ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.165.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 165/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) Mgr. B. H., B) L. H. a C) G. I., zastoupených advokátkou, proti žalovanému P. M., zastoupenému advokátem, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 8/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2003, č. j. 20 Co 546/2002-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali ochrany vlastnického práva k vodnímu dílu č. 1 v N. a žádali, aby soud žalovanému uložil zdržet se užívání, vstupu, zásahů a manipulace s vodním dílem, a dále odstranit technická zařízení z koryta vodního díla, plotu z jeho části a zaslepení přívodu vody do malé vodní elektrárny. Vodní dílo nabyli do svého vlastnictví od právních předchůdců, kteří je získali na základě zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. března 2002, č. j. 6 C 8/99-111, výrokem pod bodem I. zamítl návrh, podle něhož by žalovaný byl povinen v případě stavby vodního díla č. 1 (stavba na cizích pozemcích) v k. ú. H. a v k. ú. N., která je tvořena: a) přiváděcím náhonem, b) tunelem vystříleným ve skále, c) korytem vystříleným ve skále, d) přiváděcím náhonem, e) zatrubněnou částí, f) jezem na řece S., g) technickými zařízeními vodního díla č. 1 – stavidly [vše pod písmeny a) až g) v tomto výroku podrobně specifikováno], „zdržet se užívání stavby vodního díla č. 1 (stavby na cizích pozemcích) spočívající ve vedení a vzdouvání vody z řeky S. uvedeným vodním dílem č. 1, vstupu na stavbu vodního díla č. 1, veškerých stavebních zásahů do stavby vodního díla č. 1 spočívajících ve stavebních úpravách, které mohou změnit vlastnosti toku vody v korytě vodního díla č. 1 a ovlivňovat technický stav stavby vodního díla č. 1, uvedeného pod písmeny a) – f) v k. ú. H. a v k. ú. N., manipulace se stavidly uvedenými pod písmenem – g), spočívající v jejich otevírání a zavírání za účelem napouštění a vypouštění vody na vodním díle č. 1 a dále v uzamykání těchto stavidel“. Výrokem pod bodem II. zamítl „návrh, podle něhož by žalovaný byl povinen odstranit zařízení instalovaná na hrázi, v hrázi a v korytě vodního díla č. 1 v části uvedené pod písmenem – d) v k. ú. N. v místě odtoku vody z koryta vodního díla č. 1 na sousední pozemek p. č. 111/2 v k. ú. N. sestávající“ z konstrukcí a zařízení v tomto výroku podrobně specifikovaných, omezujících „šíři průtoku koryta, s vestavěným hradítkem tvořeným kovovým profilem ve tvaru „U“ zakotveným v betonovém masivu a osazeným hradícími deskami, to vše do 30 dnů od právní moci rozsudku“. Výrokem pod bodem III. zamítl „návrh, podle něhož by žalovaný byl povinen odstranit plot z hráze vodního díle č. 1 v části uvedené pod písmenem – d) v k. ú. N., situovaný na rozhraní p. č. 92 a p. č. 111/2 v k. ú. N., který je tvořený kovovými trubkami zakotvenými v hrázi vodního díla č. 1 spojenými horizontálně dřevěnými hranoly se svisle připevněnými latěmi to vše do 30 dnů od právní moci rozsudku“. Výrokem pod bodem IV. zamítl „návrh, podle něhož by žalovaný byl povinen po odstranění betonové konstrukce specifikované v bodě 2 petitu jako šachta, kterou odtéká voda z koryta vodního díla č. 1 na sousední pozemek odborně zaslepit vzniklý otvor v hrázi a uvést tak tuto část stavby vodního díla č. 1 do původního stavu, to vše do 30 dnů od právní moci rozsudku“. Výrokem pod bodem V. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi právními předchůdci žalobců jako osobami oprávněnými a obcí H. jako osobou povinnou, byla uzavřena dohoda o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., týkající se kromě dalšího stavby vodního díla č. 1 v N. nacházející se převážně na cizích pozemcích. Tuto dohodu ale shledal neplatnou podle §37 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) a „žalobní petit pod bodem I. zamítl“. Zejména konstatoval, že stavby předmětného vodního díla ve smyslu veřejného práva a ve smyslu restitučních předpisů nelze oddělit od pozemků, na kterých se nacházejí a které tvoří jejich dno, břehy apod.; nelze je proto chápat jako samostatnou věc ve smyslu §119 ObčZ, se kterou by mohlo být samostatně nakládáno. Protože stavba vodního díla není samostatným objektem občanskoprávních vztahů, není stavbou ve smyslu občanského práva, popř. ve smyslu restitučních předpisů a nelze ji restituovat samostatně, odděleně od pozemků, jichž je součástí ve smyslu §120 ObčZ. Uzavřel, že se žalobci mohli domáhat ochrany vlastnického práva pouze ohledně zásahů žalovaného, resp. jeho manipulací s přeložkou mlýnského náhonu na jejich pozemku. To ale žalovaný popřel a žalobci v tomto směru nenavrhli důkaz o opaku.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalobců, rozsudkem ze dne 9. září 2003, č. j. 20 Co 546/2002-129, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud po podrobném specifikování předmětného vodního díla z hlediska umístění jeho dílčích stavebních komponentů na pozemcích dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že vodní dílo nelze oddělit od pozemků, které tvoří jeho dno a břehy, a uzavřel, že z hlediska soukromého práva nejde o samostatnou věc a vodní dílo nemůže být samostatným objektem občanskoprávních vztahů. Nejsou-li žalobci, kromě určitého úseku, vlastníky pozemků, s nimiž je vodní dílo spojeno, nemohou být považováni za vlastníka vodního díla jako celku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Namítají, že soudy obou stupňů vyšly z nesprávného právního posouzení věci, neboť vymezení stavby předmětného vodního díla učinily v rozporu se skutečným provedením a účelem stavby. S odkazem na důkazy ve věci provedené poukazují na to, že předmětná stavba, jíž bylo realizováno převedení vody z řeky S. na pozemek žalobců a odtud zpět do řeky, byla zřízena s cílem využít vodní energii. Dílo charakterizují jako nemovitou stavbu, pro niž je spojení se zemí pevným základem podstatou její existence, když i její zatrubněná část je zakotvena prostřednictvím revizních šachet vtokového a výtokového objektu k pevnému základu. Ze stavebního provedení díla, jeho funkce i z povahy místa, kde je dílo situováno, a to i s ohledem na gravitaci a fyzikální vlastnosti vody, je zřejmé, že pro takový účel nelze využít přirozené vlastnosti pozemku jako součásti zemského povrchu, jak je pozemek obecně definován. Dosažení účelu a funkce předmětného díla bylo možné toliko za existence speciální stavby, přičemž jediným dostupným řešením byla stavba charakteru akvaduktu, spojená se zemí pevným základem, jak je definována v §119 odst. 2 ObčZ. Pokud tedy soud založil svůj právní názor pouze na teoretickém posouzení předmětné stavby a nikoliv na její reálné povaze, a svůj názor neopřel o znalost skutečného stavebního provedení vodního díla, jeho určení a povahy, a nevyšel ze stavebního povolení této stavby, nepostupoval správně. Listinné důkazy, z nichž pro svoje závěry vycházel, nekonkretizoval. Vyšel sice ze znaleckého posudku o ceně stavby, který ale neposkytuje představu o jejím skutečném stavebním provedení. Soudem zvolený právní názor by mohl odpovídat případům, kdy se využívá přirozených vlastností pozemků a voda je přiváděna přírodním korytem. V daném případě ale o takový stav nešlo, když skutečné provedení díla nelze vymezit jako dno a břehy pozemku, tedy jako pozemek v právním smyslu. Povaha a účel díla, jak jsou uvedeny ve stavebním povolení, představují funkčně nedělitelnou nemovitou stavbu s jediným určujícím posláním – vedením vody k odběrnímu místu, tedy nikoliv pro potřeby využívání pozemku. Je pak nepředstavitelnou situace, kdy by se vlastníci jednotlivých pozemků stali majiteli pro jejich pozemky funkčně nesamostatných a nevyužitelných částí vodního díla. Dané vodní dílo by mohlo být výlučným předmětem vlastnictví podílového, nikoliv ale předmětem vlastnictví té které reálné části díla. Dovolatelé uzavírají, že vlastníci pozemků nemohou být vlastníky součástí stavby daného vodního díla; vlastnictví celého vodního díla nelze spojovat s vlastnictvím jednotlivých pozemků nacházejících se pod touto stavbou ve smyslu §120 odst. 2 ObčZ. Na to, že jde o otázku zásadního právního významu, ostatně poukázal i odvolací soud. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci jde o posouzení otázky, zda vodní dílo je samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (věcí) nebo zda je součástí pozemku, na kterém je zřízena. Právními aspekty této problematiky se dovolací soud již opakovaně zabýval a právní závěry napadených rozhodnutí nejsou s jeho judikaturou v rozporu. V důsledku opuštění zásady, že stavba je součástí pozemku (superficies solo cedit) vznikají často problémy, zda určitá stavba je věcí ve smyslu občanského práva. Je totiž třeba rozlišovat vodní dílo jako předmět administrativněprávních vztahů, kterým lze poskytnout ochranu ve správním řízení podle vodního zákona č. 254/2001 Sb., od stavby jako předmětu občanskoprávních vztahů, kterým lze poskytnout ochranu v občanském soudním řízení. Např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, publikovaném v Soudních rozhledech č. 12/2003, se uvádí: „Občanský zákoník v §120 odst. 2 stanoví, že stavba není součástí pozemku; nevymezuje však, co to stavba je. Pro oblast občanského práva nelze použít vymezení stavby provedené v §139b odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), podle kterého za stavbu se považují veškerá stavební díla bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání, a to nejen proto, že toto vymezení je dáno jen pro účely stavebně právní (je zařazeno v rubrice „Pojmy stavebního řádu“), ale též proto, že některé stavby, k jejichž provedení je třeba stavebního povolení, resp. ohlášení stavebnímu úřadu, netvoří věci v občanskoprávním smyslu. Proto judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že pokud občanskoprávní předpisy (např. §120 odst. 2 ObčZ) používají pojem „stavba“, nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů. Stavební předpisy chápou pojem „stavba“ dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naopak pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 265/96, publikovaný v Právních rozhledech, 1997, č. 6). Stavba, která není věcí podle §119 ObčZ, je součástí jiné nemovitosti.
Stavba jako výsledek stavební činnosti je zpravidla též stavbou podle občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc (např. parkoviště, lom, meliorační zařízení apod.). V některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku…Vodním dílem jsou podle výslovného znění vodního zákona i některé objekty, o kterých je podle dosavadní judikatury zjevné, že samostatnými věcmi zpravidla nejsou (stavby, jimiž se upravují nebo mění koryta vodních toků, stavby k vodohospodářským melioracím, zavlažování a odvodňování pozemků). Proto např. samotná okolnost, že hráz rybníka je vodním dílem, ještě neznamená, že tato hráz může být (bez dalšího) samostatným předmětem právních vztahů“. Podobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 1097/2003.
V dané věci šlo o konkrétní posouzení sporné věci, při kterém soudy v rámci uvážení postupovaly podle uvedené judikatury, přičemž jejich úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Jejich uvážení, zda vodní dílo v daném případě bylo věcí podle občanského práva, bylo významné jen pro danou věc a není tu nic, co by činilo z přezkoumávaného rozsudku zásadní rozhodnutí. Krajský soud považoval uvedenou věc za precedenční jen proto, že mu v době vyhlášení rozsudku nemohla být známa citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která byla publikována až později a která se, pokud jde o základní přístup k problému, s rozhodnutím odvolacího soudu shodují.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud jej podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu