ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1798.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1798/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované E. H., zastoupené advokátem, o zdržení se zásahu do vlastnického práva a povinnosti odstranit vzniklou škodu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 1293/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2004, č. j. 25 Co 49/2004-27, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovaná byla povinna zdržet se jednání, v důsledku kterých dochází k vlhnutí stěny jeho domu, zejména navážení hlíny ke stěně jeho nemovitostí, vysazování stromů u stěny jeho nemovitostí a pokládání chodníků vyspádovaných ke stěně jeho nemovitostí. Dále požadoval odstranění již navezené hlíny a stromů, které se nacházejí ve vzdálenosti 100 cm od stěny jeho nemovitostí a větví přesahujících na jeho pozemek.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením z 11. 2. 2004, č. j. 25 Co 49/2004-27, potvrdil usnesení Okresního soudu v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) z 5. 11. 2003, č. j. 10 C 1293/2003-15, jímž bylo zastaveno řízení v části, kterou se „žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by žalované byla uložena povinnost zdržet se na svém pozemku čp. 25 v k. ú. J., zapsaném na LV č. 132 takových úprav a činností v důsledku kterých dochází ke stékání vody ke hranici pozemku žalobce čp. 26 v k. ú. J. a vlhnutí stěny domu a zatékání do domu čp. 9, kůlny a chléva žalobce, to vše zapsané na LV č. 77, tedy zejména povinnost zdržet se navážení hlíny ke stěně žalobcových nemovitostí, vysazování stromů u stěny žalobcových nemovitostí, pokládání chodníků vyspádovaných ke stěně žalobcových nemovitostí a dále povinnost provést takové stavební a zahradnické úpravy, zejména odstranit již navezenou hlínu ke stěně žalobcova domu čp. 9, chléva a kolny, odstranit stromy, které se nacházejí ve vzdálenosti 100 cm od stěny žalobcových nemovitostí“.
Odvolací soud považoval za správný právní závěr soudu prvního stupně, že pro nedostatek podmínky řízení – překážky věci rozsouzené ve smyslu §159 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) - muselo být řízení v napadené části podle §104 odst. 1 věta prvá OSŘ zastaveno.
Vyšel ze zjištění, že o shodné žalobě mezi týmiž účastníky řízení byl již v minulosti veden spor u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 1079/97. Rozsudkem tohoto soudu z 8. 12. 1999, č. j. 9 C 1079/97-83, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 11. 10. 2000, č. j. 25 Co 312/2000-17 (správně 117), byla zamítnuta žaloba, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se na svém pozemku č. 25 v katastrálním území J. zapsaném na LV č. 77 u Katastrálního úřadu B. takových úprav, v důsledku kterých dochází ke stékání vody ke hranici pozemku žalobce č. 26 v témže katastrálním území, zapsaném na LV č. 132 u téhož katastrálního úřadu, a vlhnutí stěny domu čp. 9, kolny a chléva žalobce tamtéž, tedy zejména, aby žalovaná byla povinna zdržet se navážení hlíny ke stěně žalobcových nemovitostí, vysazování stromů u stěny žalobcových nemovitostí a betonování chodníku s vyspárováním ke stěně žalobcových nemovitostí. Dále jím byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla uznána povinnou ze svého pozemku č. 25 v katastrálním území J. odstranit hlínu, která je navezena ke stěně žalobcova domu čp. 9, chléva a kolny tamže, a odstranila stromy, které se nacházejí ve vzdálenosti do 100 cm od stěny žalobcových nemovitostí. Soudy zde vyšly ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu čp. 9 na st. p. č. 26 v J., žalovaná je vlastnicí domu čp. 39 na st. p. č. 25 tamtéž, přičemž obě nemovitosti se nacházejí na svahu. Stavba žalované se nachází nad stavbou žalobce. V řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že by žalovaná v současné době nebo v minulosti prováděla úpravy, v důsledku kterých dochází k zatékání vody ke hranici pozemku žalobce a tím vlhne stěna jeho nemovitosti. Naopak bylo prokázáno, že stav pozemku, pokud jde o jeho úroveň, je stejný od 50. let a za posledních 13 let nebyly u hranice s pozemkem žalobce prováděny žádné terénní úpravy. Ani ze žalobcem předloženého důkazu, obrázkem v knize Dr. Š. D. z roku 1940, kterým žalobce prokazoval, že v této době zemina u nemovitosti žalobce nebyla, nemohlo být prokázáno, že zemina k pozemku žalobce byla navezena právě žalovanou. V řízení bylo nesporné, že na pozemku žalované, poblíž hranice s pozemkem žalobce, se nacházejí túje, keře a záhony, avšak jak vyplývá z vyjádření Českého svazu ochránců přírody z 7. 1. 1999, tato zeleň nemůže znatelně narušovat kořenovým systémem nemovitosti žalobce. Nezpůsobuje ani škodu na majetku žalobce a jeho tvrzení, že by mohla způsobit škodu v budoucnosti, nebylo žalobcem prokázáno. Pokud jde o námitku žalobce týkající se betonových chodníků, pak bylo prokázáno, že jsou vyspádovány tak, aby dešťová voda odtékala do kanalizace, nikoli ke stěně nemovitosti žalobce. Soudy v tomto řízení neprovedly žalobcem navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, k prokázání jeho tvrzení, že k vlhnutí jeho nemovitosti dochází v důsledku navezené zeminy. I kdyby tomu tak totiž bylo, žalobci se v tomto řízení nepodařilo prokázat, že k tomuto vlhnutí dochází v důsledku jednání žalované. Dále se žalobce v tomto řízení domáhal ve smyslu §417 odst. 1, 2 OSŘ, uložení povinnosti žalované, provést přiměřená opatření k odvrácení škody, kterou žalovaná svým jednáním způsobuje žalobci. Takové jednání žalované, kterým by žalobci vznikala jakákoli škoda, či vážné ohrožení však v řízení prokázáno nebylo. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce v nově podané žalobě netvrdí, že by se žalovaná po právní moci rozsudku ve věci sp. zn. 9 C 1079/97 dopouštěla nějakého dalšího jednání, kterým by nemovitost žalobce vážně ohrožovala, ale pouze, že se její „zásah do vlastnických práv žalobce prohlubuje“. Rozsudek v této věci proto vytvořil pro toto řízení překážku věci pravomocně rozsouzené.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 OSŘ. Namítá, že projednání věci nebrání překážka věci rozsouzené proto, že zásah do jeho vlastnických práv se stále prohlubuje. Žalobce již v minulém řízení navrhoval důkaz znaleckým posudkem znalce Ing. Ivo Š., CSc., který nebyl proveden, a dále navrhuje výslech nových svědků. Uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů je v rozporu s ustanovením §127 ObčZ, neboť návrh na zahájení řízení lze podat vždy, kdy k porušení tohoto ustanovení dojde. V daném případě k jeho porušování dochází opětovně a soustavně, zhoršil se i technický stav nemovitosti žalobce, a jak vyplývá ze znaleckého posudku bez odstranění překážky na straně žalované nelze provádět opravy k zachování hodnoty majetku žalobce. Pokud by soudy žalobu neprojednaly, došlo by ke zřejmému porušení vlastnických práv žalobce a odepření spravedlnosti ze strany soudu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná je přesvědčena, že soudy obou stupňů věc správně právně posoudily, když dospěly k závěru, že projednání věci brání překážka věci rozhodnuté. Námitka žalobce o existenci nových důkazů nemůže být důvodem pro podání nové žaloby. Navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) OSŘ, bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, přezkoumal usnesení odvolacího soudu podle žalobcem uplatněného dovolacího důvodu. Jedná se o správnost právního závěru, že řízení muselo být zastaveno, neboť projednání věci brání překážka věci rozsouzené, kterou představuje věc sp. zn. 9 C 1079/97.
Podle §242 odst. 3 OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Takové vady zjištěny nebyly.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ směřuje k existenci jiných vad, než v ustanovení §229 OSŘ uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz. k tomu z rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí nebo stanovisek).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou věc podle §159 odst. 3 ve spojení s §103, 104 odst. 1 věty první OSŘ, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 151/2002 Sb. Dovolací soud se proto zabýval otázkou, zda předmět řízení, o kterém bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Benešově z 8. 12. 1999, č. j. 9 C 1079/97-83, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 11. 10. 2000, č. j. 25 Co 312/2000-17 (správně 117) je totožný s předmětem řízení ve věci sp. zn. 10 C 1293/2003, téhož soudu.
Soud může o věci jednat jen za splnění podmínek řízení podle §103 OSŘ, mezi něž patří, že projednání a rozhodnutí věci nesmí bránit překážka věci rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 OSŘ. Jde o zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění novely provedené zákonem č. 151/2002 Sb. Tato novela nabyla sice účinnosti 1. 1. 2003, ale podle čl. XXV bod 2 není - li dále stanoveno jinak, a ohledně překážky věci rozsouzené není, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zůstávají zachovány.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 OSŘ) znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek podmínky řízení, že projednání a rozhodnutí ve věci nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§104 odst. 1 OSŘ).
Předpokladem ovšem je, že jde skutečně o totožnou pravomocně rozhodnutou věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se totožných osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže stejný nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (k tomu srovnej rozsudek ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck pod č. C 401 ve svazku 4 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1751/98 uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 11/1999, pod pořadovým číslem 119).
Ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, který nebyl dovoláním zpochybněn a ze kterého Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází, se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze 8. 12. 1999, č. j. 9 C 1079/97-83, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 11. 10. 2000, č. j. 25 Co 312/2000-17 (správně 117), byla pravomocně zamítnuta žaloba dovolatele, směřující proti stejné žalované, ohledně uložení povinnosti žalované zdržet se na svém pozemku č. 25 v katastrálním území J. zapsaném na LV č. 77 u Katastrálního úřadu B. takových úprav, v důsledku kterých dochází ke stékání vody ke hranici pozemku žalobce č. 26 v témže katastrálním území, zapsaném na LV č. 132 u téhož katastrálního úřadu, a vlhnutí stěny domu čp. 9, kolny a chléva žalobce tamtéž, tedy zejména, aby žalovaná byla povinna zdržet se navážení hlíny ke stěně žalobcových nemovitostí, vysazování stromů u stěny žalobcových nemovitostí a betonování chodníku s vyspárováním ke stěně žalobcových nemovitostí. Dále jím byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla uznána povinnou ze svého pozemku č. 25 v katastrálním území J. odstranit hlínu, která je navezena ke stěně žalobcova domu čp. 9, chléva a kolny tamže, a odstranila stromy, které se nacházejí ve vzdálenosti do 100 cm od stěny žalobcových nemovitostí. V tomto řízení soudy řešily otázku zda žalovaná ve smyslu §127 odst. 1 ObčZ nad míru přiměřenou poměrům obtěžuje žalobce úpravami, v důsledku kterých dochází k zatékání vody ke hranici pozemku žalobce, a tím k vlhnutí jeho nemovitosti, zejména navážení hlíny ke stěně žalobcových nemovitostí, vysazování stromů a betonování chodníků s vyspádováním ke stěně žalobcových nemovitostí. Dále se zde žalobce domáhal ve smyslu §471 odst. 1 a 2 ObčZ, uložení povinnosti žalované provést přiměřená opatření k odvrácení škody, které její jednání žalobci způsobuje, tj. odstranit hlínu navezenou k žalobcově nemovitosti a stromy nacházející se ve vzdálenosti 100 cm od stěny žalobcových nemovitostí.
Žalobou ze dne 23. 10. 2003, doručenou soudu prvního stupně 27. 10. 2003, se žalobce domáhá uložení stejných povinností jako v řízení sp. zn. 9 C 1079/97 a žalobu opírá prakticky o stejná tvrzení, pouze navrhuje provedení dalších důkazů. Nemůže obstát ani námitka žalobce, že „předmětné rozhodnutí je v rozporu s ustanovením §127 ObčZ, neboť návrh na zahájení řízení lze podat vždy, kdy k porušení tohoto ustanovení dojde.“ Žalobce totiž neuvádí však žádné nové skutečnosti na jejichž základě by bylo zřejmé, že žalovaná po vydání předchozího rozhodnutí, zasahuje nějakým svým jednáním, v předchozím řízení neposuzovaným, do jeho vlastnického práva k domu..
Pokud žalobce namítá, že nemůže provést izolace své nemovitosti, pokud nebude odstraněna příčina a zajištěna možnost přístupu ke stavbě z pozemku žalované, dovolací soud podotýká, že podle §127 odst. 3 ObčZ vlastníci sousedících pozemků jsou povinni umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na své pozemky, popřípadě na stavby na nich stojící, pokud to nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků a staveb. Vznikne-li tím škoda na pozemku nebo na stavbě, je ten, kdo škodu způsobil, povinen ji nahradit; této odpovědnosti se nemůže zprostit. Žalobce tak může provést údržbu svých nemovitostí postupem podle tohoto ustanovení.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že jde o totožnou věc, jejímuž projednání brání překážka rozhodnuté věci. Pokud žalobce navrhuje nové svědky a provedení nových důkazů, nemůže být jejich existence důvodem pro podání nové žaloby. Nové důkazy mohou být po pravomocném skončení věci v občanském soudním řízení významné jen z hlediska obnovy řízení (§228 a násl. OSŘ).
Vzhledem k neodstranitelnému nedostatku podmínky řízení soud prvního stupně řízení správně podle §104 odst. 1 věta prvá OSŘ zastavil a odvolací soud jeho rozhodnutí správně potvrdil.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné a dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo zamítnuto (§243b odst. 2 OSŘ).
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně spolu s rozhodnutím o další části žaloby.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu