou již promlčeny. Skutečnost, že žalobkyni vznikla v důsledku pozdějšího zhoršení zdravotního stavu další škoda spočívající ve ztížení společenského uplatnění v rozsahu přiznaného nároku, „na této situaci nic nemění“, neboť – jak odvolací soud zdůraznil - „každý z těchto nároků je třeba posuzovat samostatně jako nárok se samostatnou subjektivní promlčecí lhůtou a rozdílným začátkem jejího běhu“. Jestliže žalobkyně v odvolání tvrdila a dokazovala (lékařským posudkem ze dne 7.10.2002), že její zdravotní stav není dosud plně stabilizován, „nic jí nebrání případný nově vzniklý nárok uplatnit další žalobou, neboť v odvolacím řízení takovému postupu brání ust. §216 odst. 2 o.s.ř.“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že „na základě skutečností, které byly odvolacímu soudu předloženy, nic nebránilo tomu, aby odvolací soud tento nárok v plné výši přiznal, neboť důvody, pro které žalobkyně žádala přiznání částky 87.640,- Kč, byly podrobně popsány v podaném odvolání ze dne 4.2.2002, na které se žalobkyně v celém rozsahu odvolává“. Podle jejího názoru tedy „nejde o žádný nový nárok, ale o řádně uplatněný nárok, o kterém pouze zčásti soud prvního stupně rozhodl, když nevyhověl důvodům, které žalobkyně prokazatelně předložila, a to soudům obou stupňů“. Dovolatelka má zato, že „jsou zde dány důvody, a to jak právní, tak lidské k tomu, aby uplatňovaný nárok žalobkyně byl v plném rozsahu přiznán“, neboť – jak zdůraznila – její současný zdravotní stav je v důsledku pracovního úrazu nadále neuspokojivý, není v žádném případě ustálený, nýbrž se naopak zhoršuje, když se v důsledku pracovního úrazu opět podrobila další operaci. Navrhla, aby dovolací soud „rozhodl tak, že dovolání se připouští, rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně se ruší a postoupil věc soudu prvního stupně k novému projednání“.
V průběhu dovolacího řízení došlo k zániku původní žalované České dráhy, státní organizace. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 15.12.2003 č.j. 27 C 106/2001-50 v souladu s ustanovením §107 odst. 1 o.s.ř. rozhodl, že „v řízení bude na straně žalované pokračováno s organizací Správa železniční dopravní cesty, státní organizace“. Dovolací soud proto nadále v řízení jako s žalovanou jednal se Správou železniční dopravní cesty, státní organizací.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě odvolací soud řešil právní otázku, zda dřívější ohodnocení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění tvoří spolu s dalším ohodnocením nastalého zhoršení ztížení společenského uplatnění jediný nárok, a kdy počíná běh subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění (jeho zvýšení).
Počátek promlčecí lhůty v pracovněprávních vztazích je obecně (objektivně) určen ustanovením §262 odst. 1 zák. práce, podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném zaměstnanci (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.).
Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní. Obecně platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní. Z této obecné zásady představuje v určitém smyslu výjimku nárok na náhradu škody na zdraví, neboť k jeho uplatnění je stanovena pouze subjektivní lhůta. U tohoto typu odpovědnostních vztahů, který je předmětem řízení i v posuzované věci, je proto bez významu, kdy objektivně došlo ke škodní události (k poškození zdraví úrazem, nebo k onemocnění), směrodatný je zde subjektivně určený počátek, neboť počátek běhu promlčecí doby se tu odvíjí ode dne, kdy se poškozený dověděl o škodě a o odpovědné osobě. Subjektivní počátek promlčecí doby je tu dán nejen v zájmu zvýšené ochrany poškozeného, odůvodněn je rovněž (a především) povahou práva na náhradu škody na zdraví, neboť následky vlastní škodní události se mohou projevit (a také se velmi často projevují) se značným časovým odstupem až v době, kdy by objektivní promlčecí lhůta počítaná od škodní události (jestliže by byla stanovena) již dávno skončila. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu (nyní dvouleté) subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení §263 odst. 3 zák. práce pro uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně.
Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že při posouzení promlčení je třeba mít na zřeteli, že celkový nárok na náhradu škody na zdraví se skládá z několika dílčích nároků (srov. §193 odst. 1 zák. práce), které jsou podle ustanovení hmotněprávních předpisů zcela samostatné, neboť předpoklady jejich vzniku jsou odchylné a také časově se mohou odchylně naplňovat (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 37/74 k uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti organizace za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 11, str. 56, 57).
Dílčími nároky, z nichž se skládá celkový nárok na náhradu škody na zdraví způsobené pracovním úrazem či nemocí z povolání, jsou i nárok na náhradu za bolest a nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění (srov. §193 zák. práce). Z hlediska naplnění předpokladů vzniku těchto nároků dospěl dovolací soud již v minulosti k závěru, že ztížení společenského uplatnění vzniká v době, v níž je možné zdravotní stav poškozeného po úrazu, nemoci z povolání nebo jiném poškození na zdraví, popřípadě po jejich zhoršení, považovat za ustálený a v níž je tedy možné posoudit, jaký má změněný (zhoršený) zdravotní stav poškozeného prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů, a přistoupit k jeho bodovému ohodnocení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1.11.2000 sp. zn. 21 Cdo 2107/99, uveřejněný v Soudní judikatuře pod č. 36, ročník 2001). O škodě spočívající v bolestném a ve ztížení společenského uplatnění se tedy poškozený zpravidla dozví v době, kdy lze objektivně provést ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění, neboť tehdy má poškozený k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu zjistit. Poškozenému přitom může vzniknout – jako je tomu v posuzované věci - z původní škodné události (pracovního úrazu nebo nemoci z povolání) v případě pozdějšího zhoršení již ustáleného zdravotního stavu i další (nový) nárok na náhradu škody (na náhradu za ztížení společenského uplatnění), který je třeba z hlediska promlčení posuzovat samostatně jako nárok se samostatnou subjektivní promlčecí dobu a rozdílným začátkem jejího běhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.7.1998, sp. zn. 3 Cdon 1379/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 159, ročník 1998, a rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29.7.1983, sp. zn. 1 Cz 23/83, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, ročník 1986).
V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. Nelze mu proto důvodně vytýkat, že požadavek žalobkyně na dodatečné odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění vycházející z bodového ohodnocení obsaženého v posudcích MUDr. V. H. z let 1969 a 1971 náležitě odlišoval od požadavku žalobkyně na další odškodnění z důvodu pozdějšího zhoršení jejího již ustáleného zdravotního stavu podle posudku MUDr. J. M. ze dne 15.5.2001 s poukazem na to, že „každý z těchto nároků je třeba posuzovat samostatně jako nárok se samostatnou subjektivní promlčecí lhůtou a rozdílným začátkem jejího běhu“. Dovodil-li odvolací soud, že za stavu, kdy žalobkyně „od počátku věděla, že za úraz odpovídá žalovaná“, a lékař jí bodově ohodnotil bolestné a ztížení společenského uplatnění v posudcích ze dne 3.2.1969 a 3.1.1971, jednoroční subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění nároků vycházejících z těchto lékařských posudků uplynula žalobkyni dnem 4.2.1970 a 4.1.1972, a že z tohoto důvodu nelze tyto nároky uplatněné žalobou podanou u soudu dne 25.6.2001 jako promlčené přiznat, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2005
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu