ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1553.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1553/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce B. V., zastoupeného advokátem, proti žalované obci V., zastoupené advokátkou, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 442/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. března 2004, č. j. 22 Co 395/2003-143, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. března 2004, č. j. 22 Co 395/2003-143, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 9. června 2003, č. j. 6 C 442/2000-120, ve výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba, aby žalované bylo uloženo vyklidit stavební materiál z pozemku parc. č. 40 v k. ú. V. u S. a uvést ho do původního stavu zatravněním, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. března 2004, č. j. 22 Co 395/2003-143, se ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 9. června 2003, č. j. 6 C 442/2000-120, ve výrocích, pokud jimi byla zamítnuta žaloba, aby žalované bylo uloženo vyklidit stavební materiál z pozemků parc. č. 34/7 a č. 592/2 v k. ú. V. u S. a uvést je do původního stavu zatravněním, a ve výrocích II. a III., kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 9. června 2003, č. j. 6 C 442/2000-120, ve shora uvedených výrocích ve věci samé a o nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal, aby žalované bylo uloženo vyklidit níže specifikované pozemky náležející do jeho vlastnictví. Žalovaná jako vlastnice pozemků, které jsou místními komunikacemi a které prochází mezi pozemky žalobce, tyto komunikace v roce 1995 při jejich rekonstrukci rozšířil z původní šíře 2, 9 m na šíři 3 – 4 m na úkor pozemků žalobce. Profil cesty sestává z dvou vrstev kamenina bez penetrace. Po rekonstrukci žalobce odklidil zbytky stavebního materiálu (kamení a hlína), který žalovaná na jeho pozemcích zanechala, a provedl specifikované opravy. Požadoval proto, aby mu žalovaná z titulu náhrady škody zaplatila částku 39 325 Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení se žalovaná vzájemnou žalobou domáhala, aby žalobci bylo uloženo vyklidit ornici z jejích pozemků parc. č. 1040 a 1041 „v úsecích vymezených hranicemi se specifikovanými pozemky žalobce“, které žalobce neoprávněně užívá.
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. června 2003, č. j. 6 C 442/2000-120, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu „na uložení povinnosti žalované vyklidit stavební materiál z pozemků p. č. 34/7, 40, 592/2 v k. ú. V. u S. a uvést je do původního stavu zatravněním a na zaplacení 39 926 Kč s přísl.“, výrokem pod bodem II. řízení o vyklizení pozemků parc. č. 39/1 a 42/2 v k. ú. V. u S. zastavil. Dále výrokem pod bodem III. zamítl „žalobu žalované na vyklizení ornice z p. p. č. 1041 v úseku vymezeném hranicí se st. p. č. 36, p. p. č. 39/1 a p. p. č. 34/9 a vyklizení ornice z p. p. č. 1040 v úseku vymezeném hranicí s p. p. č. 34/7 v k. ú. V. u S.,“. Výrokem pod bodem IV. zastavil řízení „o návrhu žalované na vyklizení porostů“ a výrokem pod bodem V. rozhodl, o
Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to jen do výroku pod bodem I. v části o vyklizení pozemků a jejich uvedení do původního stavu (a souvisícímu výroku o nákladech řízení). Nedotčeny odvoláním zůstaly výrok pod bodem I, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 39 926 Kč s příslušenstvím, dále výrok pod bodem II., kterým bylo řízení o vyklizení pozemků par. č. 39/1 a 42/2 zastaveno po zpětvzetí žaloby, výrok pod bodem III., kterým byla zamítnuta vzájemná žaloba žalované s odůvodněním, že šlo jen o reakci na žalobu o vyklizení, kterou soud shledal neopodstatněnou, a výrok pod bodem IV., kterým bylo zastaveno řízení „o vyklizení porostů.“
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem z 16. 3. 2004, č. j. 22 Co 395/2003-143, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. v napadené části o vyklizení pozemků a jejich uvedení do původního stavu potvrdil. Rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o nákladech řízení a rozhodl také o nákladech řízení odvolacího.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že v roce 1987 žalobce nabyl dědictvím vlastnictví k pozemkům parc. č. 34/7, 40, 592/2 v k. ú. V. u S. V té době byly pozemky v užívání Jednotného zemědělského družstva ve V. na základě práva družstevního užívání. Žalovaná je vlastnicí pozemkových parcel č. 1040 a č. 1041 v témže kat. území, které vedou mezi pozemky ve vlastnictví žalobce. Jde o „jedinou přístupovou komunikací z obce V. do obce T. pro trvale zde bydlící občany“. V sedmdesátých letech 20. století předmětné pozemky, přilehlé ke komunikaci na parc. č. 1040 a 1041, užívalo Jednotné zemědělské družstvo T. Tato cesta byla současně přístupovou cestou k zemědělským stavbám tehdy ve vlastnictví družstva. JZD v průběhu užívání předmětných pozemků rozšířilo a zpevnilo tuto cestu kamenem za účelem jejího využití pro větší zemědělskou techniku. V roce 1995 provedla žalovaná opravu cesty v již existujících hranicích navezením a rozhrnutím jedné vrstvy kamene. Podle protokolu o vytyčení hranic pozemků ze 7. 4. 2000 a připojeného vytyčovacího náčrtu zak. č. 113/-22/2000, vypracovaného Ing. P. H., vytyčovacím náčrtem “byla zdokumentována osa současné cesty ve srovnání se stavem v katastru nemovitostí. Z něj soud zjistil, že v žalovaném úseku se mírně odchyluje, oblouk pro odbočení směrem do T. na křižovatce cesta parc. 1041 a 1040 je nejprve mírně vychýlena vlevo a pak vpravo.“ Dále při místním ohledání soud prvního stupně zjistil, že Ing. H. vyznačil trasu cesty podle katastru nemovitostí tak, že je vykolíkována a mezi kolíky natažena žlutá páska. „Vykolíkovaná cesta se v několika místech odchyluje od stávající komunikace. V úseku na p. p. č. 39/1 a v prostoru, kde na ni navazuje p. p. č. 34/7, je terén ohraničený žlutou páskou podélně mírně svažitý, rozčleněný nerovnostmi, podřízený režimu zahrádky. V žádném úseku není cesta vyznačená žlutou páskou patrná, nic nenasvědčuje tomu, že by tudy cesta někdy procházela, ve vztahu k nejbližšímu okolí není nijak profilovaná. Stávající cesta byla mírně zablácená, patrné byly zaválcované kameny, neasfaltovaná.“ K současné trase cesty (a její úpravě navezením kamene), dvorem zemědělské usedlosti čp. 23, která je ve vlastnictví žalobce, dal žalobce souhlas dopisem ze dne 31. 8. 1995, potvrzujícím předchozí dohodu účastníků. Z jejího obsahu vyplývá, že po vytyčení obecní cesty parc. č. 1041 vedoucí přes dvůr žalobce a zjištění, že by při vedení ve stávající hranici byla úprava cesty komplikovaná, se účastníci dohodli, že cesta „povede rovně v šíři 3 metry.“ Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že „pozemky, které chce žalobce vyklidit, sousedí s cestou ve vlastnictví žalované. Cesta je využívána chodci i vozidly, má zpevněný povrch a jedná se tedy z hlediska kategorizace o komunikaci účelovou, a tudíž veřejně přístupnou ve smyslu ZPK.“ Odvolací soud připomenul, že od účinnosti tohoto zákona jsou účelovými komunikacemi všechny komunikace, které splňují uvedená hlediska bez ohledu na to, že o jejich charakteru nebylo vydáno správní rozhodnutí. K užívání pozemků jako veřejné komunikace dalo souhlas JZD, které pozemky užívalo z titulu práva družstevního užívání. Rodiče žalobce byli členy zemědělského družstva a pokud vlastnili zemědělskou půdu, měli povinnost ji všechnu sdružit, a to nejen podle zák. č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech, který zmiňuje soud prvního stupně, ale i případně podle později platného zák. č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví (§36 odst. 1 tohoto zákona). Družstvo bylo oprávněno sdružené pozemky užívat a rovněž měnit jejich podstatu pro plnění svých úkolů (§37 odst. 1 a 2 téhož zákona). Nabyl-li žalobce vlastnické právo k pozemkům děděním v roce 1987, nemělo to žádný vliv na způsob vedení cesty. V případě pozemku parc. č. 40 dal žalobce sám souhlas k jeho užívání jako cesty, jak vyplývá z dohody účastníků z 31. 8. 1995. Není proto podstatné, že v minulosti cesta přes dvůr zemědělské usedlosti nevedla. Vzhledem k tomuto souhlasu byla komunikace zřízena v souladu s vůlí vlastníka pozemku a nejedná se o vynucené omezení vlastnického práva. Výkon práva žalované není ani v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 ObčZ). V dané věci bylo zjištěno, že žalovaná sice částečně zasáhla do parcel ve vlastnictví žalobce, ale „v jiném úseku naopak průjezd rozšířila.“ Jestliže se však nejedná o zásah neoprávněný a průjezd se stal někde i snadnějším, nelze pokládat postup žalované za šikanózní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vyslovuje přesvědčení, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a dovolání je přípustné. Namítá nesprávnost skutkového zjištění, že žalovaná provedla v roce 1995 rekonstrukci cesty na parc. č. 1040 a 1041 podle toho, jak cesta tehdy skutečně probíhala. Žalovaná provedla rekonstrukci bez stavebního povolení, přičemž v terénu si sama určila průběh a tvar cesty. Až do této rekonstrukce v úseku dvora a domu žalobce podél pozemku parc. č. 40 žádná cesta na parc. č. 1041 neexistovala a průchod a průjezd byl zamezen oplocením sousedního zemědělského objektu a celý pozemek parc. č. 40 včetně obecního pozemku parc. č. 1041 byl zatravněn. Žalobce souhlasí s tím, že uzavřel se žalovanou dohodu o zřízení cesty na pozemku parc. č. 40, avšak zřízení cesty bylo vázáno na podmínky, které žalovaná nesplnila. Za nesprávný považuje žalobce právní závěr soudů obou stupňů, že se na jeho pozemcích parc. č. 34/7 a 592/2 nachází účelová komunikace, která vznikla oprávněně za trvání práva družstevního užívání těchto pozemků. Žalované právo družstevního užívání nikdy nesvědčilo a v době, kdy rekonstrukci prováděla, už právo družstevního užívání ani neexistovalo. I odvolací soud připustil, že žalovaná částečně zasáhla do parcel ve vlastnictví žalobce, a podle žalobce jde o zásahy neoprávněné. Pokud měla žalovaná zájem vybudovat cestu jinak, než na svých pozemcích, měla potřebné pozemky vykoupit nebo směnit. Žalobce navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly v napadené části zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně v rozsahu zrušení k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takovýto případ v dané věci nejde. Soud prvního stupně rozhodl ve věci poprvé rozsudkem ze dne 6. 5. 2002, č. j. 6 C 442/2000-71, ale ten byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 23. července 2002, č. j. 18 Co 290/2002-80, toliko z důvodu procesních, aniž odvolací soud vyslovil ve věci závazný právní názor.
V úvahu přichází přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle §237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přezkum dovolacího soudu je tedy omezen na otázky právní, nikoli skutkové. Pro daný případ to znamená, že dovolací soud je vázán zjištěním soudu prvního stupně, že žalovaná v roce 1995 provedla rekonstrukci cesty v rozsahu, jak byla užívána od poloviny sedmdesátých let.
Dovolání není přípustné proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, jímž byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta ohledně pozemku parc. č. 40. Ani žalobce nezpochybňuje, že v roce 1995 souhlasil se zřízením účelové komunikace na tomto pozemku. Nejvyšší soud uvedl už v rozsudku z 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, že „zřídí-li pozemní komunikaci, která by jinak byla účelovou komunikací, někdo jiný než vlastník pozemku a vlastník pozemku neprojeví byť i konkludentně, souhlas s existencí této komunikace, může se domáhat ochrany negatorní žalobou podle §126 ObčZ. Je-li však účelová komunikace v souladu s vůlí vlastníka žalobou zřízena, nemůže vlastník jednostranným prohlášením zamezit jejímu obecnému užívání“. Rozsudek odvolacího soudu je proto v potvrzujícím výroku ohledně pozemku parc. č. 40 v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Dovolání proti tomuto výroku bylo proto odmítnuto (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ OSŘ).
Dovolací soud však považuje dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba na vyklizení pozemků žalobce parc. č. 37/1 a 592/2, za přípustné, neboť v této části je rozsudek odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem.
Podle §2 odst. 1 ZPK je pozemní komunikace dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti.
Podle §6 odst. l ZPK je místní komunikace veřejně přístupná pozemní komunikace, která slouží převážně místní dopravě na území obce.
Podle §7 odst. l ZPK je účelová komunikace pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.
Podle §9 odst. l ZPK je vlastníkem místních komunikací obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba.
ZPK tak definuje jednotlivé druhy pozemních komunikací podle jejich účelu i podle jejich vlastníků.
Dovolací soud podotýká, že byť je zákon č. 13/1997 Sb. účinný od 1. 1. 1998, lze výkladem §1 dříve platného zákona č. 135/1961 Sb. dovodit stejný pojem pozemní komunikace a také charakteristiky místních a účelových komunikací se v §21 a 22 se od ZPK neodchylují.
Právo družstevního užívání pozemků podle zákonů č. 49/1959 Sb. a č. 122/1975 Sb., zahrnovalo v sobě i právo družstva zřídit na sdruženém pozemku účelovou komunikaci. Podle §24 zákona č. 49/1959 Sb., bylo družstvo oprávněno k užívání pozemků ve stejném rozsahu jako vlastník, nemohlo je však zatížit nebo zcizit, přičemž příkladmo je v tomto ustanovení dále uvedeno, že družstvu je oprávněno provádět na pozemcích stavby. Tím se rozuměly stavby potřebné pro činnost družstva včetně obytných domů, jak bylo výslovně již právo družstva zřizovat na sdružených pozemcích stavby specifikováno v §60 odst. 2 zákona č. 122/1975 Sb. To znamená, že družstvo bylo oprávněno zřídit účelovou komunikaci, která by sloužila ke spojení jeho staveb nacházejících se na sdružených pozemích a nebo sdružených pozemků s ostatními pozemními komunikacemi. Pokud byla účelová komunikace družstvem na sdruženém pozemku platně zřízena, pak ani zánik družstevního práva užívání tohoto pozemku, nemohl vést k zániku účelové komunikace (k tomu srovnej shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1868/2000).
V daném případě žalobce označil pozemek žalované parc. č. 1040 v žalobě jako místní komunikaci. Otázkou, zda o místní komunikaci skutečně jde, se soudy obou stupňů nezabývaly. Přitom pro závěr o tom, zda se na sousedních pozemcích žalobce parc. č. 37/4 a 592/2 nachází účelová komunikace, je existence místní komunikace významná. To proto, že teprve na základě tohoto zjištění lze uvažovat o tom, zda na sdružených pozemcích sousedících s místní komunikací mohlo zemědělské družstvo zřídit komunikaci účelovou, tedy zda vůbec šlo o „cestu“ vykazující znaky pro účelovou komunikaci zákonem předpokládané, nebo zda šlo jen o stav, kdy družstvo sice tolerovalo užívání sdružených pozemků jako komunikace, avšak nad rámec jeho oprávnění vyplývajícího z práva družstevního užívání pozemku (nemohlo by jít ani o platný konkludentní úkon). Podle skutkového zjištění jsou předmětné pozemky žalobce užívány zčásti jako komunikace v celé její šíři vedoucí vedle pozemku žalované parc. č. 1040, ale také zčásti se komunikace nachází na pozemku parc. č. 1040 a pozemcích žalobce. Proto bude nutno řešit také otázku, zda i vzhledem k této skutečnosti lze o účelové komunikaci uvažovat.
Protože soudy obou stupňů otázku pozemku parc. č. 1040 jako místní komunikace pominuly, je předčasný jejich závěr, že se na pozemcích žalobce parc. č. 37/4 a 592/2 nachází účelová komunikace. Soudy tak pochybily při aplikaci §7 odst. l ZPK. Jde o nesprávné právní posouzení, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 a 3 OSŘ rozsudky ve výrocích týkajících se těchto pozemků zrušil. Rozsudek odvolacího soudu byl zrušen ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na vyklizení pozemku parc. č. 37/4 a 592/2, a ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Dále byl zrušen uvedený výrok rozsudku soudu prvního stupně a výrok o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2005
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu