ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2938.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2938/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. Š., zastoupené advokátkou, proti žalované NsP Č. B., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 13 C 1357/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2004, č.j. 23 Co 482/2003-85, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 12.8.2002 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť zvlášť hrubým způsobem porušila pracovní kázeň. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně „z titulu své funkce vrchní laborantky zařízení žalované OKBH NsP Č. B. vykazovala ve výkazech pro výpočet mezd jako přímá nadřízená pracovnic oddělení OKBH NsP Č. B., jmenovitě p. J. a p. P., přesčasové hodiny, které však neodpracovaly a ani v knize docházky nevykazovaly, čímž zkreslovala podklady, na základě kterých byly prováděny výpočty mezd u jmenovaných pracovnic“.
Žalobkyně se domáhala určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že vytýkané jednání nelze považovat za porušení pracovní kázně takové intenzity, aby odůvodňovalo ukončit pracovní poměr tímto výjimečným způsobem, a že, přestože byla členkou výboru odborové organizace, odborový orgán nedal k okamžitému zrušení pracovního poměru předchozí souhlas; žalované sdělila, že trvá na dalším zaměstnání podle pracovní smlouvy.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 16.6.2003, č.j. 13 C 1357/2002-68, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna „uhradit“ žalované na nákladech řízení 5.450,- Kč. Dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru splňuje formální náležitosti požadované ustanovením §55 zák. práce a že ze strany žalobkyně se jednalo o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem; přihlédl zejména k tomu, že šlo o dlouhodobé, opakované a úmyslné jednání, v důsledku něhož vznikla žalované škoda, a že v minulosti byly nejméně ve dvou případech k práci žalobkyně připomínky. Nesouhlas výboru odborové organizace s okamžitým zrušením pracovního poměru žalobkyně nepovažoval za platný, neboť v době hlasování nebyla přítomna nadpoloviční většina členů výboru; i kdyby však nesouhlas odborové organizace byl platný, nebylo by možno na žalované spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnávala.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.1.2004, č.j. 23 Co 482/2003-85, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně dopisem žalované ze dne 12.8.2002 je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 10.393,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 6.150,- Kč k rukám advokátky. Na základě výsledků dokazování před soudem prvního stupně odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně porušila vytýkaným jednáním pracovní kázeň a že rozhodnutí základní organizace OSZSP ČR při NsP v Č. B. o souhlasu, respektive nesouhlasu s okamžitým zrušením pracovního poměru nebylo přijato platně (v době hlasování o souhlasu byly přítomny pouze dvě členky pětičlenného výboru základní organizace, když žalobkyně z něj byla vyloučena). Se soudem prvního stupně však nesouhlasil v hodnocení míry intenzity porušení pracovní kázně, jehož se žalobkyně jednáním vytýkaným jí v okamžitém zrušení pracovního poměru dopustila, a to zejména vzhledem k okolnostem, za nichž k tomuto jednání došlo. Zdůraznil zejména, že „zaměstnankyně A. P. a D. J., jimž žalobkyně vykazovala přesčasové hodiny, se v době nepřítomnosti navzájem zastupovaly, že obě měly nárok po šesti týdnech dovolené a nejméně po tuto dobu musela každá kromě své práce vykonávat práci i za druhou z nich“ a že „tímto zjednodušeným postupem se nikdo bezdůvodně neobohatil (tím méně žalobkyně), neboť fakticky šlo o proplacení práce, která byla vykonána“; bylo-li ze strany žalobkyně přistoupeno k paušálnímu vykazování 20 hodin přesčasů měsíčně u obou jmenovaných bez ohledu na skutečný rozsah přesčasové práce v tom kterém měsíci, jednalo se o postup nepochybně nesprávný, toto jednání však podle názoru odvolacího soudu nedosahovalo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Za nepřípadný považoval i poukaz soudu prvního stupně na „připomínky k práci žalobkyně nejméně ve dvou případech“, neboť „termín připomínky k práci je zcela bezobsažný a nelze z něj činit jakékoliv závěry“; přihlédl i k vyjádření žalované v odvolacím řízení, že „před okamžitým zrušením pracovního poměru nabízel žalobkyni skončení pracovního poměru dohodou s tím, že by byl ochoten přistoupit i na takovou dohodu, kterou by pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil až ve lhůtě tří měsíců“. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 12.8.2002 je neplatným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla pouze to, že je podává podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a že „bude ve lhůtě 3 týdnů odůvodněno“.
Podáním ze dne 27.5.2004, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 1.6.2004, žalovaná vylíčila dovolací důvod a navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení a jeho rozhodnutí má oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání; nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v ustanovení §241 o.s.ř., běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30 o.s.ř.), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
Dovolání lze podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst.2 o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst.3 o.s.ř.).
K uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst.1 o.s.ř. nepostačuje, jestliže dovolatel v dovolání pouze označí některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. (například tím, že odkáže na ustanovení zákona nebo že odcituje jeho zákonnou skutkovou podstatu). V dovolání je uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen tehdy, jestliže popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že určitý dovolací důvod je dán, tedy - řečeno jinak - jestliže vylíčí okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §241a odst.2 a 3 o.s.ř. Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné z hlediska jeho správnosti přezkoumat (srov. §242 odst. 3 větu první o.s.ř.).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním. Dovolatel tuto vadu dovolání může odstranit a své dovolání doplnit o uvedení dovolacích důvodů - jak vyplývá z ustanovení §241b odst.3 o.s.ř. - jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. V případě, že dovolání podal dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení (tj. nemá-li sám nebo osoba, která za něj jedná, právnické vzdělání - srov. §241 o.s.ř.) a který z tohoto důvodu byl ve smyslu ustanovení §104 odst.2 o.s.ř. soudem řádně vyzván (srov. §241b odst.2 o.s.ř.) k odstranění uvedeného nedostatku podmínky řízení, prodlužuje se běh této lhůty až do dne, kterým uplyne lhůta, která mu byla určena k odstranění nedostatku povinného zastoupení. Požádá-li však dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení, ještě před uplynutím lhůty k podání dovolání, popř. před uplynutím prodloužené lhůty, soud o ustanovení zástupce pro podání dovolání, běží lhůta dvou měsíců k doplnění dovolání znovu ode dne právní moci usnesení, kterým bylo o jeho žádosti rozhodnuto.
Marným uplynutím lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. se původně odstranitelná vada (neúplnost) dovolání, spočívající v tom, že v dovolání nebyl uveden dovolací důvod, stává neodstranitelnou. Znamená to mimo jiné, že po uplynutí této lhůty není možné dovolatele postupem podle ustanovení §241b odst.1, §209 a §43 o.s.ř. vyzvat k doplnění dovolání o uvedení dovolacího důvodu a že dovolací soud k případnému opožděnému doplnění dovolání o tuto náležitost nemůže přihlížet. Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze pokračovat, musí být dovolání, které neobsahuje dovolací důvod a které o tuto náležitost nebylo do uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §241b odst.3 o.s.ř. doplněno, podle ustanovení §243c odst.1 a §43 odst.2 o.s.ř. odmítnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2003 sp. zn. 29 Odo 108/2002, které bylo uveřejněno pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalované (její zástupkyni advokátce JUDr. J. M.) byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 3.3.2004, že žalovaná podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu včas a že již při podání dovolání byla splněna podmínka dovolacího řízení uvedená v ustanovení §241 o.s.ř. (žalovaná byla při podání dovolání zastoupena advokátkou JUDr. J. M.).
Dovolání žalované však neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů rozsudek odvolacího soudu napadá; o dovolacích důvodech se v něm uvádí pouze to, že „bude ve lhůtě 3 týdnů odůvodněno“. Protože žalovaná v dovolání nevylíčila okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku odvolacího soudu a které by mohly naplnit alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř., mohla dovolání o tuto náležitost účinně doplnit jen po dobu trvání lhůty k dovolání, která v projednávané věci uplynula (srov. §57 odst. 2 o.s.ř.) dnem 3.5.2004. Žalovaná však - jak uvedeno již výše - dovolání proti rozsudku odvolacího soudu doplnila až podáním ze dne 27.5.2004, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 1.6.2004. Protože k opožděně provedenému doplnění dovolání o údaj, z jakých důvodů se rozsudek odvolacího soudu napadá, nelze přihlédnout, žalovaná tak dovolacímu soudu, který je vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 věta první o.s.ř.), zabránila, aby mohl napadený rozsudek odvolacího soudu po stránce kvalitativní (z hlediska jeho správnosti) přezkoumat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - podle ustanovení §243c odst. 1 a §43 odst. 2 věty první o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 1.250,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem 1.325,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2005
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu