ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.258.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 258/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putna a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně L. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému městu L., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a dohody o rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 117/2002 a 14 C 116/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. srpna 2004, č. j. 11 Co 543/2003-64, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 4. 10. 2002, žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřoval v tom, že „blíže nezjištěného dne, zřejmě 12. 8. 2002, zneužila razítko Městského úřadu L., označené pořadovým číslem 2 a dále zneužila jméno spolupracovnice J. H. k vyhotovení zfalšovaného potvrzení zaměstnavatele na dohodě o srážkách ze mzdy pro C. a.s. P.“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že pracovní kázeň neporušila zvlášť hrubým způsobem, i když „je pravdou, že opatřila tiskopis banky svým jménem a razítkem MěÚ, kde se potvrzovalo, že je v prac. poměru u žalovaného a jaký má příjem“.
Další žalobou (vedenou u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 116/2002) se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že dohoda o rozvázání pracovního poměru „uváděná dopisem žalobkyně ze dne 11. 9. 2002 a dopisem žalovaného ze dne 4. 10. 2002“ je neplatná. Žalobu odůvodňovala tím, že listinou ze dne 11. 9. 2002 (která byla téhož dne doručena žalovanému) navrhla žalovanému skončení pracovního poměru dohodou ke dni skončení její pracovní neschopnosti, ale, protože žalovaný otálel s přijetím jejího návrhu, listinou ze dne 3. 10. 2002 (kterou téhož dne doručila „přes podatelnu“ žalovanému) návrh na skončení pracovního poměru dohodou vzala zpět. Žalovaný jí dopisem ze dne 4. 10. 2002 sdělil, že přistupuje na její návrh skončit pracovní poměr dohodou s tím, že její pracovní poměr skončí posledním dnem její pracovní neschopnosti. Je přesvědčena, že nedošlo ke shodě v projevu vůle; pracovní poměr proto nemohl skončit dohodou podle §43 zák. práce.
Okresní soud v Litoměřicích (poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 27. 5. 2003 spojil ke společnému řízení věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 116/2002 a sp. zn. 14 C 117/2002) rozsudkem ze dne 27. 5. 2003, č.j. 14 C 117/2002-45, obě žaloby zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5.300,- Kč. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že dohoda o skončení pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena. Vycházel přitom (opíraje se o účastnické výpovědi a výpověď svědka K.) z toho, že dohoda byla přijata jejím doručením; navíc žalovaný jako zaměstnavatel dal jednoznačně najevo, že o uzavření dohody má zájem, což vyplývá z toho, že „před písemnou formou bylo o tom jednáno s žalobkyní“. Důvodnou neshledal soud prvního stupně ani žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť tento rozvazovací úkon měl všechny formální náležitosti a ve skutkovém vymezení okamžitého zrušení pracovního poměru shledal porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Nelze totiž připustit, aby žalobkyně dále setrvávala v pracovním poměru, nemá-li zaměstnavatel (žalovaný) jistotu, že jeho zaměstnanec (žalobkyně) nezneužije svého pracovního poměru.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 8. 2004, č. j. 11 Co 543/2003-64, rozsudek soudu prvního stupně „a) v odstavci prvním změnil tak, že se určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru, ke kterému přistoupil žalovaný listinou ze dne 4. 10. 2002, je neplatné“, a „b) v odstavci druhém výroku jej potvrdil“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že po formální stránce byly předpoklady pro okamžité zrušení pracovního poměru splněny, i s tím, že bylo prokázáno, že žalobkyně zneužila razítko žalovaného označené pořadovým číslem 2. Zneužití jména J. H. vytýkané rovněž v okamžitém zrušení pracovního poměru však považoval za neprokázané. Žalobkyně tak porušila pracovní kázeň pouze tím, že opatřila tiskopis o dohodě o srážkách ze mzdy razítkem, které jí bylo svěřeno ke zcela jinému účelu, avšak toto její jednání nedosahuje intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěry soudu prvního stupně v tom, že účastníci se platně dohodli na rozvázání pracovního poměru. Návrh žalobkyně byl žalovaným akceptován jeho přijetím, jež bylo posléze ještě písemně potvrzeno, a čas, kdy měl pracovní poměr skončit, byl jednoznačně uveden skončením pracovní neschopnosti, takže nelze mít pochybnosti o tom, kdy měl pracovní poměr skončit.
V dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu vyjadřuje žalobkyně přesvědčení, že obě rozhodnutí, a to jak odvolacího soudu, tak soudu prvního stupně, jsou nesprávná, spočívající na nesprávném právním názoru. Vychází z toho, že mezi účastníky nedošlo ke shodě v tom, kdy má skončit pracovní poměr dohodou, a to proto, že zatímco žalobkyně navrhla skončit pracovní poměr „až bude zdravá“, žalovaný vyslovil souhlas s dohodou, „až skončí pracovní neschopnost“. Žalovaný navíc původní návrh žalobkyně ani řádně neakceptoval, protože na listině pouze podepsal její převzetí, přičemž mu nic nebránilo v tom, aby na této listině vyznačil, že s návrhem vyslovuje souhlas. Tvrzení žalovaného, že dal žalobkyni souhlas ústně, žalobkyně „zásadně popírá“. Návrh na ukončení pracovního poměru tak nebyl přijat bez zbytečného odkladu, zejména, když žalovaný teprve druhý den poté, co žalobkyně odvolala návrh na skončení pracovního poměru dohodou, jí předal souhlas se skončením pracovního poměru ke dni její pracovní neschopnosti. Navrhla, aby dovolací soud „v rozsahu podaného dovolání“ rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl případně jako bezdůvodné zamítl, neboť žalobkyně nezdůvodnila proč by napadené rozhodnutí mělo mít po právní stránce zásadní význam a její tvrzení zpochybňující meritorní správnost rozhodnutí soud jsou „zjevně nepravdivá“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (tj. o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 11. 9. 2002) potvrzen.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Dovolatelka – jak vyplývá z obsahu dovolání – právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje. I když uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jejich námitek je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy (zejména výpověď V. K.), skutková zjištění soudů považuje za chybná a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že „žalovaný na návrh včas nereagoval (otálel), nepřijmul jej bez zbytečného odkladu“, ... „protože na listině pouze podepsal její převzetí (…přijal dne 11. 9. 2003…)“, a že „zatímco žalobkyně navrhla skončit pracovní poměr, až bude zdravá, žalovaný vyslovil souhlas s dohodou, až skončí pracovní neschopnost“. Tím, že dovolatelka na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobkyně uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud ČR její dovolání– aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 1.250,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem 1.325,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2005
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu