ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2312.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2312/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně B., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. M. a 2) R. M., oběma zastoupeným advokátem, o 351.072,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 21 C 505/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2002, č.j. 53 Co 206/2002-171, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 3.787,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou ze dne 8.10.1998, změněnou podáním ze dne 24.3.1999), aby jí žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 351.072,- Kč s úrokem z prodlení 26% ročně od 21.11.1997 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že oba žalovaní u ní byli zaměstnáni na základě pracovních smluv ze dne 1.4.1997, jejichž součástí byly i dohody o hmotné odpovědnosti z téhož dne, a to žalovaný 1) jako zástupce vedoucího provozovny a žalovaný 2) jako vedoucí provozovny ve středisku Koloniál. Na základě inventury provedené ke dni 1.9.1997 byl zjištěn na provozovně schodek ve výši 359.382,-Kč. Přestože žalovaní svůj dluh co do důvodů i výše písemně uznali a zavázali se jej zaplatit v měsíčních splátkách po 5.000,-Kč ( počínaje dnem 20.11.1997), zaplatili pouze částku 8.310,-Kč.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15.11.2001, č.j. 21 C 505/98-152, uložil žalovanému 1), aby žalobkyni zaplatil 131.360,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 21.11.1997 do zaplacení, a žalovanému 2), aby žalobkyni zaplatil 131.360,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 21.11.1997 do zaplacení, žalobu do částky 88.352,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že účastníci jsou povinni zaplatit České republice náklady „svědečného a znalečného“, a to žalobkyně 4.920,- Kč, žalovaní 14.760,- Kč „každý jednou polovinou, tedy 7.380,- Kč“, a že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni „jednu polovinu nákladů řízení, tedy 27.310,50 Kč“ k rukám advokáta. Vycházeje ze zjištění, že žalovaní pracovali pro žalobkyni v době od 1.4. 1997 do 1.9.1997 na provozovně U V. ve Z. [žalovaný 1) jako zástupce vedoucího provozovny a žalovaný 2) jako vedoucí provozovny], že oba měli s žalobkyní uzavřenu dohodu o společné hmotné odpovědnosti, že v tomto období vznikl na majetku žalobkyně svěřeném žalovaným schodek ve výši (podle znaleckého posudku) 262.720,- Kč a že na provozovně kromě žalovaných jiní hmotně odpovědní zaměstnanci nepracovali, dospěl soud prvního stupně, k závěru, že žalovaní za škodu vzniklou žalobkyni odpovídají podle ustanovení §176 zák. práce a že jsou povinni tuto škodu podle ustanovení §181 a §182 zák. práce nahradit jako vedoucí a jeho zástupce každý jednou polovinou (podle poměru jejich hrubých výdělků, které byly u obou shodné a činily 6.000,- Kč měsíčně). Protože žalovaní netvrdili (a tedy ani neprokazovali), že by schodek na svěřených hodnotách vznikl úmyslným jednáním jiného zaměstnance, že by ke klíčům od skladu či k finanční hotovosti měla přístup jiná osoba, že by ze strany žalobkyně nebyly vytvořeny řádné podmínky pro jejich práci či že by žalobkyni upozorňovali na jakékoliv nedostatky vedoucí k tomu, že by jim bylo znemožněno řádně hospodařit se svěřenými hodnotami a starat se o ně, nepodařilo se jim vyvinit se z objektivní odpovědnosti za škodu (§176 odst. 3 zák. práce). Co do částky 88.352,- Kč s příslušenstvím (představující rozdíl mezi žalovanou částkou 351.072,- Kč a znaleckým posudkem zjištěnou výší schodku 262.720,- Kč) žalobu zamítl.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.9.2002, č.j. 53 Co 206/2002-171, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé [s výjimkou zamítavého výroku „(ad III.)“, tj. ohledně částky 88.352,- Kč s příslušenstvím], tj. ve výrocích, jimiž byla každému žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 131.360,- Kč s 26% úrokem z prodlení ročně od 21.11.1997 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení státu „(ad IV a V)“, potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem „(ad IV)“ jej změnil jen tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 27.310,- Kč společně a nerozdílně k rukám advokáta, a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 35.591,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalobkyně prokázala listinami, že žalovaní pracovali v rozhodném období jako vedoucí a zástupce vedoucího na provozovně, na níž vznikl schodek ve výši 262.720,- Kč, že za škodu odpovídají každý jednou polovinou a že z této odpovědnosti se nevyvinili, když ani netvrdili okolnosti, které by takový důsledek mohly vyvolat. Námitky žalovaných, jimiž zpochybňovali závěry znaleckého posudku (tvrdili, že „znalkyně vycházela z neúplných či nečitelných údajů“), odmítl s odůvodněním, že „neberou v úvahu, že znalkyně sice (jak uvádí v posudku na jeho straně 4) získala neprůkazné materiály od žalovaných, posudek ovšem vypracovala na základě totožných, řádných a zákonu č. 563/1991 Sb., o účetnictví, odpovídajících dokladů, jež předložila žalobkyně“; uzavřel, že žalobkyně těmito doklady a také znaleckým posudkem „bez pochyb prokázala vznik manka“. Tvrzení žalovaných „o pracovním poměru jiných pracovníků, včetně jakéhosi kuchaře, v odvolání ani blíže neoznačeného“, považoval jednak za skutečnost před soudem prvního stupně neuplatněnou, jednak za tvrzení rozporné s jejich tvrzeními před soudem prvního stupně a s jejich účastnickou výpovědí; připomněl, že oba žalovaní ve vyjádření k žalobě uvedli, že v koloniálu kromě nich nikdo jiný nepracoval, a že shodně o stejné skutečnosti vypověděli jako účastníci řízení dne 30.9.1999. Uvedl, že pracovní poměr L. H. u žalobkyně nebyl prokázán a že „listina označená jako pracovní smlouva, vyhotovená na běžném psacím stroji a podepsaná L. H. jako pracovníkem, ale nikoliv žalobkyní jako zaměstnavatelem, nemohla založit pracovní poměr, a že nemá z důkazního hlediska žádnou hodnotu“. Tvrzení žalovaných o tom, že potraviny nebyly zčásti na provozovně řádně zajištěny, považoval jednak za ničím nedoložené, jednak za „nepřípustnou novotu neuplatněnou před soudem prvního stupně“. Ke změně výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky přistoupil jen z důvodů jeho vykonatelnosti, když s ohledem na procesní postavení žalovaných jim povinnost k náhradě poloviny nákladů řízení uložil zaplatit společně a nerozdílně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v řešení „otázky důkazního břemene zaměstnavatele v žalobě o náhradu škody ve věcech hmotné odpovědnosti v pracovněprávních vztazích“. Protože „je důkazním břemenem výlučně jen žalobkyně prokázat vznik a výši schodku na svěřených hodnotách“, žalovaní dovozují, že „jsou-li předloženy doklady podle znalce neprůkazné, nezáleží na tom, která strana sporu je předložila“, a že „jestliže sám znalec označí doklady předložené mu za účelem vypracování posudku za neprůkazné, nemůže potom sloužit vypracovaný posudek k prokázání výše vzniklé škody“. Připomínají, že úkolem znalkyně v této věci bylo určit, zda v období od 1.4.1997 do 1.9.1997 vznikl na provozovně žalobkyně schodek a v jaké výši, a že znalkyně ve znaleckém posudku uvedla, že k vypracování posudku měla jenom „neúplné, nečitelné inventurní seznamy, které hodnotí jako neprůkazné“; proto podle názoru žalovaných, „jestliže z takového dokladu znalkyně vycházela, nemůže takový znalecký posudek sloužit soudu jako důkazní prostředek k určení výše způsobené škody a zůstává nadále na žalobci, aby předložil soudu důkazy ohledně výše škody“. Vytýkají dále odvolacímu soudu, že v rozporu s ustanovením §212 písm. d) o.s.ř. nezjistil počet osob na pracovišti v rozhodné době (aby zjistil, jaká část schodku ze zákona připadá na žalované), přestože „dohoda o společné hmotné odpovědnosti nedopadá na situaci, kdy na pracovišti zaměstnavatel zaměstnává i osoby bez společné hmotné odpovědnosti“; dovozují, že „břemeno důkazu je na zaměstnavateli, že uplatňuje hmotnou odpovědnost vůči všem společně odpovědným“. Namítají, že „od počátku bylo žalobkyní ujišťováni, že všichni další pracovníci na pracovišti, kterých se zde vystřídala během sezóny celá řada, tuto dohodu o hmotné odpovědnosti uzavřenou mají“, a proto se „i v nevyhovujících podmínkách provozovny spoléhali na to, že případná odpovědnost bude odpovědností všech osob pohybujících se na pracovišti“. Protože jim byl zamlčen skutečný stav, spočívající v absenci dohod o hmotné odpovědnosti s ostatními zaměstnanci, nemohli uplatnit ani možnost odstoupení od dohody o hmotné odpovědnosti; neznali obsah smluv uzavíraných s ostatními zaměstnanci. Přitom ze zjištění správního orgánu (ČOI) vyplynulo, že na pracovišti působily i další osoby (slyšení svědci - kuchařka M. A., společník žalobkyně B.), které však nevěděly, zda uzavřely dohodu o hmotné odpovědnosti. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení, zrušen a aby věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl, neboť soudy provedly všechny stranami navrhované důkazy, tyto správně zhodnotily a právně posoudily.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu především ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (tj. ve výrocích, jimiž byla každému žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 131.360,- Kč s 26% úrokem z prodlení ročně od 21.11.1997 do zaplacení).
Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Výklad právní otázky odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, předpokladů jejího vzniku, otázky důkazního břemene v řízení o náhradu škody v těchto věcech a okolností, za nichž se zaměstnanec může této odpovědnosti zprostit (liberovat), jakož i rozsahu náhrady škody v případě hmotné odpovědnosti individuální a společné, se v judikatuře soudů již ustálil.
Odpovědnost zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, patří ke zvláštnímu druhu pracovněprávní odpovědnosti za škodu (srov. §176 a násl. zák. práce). Odpovědnost za tuto škodu vzniká, prokáže-li zaměstnavatel, že uzavřel se zaměstnancem platnou dohodu o hmotné odpovědnosti, a že na hotovosti, ceninách, zboží, zásobách materiálu nebo jiných hodnotách (dále jen „hodnotách“), které zaměstnanci svěřil k vyúčtování, vznikl schodek. Zavinění zaměstnance na vzniku škody zaměstnavatel není povinen prokazovat (srov. §172 odst. 3 zák. práce); zaměstnanec se však ve smyslu ustanovení §176 odst.3 zák. práce odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostí zcela, popř. zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.
Základním předpokladem odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách je, aby mezi ním a zaměstnavatelem byla uzavřena platná dohoda o hmotné odpovědnosti za tyto hodnoty. Náležitostí dohody o hmotné odpovědnosti požadovanou zákonem je především její písemná forma; nedostatek této formy má za následek neplatnost dohody o hmotné odpovědnosti (srov. §176 odst. 2 zák. práce). Dohoda o hmotné odpovědnosti musí obsahovat závazek zaměstnance převzít odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (srov. §176 odst. 1 zák. práce). Podmínkou platnosti dohody o hmotné odpovědnosti naproti tomu není uvedení funkce a pracoviště zaměstnance, se kterými je jeho hmotná odpovědnost spojena, ani vymezení hodnot, za které zaměstnanec převzal hmotnou odpovědnost.
Dohodou o hmotné odpovědnosti přejímá zaměstnanec odpovědnost za schodek na kterémkoliv pracovišti, v kterékoliv funkci spojené s touto odpovědností a v jakémkoliv kolektivu společně hmotně odpovědných zaměstnanců, kam bude kdykoliv později převeden, zařazen nebo přeložen (srov. §177 odst. 1 zák. práce). Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách na základě dohody o hmotné odpovědnosti nese zaměstnanec při každé změně pracovního poměru s sebou; tato odpovědnost trvá zásadně od uzavření takovéto dohody až do skončení pracovního poměru (pokud nedojde k odstoupení od dohody - srov. §177 odst. 2 zák. práce). Zaměstnanec odpovídá za schodek v kterékoliv funkci spojené s hmotnou odpovědností na kterémkoli pracovišti zásadně podle původní dohody o hmotné odpovědnosti. Podle původní dohody nebude za schodek odpovídat tehdy, když od ní odstoupí, a to nejpozději v době, kdy je realizována změna pracovního poměru (převedení na jinou práci, přeložení, zařazení na jiné pracoviště, změna v kolektivu hmotně odpovědných zaměstnanců). Z hlediska platnosti dohody o hmotné odpovědnosti proto není významné, jakou funkci a na jakém pracovišti, popřípadě v jakém kolektivu hmotně odpovědných zaměstnanců, zaměstnanec zastává v době jejího uzavření a zda jsou tyto okolnosti v dohodě o hmotné odpovědnosti uvedeny.
Schodek jako jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení §176 a násl. zák. práce vyjadřuje skutečnost, že chybí hodnoty, které se hmotně odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat. Zpravidla bývá zjišťován inventarizací jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků (srov. §29 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví). Není-li schodek zjištěn (prokázán) inventarizací, neznamená to bez dalšího, že by zaměstnavatel neměl proti odpovědnému zaměstnanci nárok na náhradu škody podle ustanovení §176 zák. práce; zaměstnavatel však musí, má-li být jeho žaloba úspěšná, jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách. Skutečné stavy majetku a závazků se zjišťují inventurou fyzickou u majetku hmotné povahy, popřípadě nehmotné povahy, nebo dokladovou u závazků a u ostatních složek majetku, u nichž nelze provést fyzickou inventuru; tyto stavy se zaznamenávají v inventurních soupisech, které musí být podepsány osobou odpovědnou za provedení inventarizace (srov. §30 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví).
Pokud jde o rozsah náhrady škody, je nutno rozlišovat, zda jde o hmotnou odpovědnost individuální nebo společnou. U individuální hmotné odpovědnosti je zaměstnanec povinen nahradit schodek v plné výši (srov. §181 zák. práce). Jde-li o společnou hmotnou odpovědnost za schodek, určí se podle ustanovení §182 zák. práce jednotlivým zaměstnancům podíl náhrady podle poměru jejich dosažených hrubých výdělků, přičemž výdělek jejich vedoucího a jeho zástupce se započítává ve dvojnásobné výši. U společné hmotné odpovědnosti nesmí podíl náhrady u jednotlivých zaměstnanců - s výjimkou vedoucího a jeho zástupce - přesáhnout částku rovnající se jejich výdělku před vznikem škody. Neuhradí-li se takto určenými podíly celá škoda, jsou povinni uhradit zbytek vedoucí a jeho zástupce dle poměru svých dosažených hrubých výdělků.
K uvedeným závěrům, z nichž odvolací soud v projednávané věci vycházel, dospěla judikatura soudů již v minulosti (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu K uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je pracovník povinen vyúčtovat, Cpj 50/75, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1976, str. 65 odst. 4 a 5 a str. 66 odst. 2), tyto závěry jsou přijímány i v současné době (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.3.1999, sp.zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30, ročník 2000) a dovolací soud nemá žádný důvod tuto ustálenou judikaturu měnit.
Žalovaní však v projednávané věci - jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) - právní posouzení věci [výklad ustanovení §176 a násl. zák. práce a jejich aplikaci na soudy zjištěný skutkový stav] nezpochybňují. I když v dovolání uvedli, že rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (z důvodu řešení „otázky důkazního břemene zaměstnavatele v žalobě o náhradu škody ve věcech hmotné odpovědnosti v pracovněprávních vztazích“), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že především podrobují kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jejich námitek v tomto směru je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, zejména znalecký posudek Ing. S. B., znalkyně z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěly, a také skutečnost, že soudy nevzaly v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jejich názoru pro posouzení věci významné; z uvedeného vyplývá, že nesouhlasí s rozsahem a výsledky dokazování. Dovolatelé považují skutková zjištění soudů za chybná a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozují, že „jestliže sama znalkyně označí doklady předložené jí za účelem vypracování posudku za neprůkazné, nemůže potom sloužit vypracovaný posudek k prokázání výše vzniklé škody“ a že „jestliže z takového dokladu znalkyně vycházela, nemůže takový znalecký posudek sloužit soudu jako důkazní prostředek k určení výše způsobené škody a zůstává nadále na žalobkyni, aby předložila soudu důkazy ohledně výše škody“. Na těchto skutkových závěrech pak budují své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatelé na vlastních (odlišných) skutkových závěrech budují odlišný právní názor na věc, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaných v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Ani dalšími námitkami dovolatelů zejména, že odvolací soud „v rozporu s ustanovením §212 písm. d) o.s.ř. nezjistil počet osob na pracovišti v rozhodné době“, že tedy nebyly zjištěny okolnosti rozhodné pro posouzení věci [přestože „ze zjištění správního orgánu (ČOI) vyplynulo, že na pracovišti působily i další osoby (slyšení svědci - kuchařka M. A., společník žalobkyně B.), které však nevěděly, zda uzavřely dohodu o hmotné odpovědnosti“], které - kdyby byly důvodné - by mohly představovat vadu řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., se dovolací soud nemohl zabývat, neboť ani případná existence této dovolateli tvrzené vady by sama o sobě nemohla přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud (i soud prvního stupně, jehož závěry převzal) – jak vyplývá z odůvodnění rozsudků - při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a že kritika rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. a ustanovení §241a odst.2 písm.a) o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaní podávají dovolání - jak výslovně uvádí – „do všech výroků“ napadeného rozsudku“, tedy také do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (ve vztahu mezi účastníky navzájem nebo ve vztahu ke státu) anebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Protože dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky jejich dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 7.575,- Kč (srov. ustanovení §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 7.575,- Kč. Protože dovolání žalovaných bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradili, a to každý v rozsahu jedné poloviny, tj. v částce 3.787,50 Kč. Žalovaní jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2005
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu