ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1490.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1490/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců: a) Ing. K. P. a b) O. P., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. D., zastoupenému advokátkou, o ochranu vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 137/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2004, č. j. 38 Co 217/2002-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud žalovanému, jejich sousedovi, uložil povinnost na své náklady ořezat nebo odstranit na svojí zahradě některé porosty tak, aby žalobce neobtěžovaly stíněním nebo znečišťováním, tedy aby žalovaný nadále žalobce neomezoval a dlouhodobě a trvale neoprávněně nezasahoval do výkonu jejich vlastnického práva.
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. června 2002, č. j. 30 C 137/2000-35, zamítl výrokem pod bodem I. „návrh, aby soud uznal žalovaného povinným na své náklady ořezat živý plot, vzrostlý na jeho pozemku (zahrada parcela č. 1772 o výměře 195 m2, zapsaného na listu vlastnictví č. 180 pro k. ú. Č., obec B., u Katastrálního úřadu B.), po celé délce plotu oddělujícího pozemek žalobců a to pozemek parcela č. 1774 zahrada o výměře 203 m2, zapsaný na listu vlastnictví č. 296 pro obec B., k. ú. Č. do výše oplocení, tj. do výše 180 cm a ve výši 180 cm ho i nadále pravidelně udržovat“ a výrokem pod bodem II. „návrh, aby soud uznal žalovaného povinným na své náklady odstranit vzrostlou třešeň a vzrostlou černou borovici, nacházející se na jeho pozemku (zahrada parcela č. 1772 o výměře 195 m2, zapsaného na listu vlastnictví č. 180 pro k. ú. Č., obec B. u Katastrálního úřadu B.) blíže k levému plotu žalobců a to do 3 dnů od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vedle zjištění, že zahrady účastníků řízení spolu sousedí, neprováděl další dokazování. S odkazem na §127 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) žalobu zamítl. Konstatoval, že výrok rozsudku nemůže směřovat k uložení povinnosti žalovanému něco konat, např. něco odstranit, přemístit atd., tedy, ukládat konkrétní opatření, která by měl žalovaný provést, ale soud by mu mohl uložit pouze povinnost, aby se zdržel určitého rušení. Žalobci svůj žalobní návrh koncipovali způsobem, nemajícím oporu v hmotném právu.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. ledna 2004, č. j. 38 Co 217/2002-48, k odvolání žalobců potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. a rozhodl o nákladech řízení. S právním závěrem soudu prvního stupně se zcela ztotožnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Za zásadní právně významnou otázku považují to, zda uplatnění jejich nároku formou, jakou byl učiněn, má oporu v hmotném právu. Namítají, že jde-li o žalobu na ochranu vlastnického práva, měl soud ověřit a zjistit, zda dochází k porušování a rušení práva žalobců; v tomto směru měl provést jimi navržené důkazy. Skutečnost, že žaloba má oporu v hmotném právu, odůvodňují tvrzením, že ochrana vlastnického práva se nerealizuje jen nečinností – zdržením se, ale naopak odstraněním závadového stavu. V daném případě zdržení se stínění a znečišťování spočívá v konkrétním konání. Za zápůrčí žalobu je v širším smyslu nutno považovat i žalobu, kterou se žalobce domáhá i toho, aby žalovaný odstranil následky už vykonaných rušivých zásahů. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Rozhodnutí soudů jsou v souladu s konstantní judikaturou. V dané věci šlo o žalobu z imisí (§127 odst. 1 ObčZ) kterou se lze úspěšně domáhat, aby soud uložil vlastníkovi povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení, nikoliv však již povinnost něco pozitivního konat, např. odstranit, popřípadě upravit předmět svého vlastnictví (viz R 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z novější judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 259/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, sv. 24, č. C 1764).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud jej podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Jiří Spáčil,CSc.,v. r.
předseda senátu