ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1594.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1594/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) J. V., b) J. V., a c) V. V., zastoupených advokátem, proti žalovanému L. Z., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 6 C 210/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. prosince 2003, č. j. 15 Co 506/2003-113, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. prosince 2003, č. j. 15 Co 506/2003-113, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou vlastníky (správně „spoluvlastníky“) níže uvedených pozemkových parcel s podílem každého z nich k ideální třetině. Tvrdili, že vlastnické právo k nim vydrželi, neboť oni a jejich právní předchůdci, kteří nemovitosti koupili, je drželi od roku 1978 do roku 1999 v dobré víře, že jsou jejich vlastníky. V průběhu řízení, 25. 4. 2002, zemřela původní žalobkyně a) E. V., narozená 5. 12. 1935, a na její místo nastoupili nynější žalobci a), b) a c).
Okresní soud v Tachově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. června 2003, č. j. 6 C 210/2000-92, zamítl žalobu „na určení, že vlastníky st. p. č. 82 a p. č. 653 v k. ú. B., zapsaných u Katastrálního úřadu v T. na LV č. 242 jsou žalobci b), c), d), každý v rozsahu ideální 1/3 k celku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že jako vlastník sporných pozemkových parcel je v příslušném katastru nemovitostí zapsán žalovaný na základě darovací smlouvy uzavřené 30. 11. 1998 s účinky vkladu k 12. 1. 1999; jeho právnímu předchůdci byly vydány v restituci na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu v T. z 13. 2. 1997. Tyto pozemky užívali žalobci, ač v příslušném katastru nemovitostí jsou vedeni toliko jako vlastníci bezprostředně sousedících pozemků, a to stavební parcely č. 34 a pozemkové parcely č. 1252, jež původní žalobkyně a) a její manžel J. V. získali, včetně domu čp. 1 do vlastnictví na základě kupní smlouvy, uzavřené 7. 2. 1978 s E. Z. V této kupní smlouvě nebyly výměry kupovaných pozemků uvedeny, ale ve znaleckém posudku vypracovaném k ocenění těchto nemovitostí byla kromě ohodnocení staveb oceněna stavební parcela č. 34 o výměře 770 m² a pozemková parcela č. 1252 o výměře 732 m². V souvislosti s řízením o dědictví po manželovi žalobkyně a) byl 23. 9. 1987 vypracován další znalecký posudek ohledně ceny nemovitostí, v němž je uvedena celková výměra pozemků 1522 m². Soud dále vyšel z výpovědi svědků, že Z. a později V. užívali a obhospodařovali zahradu za domem až k lesu, kde provedli oplocení. Shrnul, že činila-li výměra pozemků ve vlastnictví žalobců 1502 m², přičemž žalobci skutečně užívali pozemky o celkové výměře 3355 m², tedy výměru vyšší o 1853 m², představující plochu sporných pozemků. Šlo o značný nepoměr, vylučující omluvitelnost omylu žalobců, že užívají svoje vlastní pozemky. Ačkoliv z kupní smlouvy se podává, že předmětem převodu jsou pouze pozemky ležící na území okresu D., původní žalobkyně a) věděla, že platí daně i za pozemek ležící na území okresu T.; tento rozpor si při běžné opatrnosti měli držitelé ověřit. Uzavřel, a to i s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1848/98, že za těchto okolností žalobci vlastnické právo ke sporným pozemkům nevydrželi, neboť jim nesvědčila dobrá víra jako jeden z předpokladů vydržení vlastnického práva.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. prosince 2003, č. j. 15 Co 506/2003-113, k odvolání žalobců změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „se určuje, že vlastníky st. parc. č. 82 – zastavěné plochy, zbořeniště a pozemkové parcely č. 653 – zahrady, v k. ú. B., tedy nemovitostí dosud vedených v katastru nemovitostí u k. ú. v T. na LV č. 242 pro k. ú. B., obec S., jsou žalobci, a to J. V., J. V., a V. V., a to každý v rozsahu ideální 1/3 ve vztahu k celku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci vlastnické právo ke sporným pozemkovým parcelám nevydrželi, neboť jim nesvědčila dobrá víra při držbě sporných pozemků. Podstatným shledal posouzení dobré víry žalobců na základě objektivního hlediska založeného na otázce, zda žalobci mohli při náležité míře opatrnosti seznat rozpor mezi údaji o výměrách uvedených v kupní smlouvě a výměrách skutečných. Vyšel ze skutečnosti, že tento rozdíl nepostřehli ani znalci oceňující nemovitosti. Znalec V. K., který 16. 11. 1977 vypracoval posudek v souvislosti s uzavíráním kupní smlouvy, i znalec Ing. J. B., který vypracoval 23. 9. 1987 posudek v souvislosti s řízením o dědictví po J. V., uvedli ve svých posudcích výměru 1502 m2, resp. s nevýznamnou odchylkou 1522 m2, přičemž měli na zřeteli skutečně žalobci užívané pozemky, tedy včetně sporných parcel č. 653 a č. 82 (ocenili oplocení, porosty i jiné objekty nalézající se na sporných parcelách). Odvolací soud uzavřel, že „lze obtížně dovodit, že dopustili-li se žalobci a jejich právní předchůdci omylu při posuzování výměr užívaných pozemků, že se tak stalo z neomluvitelného omylu“. Žalobci tak splnili podmínku uvedenou v §134 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) a lze je považovat okamžikem uplynutí desetileté vydržecí doby za vlastníky sporných nemovitostí. Ve vztahu ke zmíněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu konstatoval, že v obecné rovině s jeho závěry nelze polemizovat, neboť je nepochybně správné; lze mít ovšem výhrady k jeho aplikaci na jiné věci bez potřebného zhodnocení jejich zvláštností.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvádí, že soud prvního stupně poukázal na značný, nepřehlédnutelný rozdíl mezi výměrou pozemků užívaných a skutečně zakoupených, vylučující omluvitelný omyl žalobců a v souvislosti s tím na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1848/98. Podle názoru odvolacího soudu tyto rozdíly nepostřehli ani znalci, kteří se rovněž zmýlili, a proto nebylo možno ke zmíněnému rozhodnutí přihlížet. Dovolatel s tímto závěrem nesouhlasí. Omyl znalců z oboru ekonomiky – ceny a odhady nemovitostí – nemůže při posuzování otázky, zda se u žalobců jednalo o omyl omluvitelný či neomluvitelný, hrát žádnou roli. Jejich úkolem bylo provést toliko ocenění nemovitostí a nikoliv se zabývat otázkami skutečných výměr pozemků a porovnávat je se stavem v evidenci nemovitostí. K tomu nebyli povoláni. Proto bylo na místě vycházet ze shora zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Uzavírá, že v daném případě činila plocha sporného pozemku víc než polovinu plochy pozemku, který byl zakoupen a téměř polovinu plochy všech zakoupených pozemků. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobci polemizují s názory dovolatele a odkazují na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Poukazují na to, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1848/98 posuzoval otázku poměru výměr pozemků jen jako jedno možné kritérium pro posouzení tzv. omluvitelného omylu. Přes dovolatelovy výhrady k závěrům znalců konstatují, že ti měli přece jenom daleko větší odborné předpoklady k tomu, aby případné nesrovnalosti odhalili a v posudku na ně upozornili, což se ale nestalo. Posudky pak nedávaly žalobcům sebemenší důvod k pochybnostem o tom, že sporný pozemek je v jejich vlastnictví a trvají na tom, že z jejich strany šlo o omluvitelný omyl. Navrhují, aby dovolací soud zamítl dovolání jako nedůvodné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle §134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 ObčZ, viz též §132a odst. 1 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.).
Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 1067, svazek 15.
Oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. l ObčZ je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 1304, svazek 18).
K držbě pozemku sousedícího s nabytým pozemkem se Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudku 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000 (podle kterého „Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku“).
Otázka, zda držitel věci byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002, publikovaný v Souboru pod č. C 1816, svazek 25).
Dovolací soud nemá důvod odklonit se od uvedené dosavadní judikatury, týkající se poměru výměry pozemku převedeného a pozemku (jeho části), ke kterému mělo být vlastnické právo vydrženo. Je třeba souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že ohledem na individuálnost každého případu nelze závěry výše citované judikatury absolutizovat; to konstatoval Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, publikovaném v Souboru pod č. C 2773. V judikatuře odvolacích soudů se lze setkat se dvěma krajními přístupy: buď je připouštěno vydržení jen velmi malé části sousedního pozemku anebo naopak na poměr výměr pozemku drženého a koupeného není brán zřetel. Nejčastěji se však prosazuje názor, který s souladu s citovanými judikáty bere na tento poměr zřetel a připouští oprávněnou držbu i v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až okolo 50% výměry pozemku koupeného. Nelze zcela vyloučit ani případ, kdy držitel může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, pokud se v souvislosti s nabytím vlastnictví k pozemku chopí i držby sousedního pozemku, jehož výměra bude dokonce stejná či o něco vyšší než výměra pozemku nabytého (zejména půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu). Půjde však o zcela výjimečné případy, vyznačující se zvláštními okolnostmi. Takovou zvláštní okolností by mohlo být i to, že držitel byl do omylu uveden znalcem, nejsou-li tu současně další okolnosti, které by omluvitelnost omylu držitele vylučovaly.
V dané věci soud prvního stupně opřel zamítnutí žaloby o dvě základní skutečnosti. Jednak šlo o posouzení poměru výměry nabytého a skutečně drženého pozemku, jednak o skutečnost, že ačkoliv z kupní smlouvy se podává, že nabývané pozemky leží na území okresu D., v souvislosti s plněním daňové povinnosti však původní žalobkyně a) musela zjistit, že platí daně i za pozemky ležící na území okresu T. a pokud by držitelé zachovali obvyklou opatrnost, o stavu věci by se přesvědčili. Soud prvního stupně též konstatoval, že i při minimální péči a minimální znalosti mohli žalobci plochu zakoupených pozemků odhadnout (k tomu dovolací soud poznamenává, že nešlo o pozemky nepravidelného tvaru, který by laický odhad výměry ztěžoval). Odvolací soud však vyšel jen z toho, že na omylu žalobců ohledně výměry pozemků se podíleli i soudní znalci a s dalšími shora uvedenými skutečnosti, které omluvitelnost omylu žalobců vylučovaly, se nevypořádal. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je dán dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. března 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu