ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2390.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2390/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. N., zastoupené advokátem, proti žalovanému Obchodní družstvo A., o odškodnění nemoci z povolání, za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 165/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. května 2004 č. j. 26 Co 128/2004-241, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 7. 1992 do 8. 7. 1998 částku 176.402,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 29. 9. 1976 jí byla zjištěna nemoc z povolání – profesionální toxická dermatitida a dne 21. 1. 1985 další nemoc z povolání – asthma bronchiální profesionální s Qinkeho edemem; její nároky byly odškodňovány prostřednictvím Č. p., a. s. až do 31. 3. 1993. Tehdy jí byla výplata náhrady za ztrátu na výdělku zastavena s odůvodněním, že dosáhla věku rozhodného pro vznik nároku na starobní důchod a že by „nemohla s ohledem na svůj zdravotní stav v současné době dělat práci ošetřovatelky dojnic, ani kdyby nebylo jejích dvou nemocí z povolání“. Žalobkyně s tímto postupem nesouhlasila, neboť „kdyby nebylo nemocí z povolání, které u ní byly zjištěny, mohla by0000 vykonávat práci ošetřovatelky dojnic v období, kdy dosáhla důchodového věku“.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 3. 9. 1997 č.j. 5 C 165/94-20 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobkyně je povinna „nahradit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově náklady řízení v částce 6.300,- Kč“. Ve věci samé dospěl k závěru, že „žalobkyně by v době, za kterou nárokuje předmětné odškodnění, nemohla pracovat jako ošetřovatelka dojnic, a to bez ohledu na nemoce z povolání“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 4. 1999 č. j. 24 Co 102/98-32 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že soud prvního stupně „na daný případ chybně vztáhl ust. §47 odst. 1 nař. vlády č. 223/1988 Sb.“, neboť toto ustanovení se nevztahuje na případy, kdy byla nemoc z povolání u zaměstnance zjištěna před vznikem nároku na starobní důchod. Okolnost, že zaměstnanci vznikl nárok na starobní důchod, není sama o sobě důvodem pro nepřiznání náhrady za ztrátu na výdělku z důvodu nemoci z povolání. Protože „pracovní schopnost nelze posuzovat jen úzce ve vztahu k určitému povolání“, soudu prvního stupně uložil, aby na základě znaleckého posudku z oboru posudkového lékařství zjistil, „jaký je aktuální pracovní potenciál poškozeného s odhlédnutím od následků pracovního úrazu nebo nemoci z povolání“. I když splnění podmínek vzniku nároku na starobní důchod není samo o sobě podstatnou změnou poměrů, která by odůvodňovala změnu v úpravě povinností zaměstnavatele, okolnost, že poživatel invalidního nebo částečného invalidního důchodu požádá o přiznání starobního důchodu a tento je mu přiznán, představuje změnu poměrů a v takovém případě zaniká nárok na další poskytování náhrady za ztrátu na důchodu. Odvolací soud proto soudu prvního stupně dále uložil, aby objasnil, „zda se u žalobkyně jedná o zánik nároku nebo o změnu výše náhrady“.
Okresní soud v Trutnově poté rozsudkem ze dne 24. 4. 2001 č.j. 5 C 165/94-86, ve znění usnesení ze dne 15.10.2001 č.j. 5 C 165/94-101, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 10.791,70 Kč s příslušenstvím (které ve výroku svého rozsudku specifikoval), „co do částky 165.610,30 Kč s požadovaným úrokem z prodlení“ žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen „nahradit na nákladech státu na účet Okresního soudu v Trutnově částku 584,80 Kč a soudní poplatek ve výši 500,- Kč“. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobkyně se v období od 1. 4. 1993 do 8. 7. 1998 „v případě, že by nebyla postižena nemocemi z povolání, mohla věnovat lehčí práci na poloviční pracovní úvazek jako administrativní pracovnice v kanceláři, při vyřizování pošty, objednávek, obsluhy telefonu“ a dále mohla pracovat jako „lokální dispečerka, obsluha kantýny, skladnice drobných balených výrobků, obsluha výdeje obědu, či jako třídička, aranžérka a expedientka bižuterního zboží, třídička ovoce a zeleniny“. Za tohoto stavu vzal „za prokázané, že žalobkyni v důsledku nemoci z povolání vznikla škoda“ v celkové výši 10.791,70 Kč a že „k datu 27. 5. 1997 pak zanikl nárok žalobkyně na odškodnění, když ta požádala o přiznání starobního důchodu a tento jí byl přiznán“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 4. 2002 č.j. 26 Co 133/2002-126 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném výroku II, III a IV“ (tj. ve výroku o zamítnutí žaloby a ve výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku) zrušil a věc vrátil „v tomto rozsahu“ k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že „neuvedl žádné zákonné ustanovení, o které svůj právní závěr opřel“, a že „jeho závěr je zcela v rozporu s právním závěrem vysloveným v této věci“ v předchozím usnesení odvolacího soudu, že dosažení věku, při němž lze při splnění dalších podmínek nárokovat starobní důchod, není samo o sobě důvodem pro nepřiznání náhrady zaměstnanci za ztrátu na výdělku z důvodu nemoci z povolání“. Podle názoru odvolacího soudu „rozhodnutí okresního soudu se tak stalo nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů“. Protože mezi účastníky došlo k uzavření dohody o náhradě škody vzniklé nemocí z povolání, nařídil soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, zda ve vztazích účastníků došlo k podstatné změně poměrů, která by odůvodňovala změnu v úpravě jejich práv a povinností, zejména, aby dokazování doplnil znaleckým posudkem „k zjištění, jaký je zdravotní stav žalobkyně od 27. 5. 1997“, neboť předcházející znalec se „zabýval zdravotním stavem žalobkyně a jejími možnostmi pracovního uplatnění pouze v období od 1. 4. 1993 do 8. 7. 1998“. Teprve bude-li zjištěno, že „žalobkyně ve sporném období trpěla a trpí onemocněním nebo zhoršením zdravotního stavu, jež není v příčinné souvislosti s utrpěnou nemocí z povolání, přičemž toto onemocnění jí podstatnou měrou vylučuje z výdělečné činnosti, bude možno dospět k závěru, že nastala podstatná změna poměrů poškozené žalobkyně, v důsledku níž se žalovaný může s úspěchem domáhat zrušení své povinnosti“. Dále uložil soudu prvního stupně, aby se „zabýval otázkou, z jakého důvodu žalobkyně nárokovala starobní důchod, když na její straně byly završeny podmínky přiznání tohoto nároku“, neboť, „přijala-li žalobkyně starobní důchod se zřetelem k tomu, že na trhu práce nebylo možné její pracovní umístění právě vzhledem ke zdravotnímu stavu a žalovaný jí náhradu škody nevyplácel, nemůže jít tato skutečnost k tíži žalobkyně a nelze uzavřít, že se jedná o podstatnou změnu poměrů odůvodňující změnu v úpravě povinností žalovaného“.
Okresní soud v Trutnově poté rozsudkem ze dne 8. 8. 2002 č.j. 5 C 165/94-138 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen nahradit České republice „na účet Okresního soudu v Trutnově“ částku 584,- Kč. Ve věci samé uvedl, že se necítí vázán pokynem odvolacího soudu vztahujícím se k období po přiznání starobního důchodu, neboť žalobkyně požaduje náhradu za ztrátu na výdělku pouze za období do 8. 7. 1998, tj. k datu, ke kterému jí byl přiznán starobní důchod. Stejně tak nebyl důvod zabývat se přezkoumáváním zdravotního stavu žalobkyně a jejím pracovním potenciálem „od 27. 5. 1997 (zřejmě až do současné doby), neboť ke zkoumání zdravotního stavu žalobkyně v období po 8. 7. 1998, za které se již žalobkyně ničeho nedomáhala, neshledal žádný důvod“. Za tohoto stavu „shledal, že její pracovní potenciál v předmětném období byl omezen i z důvodu neprofesionálních onemocnění, jež nejsou v příčinné souvislosti s nemocemi z povolání a žalobkyně by byla schopna vykonávat pouze práce uvedené výše, a to jen na poloviční úvazek“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21. 1. 2003 č.j. 26 Co 442/2002-164 rozsudek soudu prvního stupně znovu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že „ohledně nároku žalobkyně na doplatek částky 1.954,- Kč s příslušenstvím jako části renty za období od 1. 7. 1992 do 31. 3. 1993 je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný, neboť ohledně něho nebyla dosud v nezbytném rozsahu doplněna skutková zjištění“. Žalobkyně sice „vzala žalobu ohledně tohoto nároku při jednání odvolacího soudu výslovně zpět“, u tohoto úkonu však „nebyl přítomen žalovaný, jehož souhlas s částečným zpětvzetím žaloby je třeba opatřit“. Ve věci samé pak vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že ani v případě, že by žalobkyně nebyla postižena nemocemi z povolání, nemohla by vykonávat práci ošetřovatelky dojnic, kterou vykonávala před zjištěním první nemoci z povolání. V této okolnosti je podle názoru odvolacího soudu nutno spatřovat podstatnou změnu poměrů na straně poškozené, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody. Žalobkyně však v průběhu řízení uplatnila další námitku, že „její současný zdravotní stav byl zapříčiněn jednak nemocí z povolání, jednak následky pracovního úrazu“. „Soudu prvního stupně lze ztěží vyčítat“, že se nezabýval tvrzením žalobkyně, že onemocnění páteře je důsledkem pracovního úrazu ze dne 14. 12. 1983, „neboť žalobkyně svá tvrzení o dalších příčinách jejího současného zdravotního stavu formulovala v textu zmíněného odvolání velice nezřetelně“. Proto má být podle názoru odvolacího soudu žalobkyně vyzvána „k vylíčení všech rozhodných skutečností týkajících se jejího tvrzení, že nemoci páteře nejsou onemocněními neprofesionálního charakteru, ale důsledky pracovního úrazu utrpěného 14.12.1983 u právního předchůdce žalovaného“.
Okresní soud v Trutnově poté rozsudkem ze dne 22. 1. 2004 č.j. 5 C 165/94-225 řízení ohledně částky 1.954,- Kč s příslušenstvím zastavil, „co do zbývajícího nároku s příslušenstvím“ žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že „Česká republika nemá vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení“ a že žalovaný je povinen nahradit České republice „na účet Okresního soudu v Trutnově“ částku 584,- Kč a soudní poplatek ve výši 500,- Kč. Vycházeje z názoru, že o zánik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku půjde tehdy, kdy onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, samy o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost poškozeného, na základě znaleckých posudků dovodil, že „onemocnění nosného ústrojí, kterými žalobkyně v současnosti trpí, jsou tedy skutečně onemocněními neprofesionálními, a zakládají změnu poměrů na straně žalobkyně“.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 5. 2004 č.j. 26 Co 128/2004-241 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „a to ve výrocích I. a II.“ v tom znění, že „ohledně částky 1.954,- Kč s úrokem ve výši 1% měsíčně za dobu od 1. 7. 1992 do 31. 3. 1993 se řízení zastavuje“ a že „ohledně částky 163.656,30 Kč s úrokem ve výši 1% měsíčně z částky 1.954,- Kč od 1. 4. 1993, z částky 22.560,- Kč od 1. 4. 1993, z částky 54.144,- Kč od 1. 2. 1994, z částky 78.294,- Kč od 1. 2. 1996 a z částky 19.450,- Kč od 1. 2. 1998, vše do 8. 7. 1998, se žaloba zamítá“, a rozhodl, že žádný z účastníků, a Česká republika, nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že „skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně nedoznal změn“ a že „na správně zjištěný skutkový stav věci pak okresní soud aplikoval správný právní předpis, který též správně vyložil, když jeho závěry o důsledcích souběhu nemoci z povolání a obecného onemocnění, popsané podrobně v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, plně odpovídají dnes již konstantní judikatuře obecných soudů“. Zdůraznil, že z důvodů odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání nemůže být zaměstnanci, který pro následky nemoci z povolání není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže mít při pracovním úrazu (nemoci z povolání) příjem z vlastní výdělečné činnosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost „opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, protože odvolací soud řešil otázku změny poměrů na straně žalobkyně v rozporu s hmotným právem“. Odvolací soud totiž dovodil, že na straně žalobkyně došlo ke změně poměrů, kdy žalobkyně kromě nemocí z povolání trpí též závažnými onemocněními neprofesionálního charakteru. Žalobkyně je však toho názoru, že „je rozhodující skutečnost, že trvá nemoc z povolání, pro kterou jí byl přiznán invalidní důchod, a náhrada za ztrátu na výdělku by jí proto měla být vyplácena ve výši rovnající se rozdílu mezi průměrným výdělkem dosahovaným před vznikem nemoci z povolání a vypláceným invalidním důchodem“. Pozdější onemocnění nemocí neprofesionálního charakteru proto nelze hodnotit jako takovou změnu poměrů na straně žalobkyně, na jejímž základě by měla být náhrada za ztrátu na výdělku vyplácena pouze do výše tzv. pravděpodobného výdělku. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Odvolací soud v posuzovaném případě řešil právní otázku, jaké důsledky pro další trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku poskytované z důvodu nemoci z povolání ve smyslu ustanovení §195 zák. práce představuje skutečnost, že poškozený zaměstnanec později onemocní nemocí neprofesionálního charakteru, která sama o sobě snižuje nebo podstatně omezuje způsobilost zaměstnance k soustavné výdělečné činnosti. Výklad otázky, zda tato skutečnost představuje podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce, se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Ustálená soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem poškozeného a jež samy o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost, znamenají podstatnou změnu poměrů poškozeného (ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce), v důsledku níž se zaměstnavatel může úspěšně domáhat zrušení své povinnosti platit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (srov. Závěry býv. Nejvyššího soudu SSR ve věcech odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání ze dne 19. 6. 1980 sp. zn. Cpj 11/80, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1980, pod č. 28). Stejná východiska byla určující pro závěr, že změny v úpravě svých povinností ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce se může zaměstnavatel úspěšně domáhat nejen v případě onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu poškozeného zaměstnance, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem (jeho následky) a jež samy o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost, ale i tehdy, jestliže tato onemocnění (zhoršení zdravotního stavu) sice nemají za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného, ale znemožňují mu výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.3.2002 sp. zn. 21 Cdo 227/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2003 pod č. 47). Je totiž třeba mít na zřeteli, že - jak dále zdůrazňuje ustálená judikatura - ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla snížena (omezena) nebo zanikla následkem nemoci z povolání, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1999 sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2000, pod č. 35), a že zaměstnavatel nemůže odpovídat za ztrátu na výdělku, která by byla vznikla (ať již z důvodu obecných onemocnění, anebo pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí v případě omezené pracovní způsobilosti - jak na to poukazuje odvolací soud), i kdyby následků nemoci z povolání nebylo.
Se zřetelem k uvedenému právnímu názoru tedy nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení §195 zák. práce nelze žalobkyni poskytovat - jak v dovolání požaduje - „ve výši rovnající se rozdílu mezi průměrným výdělkem dosahovaným před vznikem nemoci z povolání a vypláceným invalidním důchodem“. Jestliže odvolací soud při rozhodování o opodstatněnosti nároku zjistil, že na straně žalobkyně došlo k podstatné změně poměrů proto, že její způsobilost vykonávat soustavnou výdělečnou činnost v důsledku závažných onemocnění neprofesionálního charakteru zanikl (o ztrátě na výdělku odpovídající zachovalé pracovní schopnosti - jak plyne z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně - bylo již pravomocně rozhodnuto), nelze mu důvodně vytýkat , že „řešil otázku změny poměrů na straně žalobkyně v rozporu s hmotným právem“. Ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2005
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu