ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2481.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2481/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R.. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O., a.s., člen koncernu K. I., a.s., zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 C 165/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. června 2004 č.j. 16 Co 152/2004-205, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 11.9.2001 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od dubna 2000 do září 2001 částku 90.010,- Kč a aby mu ode dne 1.9.2001 platil \"plnou rentu\" ve výši 10.298,- Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 13.7.1978 utrpěl \"na dole P. B.\" pracovní úraz, pro který byl uznán plně invalidním, a že podle smíru, schváleného Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 32 C 126/80, se žalovaný zavázal platit mu \"rentu\" ve výši 1.176,- Kčs měsíčně. Dopisem ze dne 25.10.2000 žalovaný oznámil žalobci, že mu bude \"rentu\", která \"po valorizacích\" dosáhla částky 9.632,- Kč měsíčně, krátit \"ve výši jedné poloviny\", neboť na straně žalobce došlo ke změně poměrů ve smyslu ustanovení §202 zákoníku práce. Žalobce má za to, že u něj ke změně poměrů, která by \"oprávnila odůvodněnost krácení renty\", nedošlo a požaduje, aby mu žalovaný i nadále poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku \"v plné výši\".
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9.3.2004 č.j. 40 C 165/2001-181 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že Česká republika \"nemá právo na náhradu nákladů řízení\". Z výsledků dokazování, zejména znaleckého posudku MUDr. M. K. a \"revizního\" znaleckého posudku 1.lékařské fakulty University Karlovy v Praze, zjistil, že žalobce již v době před pracovním úrazem ze dne 13.7.1978 trpěl \"klinicky němou ischemickou chorobou srdeční\" a že v době od 1.4.2000 se na neschopnosti žalobce vykonávat původní práci vedoucího důlních investic podílí následky pracovního úrazu \"mírou zanedbatelnou\" a vykonávat práci mu znemožňují \"obecná onemocnění\"; tato onemocnění, i kdyby nebylo následků pracovního úrazu, vylučují od 1.4.2000 jakoukoliv soustavnou výdělečnou činnost žalobce. Soud prvního stupně dospěl na základě uvedených zjištění k závěru, že \"nejpozději\" ode dne 1.4.2000 se poměry žalobce ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce změnily natolik, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zanikl a že tedy ode dne 1.4.2000 žalobci \"žádná náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nepřísluší\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28.6.2004 č.j. 16 Co 152/2004-205 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že ze závěrů znaleckých posudků MUDr. M. K. a 1. lékařské fakulty University Karlovy v Praze, které jsou \"částečně podporovány\" znaleckým posudkem MUDr. L. S. a které vyvrací závěry posudku znalce Doc. MUDr. J. K., CSc., vyplývá, že žalobce pozbyl ode dne 1.4.2000 schopnost konat soustavnou výdělečnou činnost \"pro následky obecného onemocnění\" a že tím došlo ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce ke změně poměrů, jež způsobila zánik nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která má za následek \"vadné rozhodnutí ve věci\", a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování \"podle obsahu spisu v podstatné části\". Naplnění prvního z uvedených dovolacích důvodů spatřuje žalobce v tom, že soudy v rozporu s ustanovením §152 o.s.ř. \"rozhodly ve věci, která nebyla předmětem žaloby\"; \"žalobní nárok\" byl totiž \"definován tak, že žalovaný je povinen platit plnou rentu ve výši 10.298,- Kč\", a soudy tím, že zamítly žalobu \"na vyplácení částky 10.298,- Kč\", rozhodly \"o neplacení renty vůbec\", čímž žalobce \"poškodily na jeho právech\". Druhý dovolací důvod spočívá podle žalobce v tom, že znalecký posudek MUDr. M. K. je \"v přímém rozporu\" s posudky znalců Doc. MUDr. J. K., CSc. a MUDr. L. S., s vyjádřením \"primáře - kardiologa MUDr. D.\" a se zjištěnými skutečnostmi \"ve věci 32 C 126/80\" a ve svých důsledcích popírá skutkový děj, který vedl k pracovnímu úrazu. Uvedenými důkazy byly podle názoru žalobce vyvráceny závěry znaleckého posudku MUDr. M. K. a nemůže proto obstát ani rozsudek odvolacího soudu, který je na nich vybudován. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce v projednávané věci - jak je zřejmé z obsahu dovolání - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem nezpochybňuje; odvolacímu soudu - jak výslovně uvádí v dovolání - vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (spočívající v tom, že soudy \"rozhodly ve věci, která nebyla předmětem žaloby\") a že nemá oporu v provedeném dokazování skutkové zjištění o tom, že žalobce pozbyl ode dne 1.4.2000 schopnost konat soustavnou výdělečnou činnost \"pro následky obecného onemocnění\". Námitky žalobce tedy nespočívají v uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) a §241a odst. 3 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst.2 písm. a) a §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2005
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu