ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2167.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2167/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně PharmDr. T. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému městu V., zastoupenému advokátkou, o odstranění komunikace, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 226/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. prosince 2004, č. j. 11 Co 534/2004-206, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. srpna 1999, č. j. 8 C 226/98-54, výrokem pod bodem I. zamítl „návrh na určení, že na části pozemku parc. č. 3153 - ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 36 m2 vyznačené v geometrickém plánu ing. J. Ž. ze dne 29. 7. 1997 jako pozemek parc. č. 3153/2 v obci a katastrálním území V., se nenachází místní komunikace“. Výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost „na vlastní náklady odstranit stavbu postavenou na části pozemku parc. č. 3153 - ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 36 m2, vyznačené v geometrickém plánu ing. J. Ž. ze dne 29. 7. 1997 jako pozemek parc. č. 3153/2 v obci a katastrálním území V. a to do 30 dnů od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. března 2000, č. j. 9 Co 130/2000-90, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a dále ho změnil tak, že zamítl návrh, „aby žalovaný byl zavázán k povinnosti na vlastní náklady odstranit stavbu postavenou na části parc. č. 3153 - ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 36 m2 vyznačené v geometrickém plánu Ing. J. Ž. ze dne 29. 7. 1997 jako pozemek parc. č. 3153/2 v obci a katastrálním území V.“, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud shledal, že sporná komunikace není z občanskoprávního hlediska stavbou. Zůstala pozemkem přes jeho úpravu nanesením živičného povrchu. Předmětná „stavba“ komunikace nemůže být předmětem právních vztahů a nelze se domáhat jejího odstranění; žalobkyně by mohla být úspěšná jen tehdy, pokud by neoprávněný zásah do vlastnického práva byl způsoben stavbou. Není-li takové stavby, není co odstraňovat.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud) rozsudkem ze dne 20. března 2002, č. j. 22 Cdo 1911/2000-118, k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2000, č. j. 9 Co 130/2000-90, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud kromě jiného konstatoval, že nelze zřídit účelovou komunikaci na pozemku proti vůli jeho vlastníka a zřídí-li pozemní komunikaci, která by jinak byla účelovou komunikací, někdo jiný než vlastník a ten neprojeví, byť i konkludentně, souhlas s existencí a užíváním této komunikace, může se domáhat ochrany negatorní žalobou podle §126 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). To že v dané věci šlo o negatorní žalobu, vyplynulo ze žalobního tvrzení i z právní kvalifikace uplatněného nároku.
Soud prvního stupně (po opětovném zrušení jeho rozsudků odvolacím soudem) rozsudkem ze dne 25. března 2004, č. j. 8 C 226/98-181, zamítl žalobu „na stanovení povinnosti žalovanému na vlastní náklady odstranit živičný povrch tvořící místní komunikaci na části pozemku parc. č. 3153 – ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 36 m2 vyznačeném v geometrickém plánu ing. J. Ž. ze dne 29. 7. 1997 jako pozemek parc. č. 3153/2 v obci a katastrálním území V., jenž náleží žalobkyni“, a rozhodl o nákladech řízení. Soud vyšel z tvrzení žalovaného, že zmiňovaná komunikace vznikla na základě konkludentního souhlasu právního předchůdce žalobkyně. Shledal, že z žádného důkazu nevyplynulo, že by právní předchůdce žalobkyně proti výstavbě předmětné komunikace, přecházející přes jeho pozemek plochou 36m2, jakkoliv protestoval. S přihlédnutím k závěru Nejvyššího soudu, že účelovou komunikaci nelze zřídit na pozemku proti vůli vlastníka, a vzhledem k posléze uvedenému skutkovému zjištění, uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaný do vlastnického práva jejího právního předchůdce neoprávněně zasáhl, když ten se skutečností, že komunikace povede přes jeho pozemek, projevil konkludentní souhlas.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 2. prosince 2004, č. j. 11 Co 534/2004-206, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. března 2004, č. j. 8 C 226/98-181, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s právními i skutkovými závěry soudu prvního stupně. V otázce, zda žalovaný unesl důkazní břemeno týkající se souhlasu právního předchůdce žalobkyně ohledně vedení předmětné komunikace přes jeho pozemek, po podrobné analýze dospěl k názoru, že chování právního předchůdce žalobkyně nevzbudilo žádnou pochybnost o tom, že se zřízením komunikace souhlasil, byť šlo o souhlas projevený konkludentně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a odůvodňuje je odkazem na §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Připomíná, že účelovou komunikaci nelze zřídit na pozemku proti vůli jeho vlastníka. Zřídí-li pozemní komunikaci, která by jinak byla účelovou komunikací, někdo jiný než vlastník a ten neprojeví, byť i jen konkludentně, souhlas s existencí a užíváním této komunikace, může se domáhat ochrany negatorní žalobou podle §126 odst. 1 ObčZ. Dovolatelka konstatuje, že předmětem dokazování po rozhodnutí dovolacího soudu mělo být objasnění otázky, zda její právní předchůdce se zřízením místní komunikace na části svého pozemku vyslovil, a to i konkludentně, souhlas. Soudy vycházely z toho, že je na žalobkyni aby prokázala, že její právní předchůdce se zřízením místní komunikace na části svého pozemku vyslovil nesouhlas. Poté dospěly k závěru, že nesouhlas nebyl prokázán a z toho vyvodily skutkový závěr, že právní předchůdce se zřízením místní komunikace na části svého pozemku konkludentně souhlasil. Takový závěr dovolatelka považuje za nesprávný, neboť je podle jejího názoru v příkrém rozporu s hmotným právem, zejména s právní úpravou projevu vůle. Z této úpravy dovozuje, že mlčení bez dalšího neznamená souhlas. Projev vůle lze sice učinit i mlčky, ale za podmínky, že je nade vší pochybnost zřejmé, co bylo tímto mlčením míněno. Prokázání souhlasu právního předchůdce žalobkyně, byť i konkludentního, bylo na žalovaném. Pokud žalovaný netvrdil, že tento souhlas byl udělen výslovně, pak byl povinen tvrdit, že byl udělen konkludentně; měl tedy uvést, jakým konkrétním jednáním právní předchůdce žalobkyně tento souhlas udělil a měl označit důkazy k prokázání takového tvrzení. Žalovaný nikdy netvrdil, kterým konkrétním jednáním právní předchůdce žalobkyně udělil se zřízením místní komunikace na části svého pozemku konkludentně souhlas; tvrdil, že právní předchůdce žalobkyně tento souhlas udělil tím, že se proti zřízení místní komunikace nikdy výslovně neohradil. Dovolatelka uzavírá, že absence výslovného nesouhlasu se nerovná konkludentnímu udělení souhlasu. Mělo být prokázáno konkrétní jednání fyzické osoby, z něhož by bylo bez jakýchkoliv pochyb zřejmé, co tímto jednáním chtěla projevit. Otázkou zásadního právního významu tedy je to, zda absenci výslovného nesouhlasu lze bez dalšího vykládat jako konkludentní udělení souhlasu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolatelka opírá přípustnost o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Ve smyslu §242 odst. 3 OSŘ je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody [s výjimkou důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ] včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vázanost dovolacím důvodem se v řízení o dovolání, jehož přípustnost je dána §237 odst. 1 písm. c) OSŘ projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat jen ty právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Pokud tedy dovolatel nevznese v dovolání právně relevantní výhrady proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nelze uvažovat o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Dovolatelka sice uvádí, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu pro nesprávné právní hodnocení věci podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, ve skutečnosti však zpochybňuje skutkové zjištění ohledně obsahu vůle jejího právního předchůdce včetně hodnocení zjištěných skutečností (toho, že její předchůdce nebránil stavbě komunikace) a uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. navíc obecná východiska, ze kterých soudy při posuzování konkludentního projevu vycházely, jsou v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Tak v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1299/2004, publikovaném pod č. C 2976 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, se uvádí: „Vůle je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Podle vyjadřovacích prostředků - jak z výše uvedeného vyplývá - je kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) právem aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována. Právní úkony vyjádřené konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretovatelné především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Z hlediska závěru o obsahu projevené vůle není podstatná ani tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné je pouze to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy jakou vůli účastník ve skutečnosti projevil“. Názor, že vlastník pozemku neprojeví nesouhlas se stavbou komunikace a nebrání ani jejímu užívání po uvedení do provozu, ač o ní ví a sám ji užívá, se stavbou konkludentně souhlasí, je s těmito závěry v souladu; obecně se totiž předpokládá, že vlastník, na jehož pozemku je zřizována komunikace, se v případě, že s takovým postupem nesouhlasí, proti němu brání. Jaký byl obsah vůle vlastníka je ovšem otázka skutková, kterou, jak je uvedeno shora, se v tomto dovolacím řízení nelze zabývat.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud jej podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu