ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.69.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 69/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) N. I., družstva a b) N. P., družstva, obou zastoupených advokátem, proti žalované F. T. B.V., Nizozemí, zastoupené advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 C 211/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2004 č.j. 13 Co 143/2003-87, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 2.575,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou dne 17.9.2002 u Okresního soudu ve Zlíně proti žalované A. P., a.s. v likvidaci domáhali, aby bylo určeno, že zástavní právo k nemovitostem, a to \"k objektu občanské vybavenosti čp. 764 na pozemku parcelní číslo st. 971 (zastavěná plocha a nádvoří) a k pozemku parcelní číslo st. 971 (zastavěná plocha a nádvoří), obě nemovitosti v k.ú. M., obec Z., zřízené na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 28.1.1994, dle které bylo vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí v řízení vedeném u Katastrálního úřadu ve Z. pod čj. V2 528/1994 s právními účinky vkladu ke dni 17.2.1994,\" neexistuje. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že jsou podílovými spoluvlastníky uvedených nemovitostí, že na těchto nemovitostech je v katastru nemovitostí vyznačeno mimo jiné zástavní právo ve prospěch pohledávky A. P. a.s. ve výši 5.000.000,- Kč, zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 28.1.1994, kterou uzavřel se zástavním věřitelem předchozí vlastník nemovitostí L., spol. s r.o. Žalobci se domnívají, že smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 28.1.1994 je neplatná, neboť nemovitosti nejsou ve smlouvě označeny v souladu s tehdy platným zněním ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., tedy číslem popisným (označení \"restaurace\" je neurčité), a že ve smlouvě je uvedeno \"neexistující katastrální území, které na Zlínsku nikdy nebylo\". Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřují žalobci v tom, že \"díky zástavnímu právu jsou jejich nemovitosti ohroženy tím, že mohou být prodány postupem podle zákona o veřejných dražbách nebo na základě tzv. hypotekární žaloby, čímž by přišli o své vlastnictví, a výmazu tohoto zástavního práva z katastru nemovitostí nemohou dosáhnout jinak, než na základě soudního rozhodnutí\".
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 21.1.2003 č.j. 20 C 211/2002-50 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 10.225,- Kč k rukám advokátky. Poté, co dovodil, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nemovitosti jako \"předmět zástavy\" byly v zástavní smlouvě označeny dostatečně srozumitelně a určitě a \"zcela v souladu s údaji uvedenými ve výpisu z katastru nemovitostí z té doby, z něhož smlouva vycházela\". Námitku týkající se chybného označení katastrálního území ve smlouvě (k.ú. M. u Katastrálního úřadu ve Z.) rovněž nepovažoval za opodstatněnou, neboť \"bylo specifikováno, u kterého katastrálního úřadu se toto území nachází, takže nemohlo dojít k záměně, a poukázal na to, že stejným způsobem bylo uvedeno katastrální území již ve smlouvě, kterou získal nemovitosti do vlastnictví zástavní dlužník, a že ani katastrální úřad neměl v řízení o povolení vkladu práva ze zástavní smlouvy pochybnosti o dostatečně určitém předmětu zástavy\".
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně - poté, co usnesením ze dne 24.6.2004 č.j. 13 Co 143/2003-73 připustil, aby do řízení na místo dosavadní žalované A. P. a.s., vstoupila společnost F. T. B.V. - rozsudkem ze dne 17.9.2004 č.j. 13 Co 143/2003-87 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení ho změnil tak, že každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5.112,50 Kč k rukám \"jeho zástupce\", a rozhodl, že každý z žalobců je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.708,50 Kč k rukám \"jeho zástupce\". Shodně se soudem prvního stupně dovodil odvolací soud naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení a dospěl k závěru, že nemovitost, která byla \"předmětem zástavy\", je v zástavní smlouvě určena dostatečně určitě (jako \"restaurace lomeno st. 971\"), neboť je \"vymezena dále číslem listu vlastnictví, na němž je zapsána, určením katastrálního úřadu a uvedením katastrálního území, které sice není úplné, ale není zaměnitelné s jiným katastrálním územím v obvodu Katastrálního úřadu ve Z., a nevzbuzuje pochybnosti ani u třetích osob, o jakou nemovitost se ve smlouvě jedná\". Odvolací soud nesouhlasil ani s nově uplatněnou námitkou žalobců, že předmětná zástavní smlouva je neplatná také pro obsah článku VII.-1, tj. proto, že \"bylo ujednáno odložení účinnosti smlouvy ke dni vkladu zástavního práva z ní do katastru nemovitostí, a je-li možné do katastru vložit jen práva ze smlouvy, jejíž účinky nastaly nejpozději ke dni podání návrhu na vklad, šlo o sjednání odkládací podmínky nemožné\"; dovodil, že obsah článku VII.-1 smlouvy je pouze \"právně nekvalifikovaně vyjádřenou a nadbytečnou deklarací vzniku obligačních a věcněprávních účinků smlouvy\", a že, i kdyby byla taková dohoda uzavřena, jednalo by se \"o ujednání neplatné, což by však nemělo vliv na platnost smlouvy ve zbylém rozsahu\". Nově v odvolacím řízení uplatněným tvrzením žalobců, že zástavní smlouva nevznikla, neboť \"písemně akceptovaný návrh nebyl doručen nepřítomnému zástavnímu věřiteli před podáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí\", se odvolací soud nezabýval, neboť se jedná o skutečnost, která z obsahu smlouvy nevyplývá a nevyšla najevo v průběhu řízení před soudem prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítli v první řadě, že odvolací soud rozhodl o změně v osobě žalované podle ustanovení §107a o.s.ř. a jednal s novou žalovanou jako s účastníkem řízení, aniž by se zabýval \"otázkou právní subjektivity společnosti F. T. B.V.\" a \"nechal si prověřit či předložit doklady prokazující její právní subjektivitu\". Žalobci dále nesouhlasí s odvolacím soudem v tom, že za odvolacího řízení nebylo možné se zabývat otázkou vzniku zástavní smlouvy; podle jejich názoru tato skutečnost vyplývá z obsahu smlouvy a vyšla najevo v průběhu řízení před soudem prvního stupně, neboť z textu zástavní smlouvy (kterou byl v řízení před soudem prvního stupně proveden důkaz) \"zcela jasně plyne, že smlouva nemohla být a nebyla uzavřena dne 28.1.1994 ve Z. a že Ing. Z. J. jako jednatel tehdejšího vlastníka nemovitosti připojil na tuto smlouvu svůj podpis až dne 14.2.1994, a to v N. (jak plyne z ověřovací doložky)\". Žalobci namítli, že \"pokud účastník řízení nemá povinnost tvrzení a důkazní povinnost stran absolutní neplatnosti právního úkonu, pak nemůže mít tuto povinnost ani stran samotného vzniku právního úkonu\". Podle názoru žalobců bylo porušeno ustanovení §43c odst. 2 občanského zákoníku, neboť \"ze strany společnosti L., spol. s r.o. nebyla po přijetí návrhu zástavní smlouvy a po jejím podpisu smlouva vrácena A. P. a.s., ale byla přímo předána na Katastrální úřad ve Z., a zástavní smlouva tak nemohla vzniknout\". Žalobci rovněž nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů v tom, že by \"předmět zástavní smlouvy\" byl vymezen dostatečně určitě, a namítli, že \"budova není označena číslem popisným (v rozporu s ustanovením §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb.), ačkoliv v době uzavření zástavní smlouvy měla číslo popisné přiděleno, že katastrální území v ní uvedené neexistuje na okrese Z. (když seznam katastrálních území byl a je upraven v právních předpisech zveřejňovaných ve Sbírce zákonů)\". Podle žalobců je \"ujednání obsažené v článku VII. bod 1. věta druhá zástavní smlouvy ze dne 28.1.1994 podmínkou účinnosti smlouvy, a to podmínkou odkládací\" (z důvodu použitého obratu \"den vkladu\", \"což je den, kdy byl vklad proveden a nikoliv den, ve kterém měly nastat právní účinky vkladu\"), a je proto \"evidentní, že Katastrálnímu úřadu ve Z. byla k provedení vkladu předána zástavní smlouva, která ke dni podání návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu zástavního práva k nemovitostem do katastru nemovitostí nebyla ještě účinná\". Domnívají se, že se jedná \"o podmínku nemožnou (nesplnitelnou), která způsobuje absolutní neplatnost právního úkonu (zástavní smlouvy) jako celku. Žalobci odvolacímu soudu vytkli také to, že při posuzování ujednání v článku VII. bod 1. smlouvy nerozlišoval mezi pojmy (z hlediska jejich obsahu) \"účinnost smlouvy\", \"právní účinky vkladu\", \"den vkladu\" a \"vklad\" a podrobně popsali jejich obsah. Přípustnost dovolání žalobci dovozují z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl. Uvedla, že svou \"právní subjektivitu\" za řízení před soudy prokázala (výpisem z rejstříku Obchodní a průmyslové komory pro O. B.), že zástavní smlouva ze dne 28.1.1994 je dostatečně určitá, neboť je z ní bez pochybností patrné, které nemovitosti tvoří zástavu, a že obsah čl. VII.-1 zástavní smlouvy jen \"nekvalifikovaně vyjadřuje a nadbytečně deklaruje vznik obligačněprávních a věcněprávních účinků zástavní smlouvy\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobci v dovolání kromě nesprávného právního posouzení věci odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval tím, zda žalovaná, která do řízení nastoupila na základě usnesení ze dne 24.6.2004 č.j. 13 Co 143/2003-73, \"je vůbec subjektem práva, a že se nezabýval tvrzením žalobců, podle něhož zástavní smlouva nevznikla, jen proto, že se jedná o skutečnost, která z obsahu smlouvy nevyplývá a nevyšla najevo v průběhu řízení před soudem prvního stupně. K těmto námitkám, které představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.2 písm. a) o.s.ř., nemohl dovolací soud při posuzování otázky, zda je proti napadenému rozsudku dovolání přípustné podle §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., přihlédnout, neboť nemohou být - jak uvedeno již výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. K otázce uplatnění nových skutečností v odvolání proti rozsudku odvolacího soudu a za odvolacího řízení lze dodat jen to, že ustanovení §205a o.s.ř. dopadá (bez jakýchkoliv pochybností) rovněž na skutečnosti, v nichž je spatřována absolutní neplatnost právního úkonu, a že v projednávané věci nová skutečnost uplatněná žalobci až v odvolacím řízení nespočívala v tom, kdy zástavní smlouvu podepsal jednatel zástavce Ing. Z. J., ale v tvrzení, že \"písemně akceptovaný návrh nebyl doručen nepřítomnému zástavnímu věřiteli před podáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí\", které žalobci opravdu učinili až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Z hlediska právního posouzení věci žalobci především namítají, že předmět zástavního práva byl v zástavní smlouvě sjednán neurčitě a nesrozumitelně.
Podle ustanovení §151b odst.4 věty první občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2000) ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §37 odst.1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst.1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu podle ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku - oproti názoru žalobců - k závěru, že předmět zástavního práva byl v zástavní smlouvě datované dnem 28.1.1994 vymezen dostatečně určitě a srozumitelně, neboť \"budova byla specifikována označením pozemku, na němž byla postavena, s upřesněním, že se jedná o restauraci, a předmětný pozemek byl identifikován parc. číslem a výměrou s uvedením, o jaký pozemek se jedná, a názvu katastrálního území\" a \"byť toto katastrální území nebylo uvedeno zcela přesně, bylo z ostatních údajů zřejmé, o které katastrální území se jedná\", nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z tohoto důvodu spočívat na nesprávném právním posouzení věci.
Na zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce nelze úspěšně usuzovat ani z toho, jak se vypořádal s ujednáním obsaženým v čl. VII.-1 zástavní smlouvy datované dnem 28.1.1994, podle kterého \"účinnosti nabývá smlouva dnem vkladu práva do katastru nemovitostí, tímto dnem také vzniká zástavní právo\". Podle ustálené judikatury soudů a závěrů Ústavního soudu (srov. obdobné věci se týkající nález Ústavního soudu ze dne 12.6.2000 sp. zn. I ÚS 331/98, uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233) totiž k takovémuto ujednání nelze přihlížet, neboť se jedná o podmínku, jejíž splnění je nemožné, a dovolací soud na tomto výkladu nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.500,- Kč (srov. §5 písm.b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 2.575,- Kč. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradili. Žalobci jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu