ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2439.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2439/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce F, R., zastoupeného advokátem, proti žalované Krajské hygienické stanici S. k. se sídlem v P., o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru z důvodů uvedených v ustanovení §21 zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 10 C 70/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2003, č.j. 22 Co 24/2003-200, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5.9.1995, č.j. 6 C 309/94-39, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaná byla povinna vydat „písemné vyjádření ve znění: Pracovní poměr MUDr. F. Š. - Radovanského, narozeného 8.11.1928, trval u tehdejšího Krajského ústavu národního zdraví - Krajské hygienicko - epidemiologické stanice S. kraje od 1.6.1963 do 4.12.1963“; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce byl zaměstnancem právního předchůdce žalované v době od 1.6.1963 do 18.11.1963 a v ochranné lhůtě v době od 27.11 do 30.11.1963 pobíral „dávky národního pojištění“ pro pracovní neschopnost, že však žalobce neprokázal, že jeho pracovní poměr u právního předchůdce žalované trval až do 4.12.1963; uvedl také, že ve věci neshledal ani důvody uvedené v „§§21 a 22 zákona čís. 87/1991 Sbírky“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 22.2.1996, č.j. 14 Co 18/96-54, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že ve věci jednal a rozhodl, ačkoliv z žaloby nebylo zřejmé, čeho se žalobce vlastně domáhá, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné a že nebyl zjištěn dostatečně ani skutkový stav věci. Soudu prvního stupně uložil, aby vedl žalobce k odstranění vad žaloby (upřesněním toho, čeho se domáhá), aby „ověřil“ právní nástupnictví po původním zaměstnavateli žalobce a poté „učinil procesní úkony ohledně označení žalované“, aby zjistil, jakým způsobem skončil pracovní poměr žalobce u původního zaměstnavatele, a aby se zabýval i tím, zda je dán některý z důvodů skončení pracovního poměru podle ustanovení §21 restitučního zákona; upozornil soud prvního stupně, že půjde-li o věc pracovní, musí jednat v senátě.
Žalobce (po poučení daném mu soudem naposled usnesením ze dne 28.8.1998, č.j. 6 C 309/94-82) písemným podáním ze dne 23.9.1998 a shodně s ním ústně do protokolu o jednání ze dne 15.12.1998 změnil (upřesnil) žalobu tak, že se domáhá, aby žalované (kterou označil názvem a sídlem) byla uložena povinnost vydat mu „osvědčení o politické, morální diskriminaci a diskriminaci v pracovně-právních vztazích v době od 1. června 1963 do 4.12.1963“.
Obvodní soud pro Prahu 2 poté rozsudkem ze dne 15.12.1998, č.j. 6 C 309/94-94, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že předmětem řízení bylo „vydání osvědčení podle §21 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.“, a dále z tvrzení žalobce, že „politická diskriminace spočívala v tom, že původně mu byl slíben pracovní poměr na dobu neurčitou, ale dodatečně obdržel rozhodnutí o zaměstnání pouze na zástup na dobu určitou za mateřskou dovolenou, které mu bylo doručeno až zhruba za 2 měsíce po nástupu do zaměstnání dopisem ze dne 25. července 1963“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci se nepodařilo prokázat, že byl po dobu pracovního poměru u žalované politicky diskriminován.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.2.2000, č.j. 22 Co 173/99-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování dovodil, že žalovaná je právním nástupcem původního zaměstnavatele žalobce (Krajského ústavu národního zdraví S. k., Krajské hygienicko-epidemiologické stanice) a že žalobce uplatnil „svůj požadavek“ podle ustanovení §21, §22 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Protože však žádným z dostupných důkazů, které měl soud prvního stupně k dispozici, nebylo zjištěno, že - jak tvrdil žalobce - mezi žalobcem a právním předchůdcem žalované došlo po ústní dohodě o pracovním poměru na dobu neurčitou ke změně tohoto pracovního poměru na dobu určitou v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody a že by tato okolnost byla důvodem pro žádost žalobce o rozvázání pracovního poměru dohodou, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobce neprokázal, že důvodem skončení jeho pracovního poměru u právního předchůdce žalované byla některá z okolností uvedených v ustanovení §21 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích; navíc připomněl, že žalobce podal žalobu až dne 6.4.1993, tedy po více než dvou letech od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 21.3.2002, č.j. 157/2001-172, rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15.12.1998, č.j. 6 C 309/94-94, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že řízení bylo postiženou vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., spočívající v nesprávném obsazení soudu, neboť, ačkoliv šlo o věc pracovní, která měla být projednána a rozhodnuta v senátě, bylo řízení v dané věci (včetně celého dokazování a rozhodnutí) soudem prvního stupně provedeno nejdříve předsedou senátu JUDr. K. V. jako jediným soudcem (samosoudcem) a poté předsedkyní senátu Mgr. V. V. jako jedinou soudkyní (samosoudkyní).
Obvodní soud pro Prahu 2 – poté, co žalobce se souhlasem soudu změnil žalobu tak, že se domáhá určení, že „ukončení pracovního poměru žalobce dne 4.12.1963 bylo neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení §21 zákona č. 87/1991 Sb.“ – rozsudkem ze dne 8.10.2002, č.j. 10 C 70/2002-185, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z ustanovení §21 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož se za neplatný právní úkon pro účely restitučního zákona považuje právní akt, jímž došlo v rozhodném období ke skončení pracovního nebo služebního poměru nebo členského poměru k družstvu z důvodů politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, dospěl soud prvního stupně po provedeném řízení k závěru, že žalobce neprokázal, že jeho pracovní poměr u žalované (jejího právního předchůdce) skončil dnem 4.12.1963 (bylo prokázáno, že skončil dohodou ke dni 18.11.1963), ani to, že důvodem skončení tohoto pracovního poměru byla některá z okolností uvedených v ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a že ke skončení pracovního poměru dohodou jej vedlo to, že pracovní poměr byl původně sjednán na dobu neurčitou a posléze změněn jednostranným úkonem žalované (jejího právního předchůdce) na dobu určitou; o žalobcem tvrzené politické perzekuci nesvědčí ani pracovní posudek ze dne 5.9.1978, neboť ten pro něj vyzněl kladně. Zdůraznil rovněž skutečnost, že žaloba byla u soudu podána až dne 6.4.1993, tedy po více než dvou letech od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., a dovodil, že, i kdyby byla opodstatněná, nelze nárok z důvodu prekluze přiznat.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.2.2003, č.j. 22 Co 24/2003-209, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ani odvolací soud, který doplnil dokazování dopisem žalobce ze dne 31.10.1963 adresovaným právnímu předchůdci žalované, neshledal důvody pro žalobcem požadované určení, že „ukončení pracovního poměru žalobce dne 4.12.1963 bylo neplatným právním úkonem ve smyslu §87/19991 Sb.“, neboť – nehledě k tomu, že pracovní poměr žalobce u žalované (jejího právního předchůdce) skončil dohodou již dne 18.11.1963, nikoliv až dne 4.12.1963 – nebylo zjištěno, že by mezi účastníky došlo na základě ústní dohody k uzavření pracovního poměru na dobu neurčitou, který by posléze byl změněn v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva na pracovní poměr na dobu určitou, a že by tato okolnost byla důvodem pro žádost žalobce o rozvázání pracovního poměru dohodou; poukázal také na dopis žalobce ze dne 31.10.1963, v němž žalovanou (jejího právního předchůdce) mimo jiné požádal o ukončení pracovního poměru po skončení mateřské dovolené Dr. Pokorné s odůvodněním, že „jde o přechodný pracovní poměr sjednaný právě za dobu mateřského volna jmenované zaměstnankyně“. Protože žalobce podal žalobu u soudu až dne 6.4.1993, ačkoliv podle ustanovení §22 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.4.1991, měla být podána do dvou let od účinnosti zákona, tj. do 1.4.1993, shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žaloba by musela být zamítnuta i proto, že nebyla podána ve stanovené (prekluzívní) lhůtě.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Rekapituluje skutečnosti týkající se všech jeho zaměstnání po skončení studia a namítá, že je „třeba se vrátit k prvnímu zaměstnavateli po promoci“, který byl zařízením ministerstva zdravotnictví, že „trvale od roku 1991 požadoval právní pomoc ministerstva zdravotnictví“ a že od roku 1990 požaduje mimosoudní rehabilitaci správní cestou, avšak dosud bezvýsledně. Připomíná, že od 1.6.1963 nastoupil u žalované (právního předchůdce) do pracovního poměru na dobu neurčitou, že „kádrové a politické vazby žalované s předcházejícím podnikem byly takové, že po dvou měsících mu byl náhle nabídnut pracovní poměr na dobu určitou rozhodnutím, že odvolání nemá odkladný účinek“, že se tak stalo po „politické totalitní provokaci“ (např. vystěhováním pracoviště) a že za uvedených okolností a po politickém vydírání dal zaměstnavateli „výpověď“; do zaměstnání docházel až do 4.12.1963 a požadoval rozumné řešení, avšak tato jeho snaha zůstala bez odezvy. Je přesvědčen, že „vl. n. č. 20/52 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo závazné jak pro předcházející podnik, tak pro právního předchůdce žalované, především v trvání pracovního poměru po určenou dobu“ a poukazuje na to, že „rozhodnutím rehabilitační komise ministerstva zemědělství zn. 1208/91-121, Rej.č. 8/Š-79-6.8.1991-26.08.91, byla přiznána mimosoudní rehabilitace za celé období od 25.2.1948 do 1.1.1990“. Namítá dále, že nebyl proveden jím navržený důkaz dotazem na ministerstvo práce a sociálních věcí ze dne 24.2.2003 o „úrovni personalistiky v podnicích v roce 1963“ a že nebylo přihlédnuto k dalším listinným důkazům, které soudu předložil. Navrhl, aby dovolací soud „napadené rozsudky zrušil“.
Zástupce žalobce advokát JUDr. S. K. na výzvu soudu vlastním podáním ze dne 20.9.2004 dovolání žalobce doplnil tak, že rozhodnutí soudu napadá v celém rozsahu a že soudy obou stupňů „nedostatečně vzaly v úvahu skutečnost, že výpověď z pracovního poměru v předmětné věci byla vůči žalobci provedena v důsledku politické perzekuce“, že „se tak stalo v důsledku dokladů z vojenské správy, která byla na pracoviště doručena, a z politických důvodů pak byla svolána mimořádná schůze ROH dne 26.4.1964, která k výpovědi z pracovního poměru přivolila“. Domnívá se, že „věc měla být posouzena s přihlédnutím k ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a výpověď z pracovního poměru posouzena jako neplatný právní úkon dle tohoto zákona“.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud „návrh na vydání rozsudku, jak jej předložil žalobce“, zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání; nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v ustanovení §241 o.s.ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30 o.s.ř.), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Dovolání lze podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst.2 o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§241a odst.3 o.s.ř.).
K uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst.1 o.s.ř. nepostačuje, jestliže dovolatel v dovolání pouze označí některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. (například tím, že odkáže na ustanovení zákona nebo že odcituje jeho zákonnou skutkovou podstatu). V dovolání je uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen tehdy, jestliže popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že určitý dovolací důvod je dán, tedy - řečeno jinak - jestliže vylíčí okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §241a odst.2 a 3 o.s.ř. Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné z hlediska jeho správnosti přezkoumat (srov. §242 odst. 3 větu první o.s.ř.).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním. Dovolatel tuto vadu dovolání může odstranit a své dovolání doplnit o uvedení dovolacích důvodů - jak vyplývá z ustanovení §241b odst.3 o.s.ř. - jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. V případě, že dovolání podal dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení (tj. nemá-li sám nebo osoba, která za něj jedná, právnické vzdělání - srov. §241 o.s.ř.) a který z tohoto důvodu byl ve smyslu ustanovení §104 odst.2 o.s.ř. soudem řádně vyzván (srov. §241b odst.2 o.s.ř.) k odstranění uvedeného nedostatku podmínky řízení, prodlužuje se běh této lhůty až do dne, kterým uplyne lhůta, která mu byla určena k odstranění nedostatku povinného zastoupení. Požádá-li však dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení, ještě před uplynutím lhůty k podání dovolání, popř. před uplynutím prodloužené lhůty, soud o ustanovení zástupce pro podání dovolání, běží lhůta dvou měsíců k doplnění dovolání znovu ode dne právní moci usnesení, kterým bylo o jeho žádosti rozhodnuto.
Marným uplynutím lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. se původně odstranitelná vada (neúplnost) dovolání, spočívající v tom, že v dovolání nebyl uveden dovolací důvod, stává neodstranitelnou. Znamená to mimo jiné, že po uplynutí této lhůty není možné dovolatele postupem podle ustanovení §241b odst.1, §209 a §43 o.s.ř. vyzvat k doplnění dovolání o uvedení dovolacího důvodu a že dovolací soud k případnému opožděnému doplnění dovolání o tuto náležitost nemůže přihlížet. Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze pokračovat, musí být dovolání, které neobsahuje dovolací důvod a které o tuto náležitost nebylo do uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §241b odst.3 o.s.ř. doplněno, podle ustanovení §243c odst.1 a §43 odst.2 o.s.ř. odmítnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003 sp. zn. 29 Odo 108/2002, které bylo uveřejněno pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu ve dvouměsíční lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. včasné dovolání; v dovolání neuvedl, v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá, ani v jakých okolnostech spatřuje naplnění dovolacích důvodů. Soud prvního stupně – poté, co nejprve usnesením ze dne 13.10.2003, č.j. 10 C 70/2002-221, žalobce vyzval, aby si ve lhůtě do 15 dnů zvolil zástupce z řad advokátů – na žádost žalobce ze dne 4.11.2003 usnesením ze dne 17.12.2003, č.j. 10 C 70/2002-246, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31.5.2004, č.j. 11 Co 119/2004-254, žalobci ustanovil zástupcem advokáta JUDr. S. K.; zvláštním přípisem ze dne 14.7.2004 zástupce žalobce vyzval, aby předložil „odůvodnění dovolání žalobce ze dne 4.7.2003“. Vzhledem k tomu, že následující podání ustanoveného zástupce žalobce advokáta JUDr. S. K. ze dne 3.8.2004 (doručené soudu prvního stupně dne 6.8.2004) nebylo tímto advokátem sepsáno a neobsahovalo ani náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a o.s.ř., soud prvního stupně usnesením ze dne 15. 9. 2004, č.j. 10 C 70/2002-274, zástupce žalobce vyzval, aby do 10 dnů od doručení usnesení odstranil vady dovolání ze dne 4.7.2003 tak, aby z něj bylo zřejmé, v jakém rozsahu a z jakých důvodů rozhodnutí městského soudu napadá, případně označil důkazy, které by měly být provedeny k prokázání důvodů dovolání; zároveň ho poučil, že „nebude-li podání ve stanovené lhůtě řádně doplněno a v řízení pro tento nedostatek nelze pokračovat, soud podání odmítne“. Podáním ze dne 20.9.2004, doručeným soudu prvního stupně dne 22.9.2004, žalobce prostřednictvím ustanoveného zástupce advokáta JUDr. S. K. „doplnil“ dovolání ze dne „4.7.2004“ (správně jde o dovolání ze dne 4.7.2003).
Dovolání žalobce však (ani po jeho doplnění podáním ze dne 20.9.2004) neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů usnesení odvolacího soudu napadá; o dovolacích důvodech se v něm uvádí pouze to, že „soudy obou stupňů nedostatečně vzaly v úvahu skutečnost, že výpověď z pracovního poměru v předmětné věci byla vůči žalobci provedena v důsledku politické perzekuce“, že „se tak stalo v důsledku dokladů z vojenské správy, která byla na pracoviště doručena, a z politických důvodů pak byla svolána mimořádná schůze ROH dne 26.4.1964, která k výpovědi z pracovního poměru přivolila“. Protože žalobce v dovolání nevylíčil okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku odvolacího soudu a které by mohly naplnit alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §241a odst.2 a 3 o.s.ř., a protože lhůta uvedená v ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř., během níž bylo možné dovolání o uvedení dovolacích důvodů doplnit, marně uplynula (v projednávané věci uplynutím l0 denní lhůty stanovené v usnesení soudu prvního stupně ze dne 15.9.2004, č.j. 10 C 70/2002-274, které bylo zástupci žalobce doručeno dne 20.9.2004, tj. dnem 30.9.2004), není již možné uvedený nedostatek dovolání odstranit. Dovolacímu soudu, který je - jak již výše uvedeno - vázán uplatněnými dovolacími důvody, tím žalobce zabránil, aby mohl napadený rozsudek odvolacího soudu po stránce kvalitativní (z hlediska jeho správnosti) přezkoumat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení §243c odst. 1 a §43 odst. 2 věty první o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádném náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2005
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu