ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2885.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2885/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr.Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátkou, o 289.986,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 40 C 135/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. září 2004, č.j. 18 Co 181/2004-226, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou ze dne 7.3.2002, doplněnou a změněnou podáními ze dne 16.7.2002, 25.7.2002 a 27.2.2003), aby mu žalovaný zaplatil 289.986,80 Kč se 7,5% úrokem od 1.11.2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jako zaměstnanec žalovaného ve funkci řidiče nákladního vozu (na základě pracovní smlouvy ze dne 29.2.2000, uzavřené původně na dobu určitou do 31.12.2000 a prodloužené podle dodatku č.1 dne 29.12.2000 do 31.12.2001) byl žalovaným vysílán na pracovní cesty do zahraničí, a proto mu za tyto pracovní cesty přísluší stravné podle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách; za dobu od 1.3.2000, kdy jeho pracovní poměr vznikl, až do skončení pracovního poměru mu žalovaný stravné neplatil.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9.3.2004, č.j. 40 C 135/2002-175, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 18.497,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně za dobu od 1.11.2001 do zaplacení, žalobu ohledně dalších 271.489,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně za dobu od 1.11.2001 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 31.471,80 Kč k rukám advokátky a České republice na soudním poplatku 2.020,- Kč. Vycházeje ze zjištění, že žalobce byl u žalovaného zaměstnán jako řidič od 1.3.2000 do 31.12.2001, že v období od 3.3.2000 do 1.10.2001 vykonal pro žalovaného automobilem Citröen Jumper celkem 62 zahraničních pracovních cest, že podle směrnice vydané žalovaným dne 1.2.2000 „stravné za služební cestu vykonanou nákladním vozidlem náleží řidiči ve výši 100% (LIAZ, VOLVO) a stravné za služební cestu vykonanou osobním vozidlem, dodávkovým vozidlem (FIAT, PEGUEOT, CITROEN) náleží řidiči snížené o 25 % ze základní sazby“, a že všem zaměstnancům vyplácel žalovaný cestovní náhrady řádně a neprodleně po skončení pracovní cesty, nejpozději v nejbližší následující výplatní termín (vedle mzdy v samostatné obálce proti podpisu, přičemž doklady o vyplácení stravného žalobci a dalšímu zaměstnanci P. T. se ztratily), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci bylo stravné v částkách vypočtených žalovaným již vyplaceno. Soud prvního stupně provedl přepočet výše stravného za všech 62 žalobcem vykonaných zahraničních pracovních cest podle zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, přičemž vycházel ze sazeb stanovených vyhláškou č. 319/1999 Sb. a nařízením vlády č. 333/1999 Sb. pro rok 2000 a vyhláškou č. 431/2000 Sb. a nařízením vlády č. 448/2000 Sb. pro rok 2001, z kurzů platných v konkrétní den konání pracovní cesty, a při posouzení, v jaké měně poskytnout stravné, když zaměstnanec strávil dva stejně dlouhé časové úseky ve dvou zemích, aplikoval (vzhledem k nedostatku zákonné úpravy) obecné zásady zákoníku práce a vycházel ze sazby, která je v tom daném případě pro zaměstnance výhodnější. Uvedeným postupem dovodil, že žalovaný při výpočtu stravného porušil ustanovení §12 odst. 4 vyhlášky č. 119/1992 Sb. a že proto žalobci náleží doplatit na stravném částku 18.497,60 Kč s příslušenstvím; v této části žalobě tedy vyhověl a ve zbytku - ohledně další částky 271.489,20 Kč s příslušenstvím – žalobu zamítl, neboť v této části nárok žalobce zanikl splněním (§252 odst. 1 zák. práce). Návrh žalobce na doplnění dokazování znaleckým posudkem za účelem výpočtu stravného odmítl s odůvodněním, že „znalci přísluší řešit jen otázky skutkové, vyžadující odborných znalostí, zatímco při výpočtu stravného se jedná o aplikaci zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, a jeho prováděcích předpisů, čili o otázku právní, kterou přísluší zkoumat a řešit toliko soudu“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.9.2004, č.j. 181/2004-226, rozsudek soudu v napadené části (tj. v zamítavém výroku ohledně částky 271.489,20 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku) potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 35.730,- Kč k rukám advokátky. Odvolací soud se při rozhodování ve věci samé ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem o nedůvodnosti žaloby v části týkající se zaplacení stravného ve výši 271.489,20 Kč s příslušenstvím. Zdůraznil, že skutečnost, že žalovaný v předmětném období vyplácel zaměstnancům cestovní náhrady řádně a neprodleně po skončení pracovní cesty, nejpozději v následující výplatní termín ve zvláštní obálce vedle mzdy a proti samostatnému podpisu, byla soudem prvního stupně zjištěna z výpovědi svědků P. T., Z. N., M. M., J. M., P. P., J. O., J. H. a H. K., a že oproti těmto svědeckým výpovědím stojí tvrzení žalobce, že mu stravné nebylo vypláceno, s nímž však přišel až poté, co byly ztraceny doklady, které vyplácení cestovních náhrad žalobci a dalšímu zaměstnanci žalovaného P. T. potvrzovaly (přitom svědek P. T. - na rozdíl od žalobce - podepsal náhradní doklady stvrzující převzetí cestovních náhrad); tvrzení žalobce považoval za nevěrohodné také proto, že žalobce, který měl s žalovaným uzavřen pracovní poměr na dobu určitou do 30.12.2000, dne 29.12.2000 prodlužuje pracovní poměr na období dalšího roku (do konce roku 2001), aniž by vznesl jakékoliv výhrady k proplácení stravného, a opět celý rok bez připomínek vykonává práci pro žalovaného. Protože soud prvního stupně vyhodnotil veškeré provedené důkazy v souladu s ustanovením §132 o.s.ř., nelze ani podle odvolacího soudu dospět k jinému závěru, než že cestovní náhrady byly žalobci vyplaceny. Námitku žalobce, že „soud sám vypočetl výši stravného a nezadal tento úkol znalci“, odmítl s odůvodněním, že „v daném případě nejde o spor o výši stravného, ale spor je veden o zásadní otázku, zda stravné vůbec žalobci bylo vyplaceno či nikoliv“. Za důvodné nepovažoval odvolací soud ani námitky žalobce proti způsobu výpočtu stravného soudem prvního stupně, s nímž se rovněž ztotožnil.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; uvedenou vadu řízení spatřuje v tom, že „z provedeného dokazování byla vyvozena nesprávná skutková zjištění a tím pádem byla věc nesprávně právně posouzena“, a v tom, že odvolací soud „zcela pominul ustanovení §127 o.s.ř.“, když k jeho návrhu na provedení znaleckého posudku z oboru účetnictví se vyjádřil tak, že „šlo v daném případě o to, zda mu stravné bylo vyplaceno anebo nikoliv a nešlo o výši“ (podle názoru žalobce však „otázka základu a výše spolu úzce souvisí a nelze ji od sebe oddělovat“). Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) žalobce dále konkrétně vytýká, že „zhodnocení provedených důkazů učinil v rozporu s ustanovením §132 o.s.ř.“, že „zcela uvěřil svědkům, kteří jsou stále u žalovaného v pracovním poměru a jsou tedy existenčně na něm závislí, event. jsou s žalovaným v příbuzenském poměru“ a že „nevzal v úvahu rozpornost jejich výpovědí“ (zejména tvrzení svědkyně P. P. ohledně ztráty dokladů a dalších svědků, kteří rozporně vypovídali o údajné směrnici o stravném a o čase údajného vyplacení stravného a jeho výši); svědecké výpovědi žalobce hodnotí jako nevěrohodné a nesouhlasí s tím, že „těmto rozporným výpovědím bylo zcela krajským soudem uvěřeno a on byl označen jako nevěrohodný“. Má zato, že byl oprávněn domáhat se stravného i po skončení pracovního poměru a v takových lhůtách, aby nedošlo k jeho promlčení, a poukazuje na vysokou nezaměstnanost v kraji, kvůli níž měl zájem si zaměstnání u žalovaného udržet. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť nejsou splněny podmínky ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro jeho přípustnost. Zdůrazňuje, že žalobce ve svém dovolání netvrdí, že by rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní význam, a že žádnou právní otázku ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. neoznačuje. Žalobcem namítané „vadné hodnocení provedených důkazů ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř.“ nepředstavuje jím tvrzenou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale mohlo by představovat dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.; dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. je však možno odůvodnit pouze dovolání, které je podle ustanovení §237 až §239 o.s.ř. přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé (tj. ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně 271.489,20 Kč s příslušenstvím).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, boč. 2004).
Žalobce - jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) - právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje a v dovolání žádnou právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní význam, neoznačuje. Námitky žalobce, že „z provedeného dokazování byla vyvozena nesprávná skutková zjištění a tím pádem byla věc nesprávně právně posouzena“, neboť odvolací soud „zhodnocení provedených důkazů učinil v rozporu s ustanovením §132 o.s.ř.“, když „zcela uvěřil svědkům, kteří jsou stále u žalovaného v pracovním poměru a jsou tedy existenčně na něm závislí, event. jsou s žalovaným v příbuzenském poměru“, a když „nevzal v úvahu rozpornost jejich výpovědí“, nepředstavují vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] - jak se dovolatel mylně domnívá – ale kritiku skutkových zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, tedy uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Podstatou jeho námitek v tomto směru je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy (zejména jeho výpověď jako účastníka řízení a svědecké výpovědi P. T., Z. N., M. M., J. M., P. P., J. O., J. H. a H. K.). Z uvedeného vyplývá, že nesouhlasí s rozsahem a výsledky dokazování a s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakému skutkovému závěru dospěl. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na kterých pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nebyl proveden jím navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru účetnictví (za účelem výpočtu stravného). Uvedenou námitkou sice uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř., avšak ani případná existence této dovolatelem tvrzené vady, jež by mohla představovat (kdyby byla důvodná) vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by nemohla - sama o sobě - přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. .
Vzhledem k tomu, že dovolací soud při posuzování, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže brát v úvahu právní otázky, které nebyly v dovolání označeny, a že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst.2 písm. a) a §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 7.500,- Kč (srov. §3 odst.1 bod 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem 7.575,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2005
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu