ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2168.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2168/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) M. Š., 2) H. Š., 3) J. Ch., 4) A. D., 5) P. Ch., a 6) M. Ch., všem zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 4 C 65/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. října 2004, č. j. 56 Co 140/2004-233, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jeseníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. září 2003, č. j. 4 C 65/2000-206, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu v J. na LV č. 255 a LV č. 268 pro obec a kat. území S. Č. V., a to domu č. p. 54 na pozemku parc. č. 53/1 a pozemků parcelních čísel 53/1, 53/2, 55, 1287, 1282/4, 1288, 1298/1, 1300/2, 1366/2, 1366/4, 1366/5, 1366/6 a 2384/2. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci byly přiděleny nemovitosti, zapsané v pozemkové knize ve vložce č. 333 pro kat území S. Č. V., jako příděl č. 3, sestávající z hospodářské usedlosti č. p. 54 na stavební parcele 53/1 a dále stavebních parcel 53/1, 53/2, 55 a zemědělských pozemků o celkové výměře 9,3711 ha. Přidělené nemovitosti užíval od 1. 3. 1946 do 30. 9. 1952. Poté příděl č. 3 získali J. a E. Ch., kteří na něm hospodařili od 1. 4. 1954 do 31. 3. 1960, kdy se odstěhovali do P. Usedlost po nich převzalo JZD S. Č. V., později Státní statek Ž. Rozhodnutím Okresního úřadu v J., okresního pozemkového úřadu ze 16. 6. 1997, č. j. PÚ/1308/4123/97-dn/2, byla schválena dohoda mezi J. a E. Ch. a Státním statkem Ž. o vydání nemovitostí a rozhodnutím téhož orgánu ze 17. 6. 1997, č. j. PÚ/392/4123/97-dn/3, bylo určeno, že oprávněné osoby J. a E. Ch. jsou vlastníky domu č. p. 54 na st. p. 53/1, zemědělské hospodářské budovy na st. p. 53/2, zbořeniště na st. p. 55 a pozemků parcelních čísel 1287, 1288, 1289, 1298, 53/1, 53/2 a 55. Žalobce v rámci restitučního řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, uplatnil nárok na vydání předmětných nemovitostí. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 15. 10. 1996, č. j. 22 Ca 83/96-13, bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Š., okresního pozemkového úřadu, z 22. 12. 1995, č. j. 1656/3882/95, o neschválení dohody o vydání pozemků, uzavřené mezi žalobcem a obcí S. Č. V. z 13. 4. 1995, a rozsudkem téhož soudu z 20. 1. 1999, č. j. 22 Ca 248/98-21, který nabyl právní moci 25. 2. 1999, bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v J., okresního pozemkového úřadu, z 15. 4. 1998, č. j. PÚ/739/3882/96-dn/3, jímž bylo rozhodnuto o tom, že žalobce není vlastníkem specifikovaných nemovitostí v kat. území S. Č. V. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jestliže otázka vlastnictví k předmětným nemovitostem byla vyřešena podle §9 speciálního zákona č. 229/1991 Sb., nepřichází v úvahu určení vlastnictví podle obecného předpisu a soud je vázán rozhodnutími vydanými ve správním řízení v rámci restitučního řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. 10. 2004, č. j. 56 Co 1490/2004-233, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. K naléhavému právnímu zájmu žalobce na požadovaném určení odvolací soud uvedl, že jsou-li jako spoluvlastníci vyjmenovaných nemovitostí, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 268 pro kat. území S. Č. V., zapsáni žalovaní 1) a 2), nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k těmto nemovitostem ve vztahu k ostatním žalovaným. Stejně tak nemůže mít naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem zapsaným na LV č. 255 ve vztahu k žalovaným 1) a 2), kteří na tomto listu vlastnictví nejsou zapsáni jako jejich vlastníci. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně ze správně zjištěného skutkového stavu dovodil správný závěr, že pokud bylo o nárocích žalobce ve vztahu k uvedeným nemovitostem pravomocně rozhodnuto ve správních řízeních, je soud povinen z rozhodnutí správních orgánů o tom, že žalobce není vlastníkem označených nemovitostí, vycházet. Pokud se žalobce domáhal určení vlastnictví k nemovitostem, které nejsou ve správních rozhodnutích výslovně uvedeny, a ve spise není založena listina obsahující srovnávací sestavení parcel, z níž by plynulo, že o vlastnickém právu žalobce k těmto nemovitostem bylo ve správních řízeních rozhodnuto rovněž negativně, nemůže se žalobce domáhat ochrany svého vlastnického práva k těmto nemovitostem podle obecných předpisů žalobou na určení vlastnictví, ale měl tak učinit podle speciálního zákona č. 229/1991 Sb., když z jeho skutkových tvrzení se podávalo, že všechny nemovitosti označené v žalobním petitu, které žalobce v minulosti vlastnil, převzal stát v 50. letech minulého století bez právního důvodu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že vznik jeho vlastnictví k předmětným nemovitostem je prokázán doklady, které náhodně nabyl teprve v průběhu roku 2000. Soudu předložil rovněž opis znaleckého posudku ohledně rozboru jeho podpisu, jehož originál je v držení orgánu státní správy, který si soud prvního stupně nezajistil, z něhož vyplývá, že žalobce nikdy neučinil právní úkon, jímž se měl zbavit svého vlastnictví k nemovitostem. Vlastnictví k nemovitostem nepřevedl na jinou osobu, v důsledku zásahu státu mu nebylo umožněno s nemovitostmi nakládat a není proto možné, aby nemovitosti byly vydány jiným osobám. Stát mu nemovitosti neoprávněně odebral a převedl na jiné osoby. Správní řízení se týkalo restitučního nároku, bylo nesprávné, neboť nebylo podloženo důkazy, které se nacházejí ve spise, a proto „nemůže ovlivnit ani procesně ani hmotně oprávněný nárok žalobce, který je předmětem tohoto řízení“. Podle názoru žalobce „odvolací soud nesprávně a v rozporu s provedenými důkazy posoudil právní vztah nepřerušeného vlastnictví žalobce, jeho snahu ochránit si svůj nárok, kdy žalovaní neprokázali jakýmkoliv způsobem legitimitu svého vlastnictví“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku vázanosti soudu rozhodnutím pozemkového úřadu podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. a právní otázku ochrany vlastnického práva žalobce k nemovitostem – pozemkům, o nichž nebylo rozhodnuto pozemkovým úřadem ve správním řízení, řeší v souladu se zákonem i s judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle §135 OSŘ soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Nejvyšší soud v rozsudku z 24. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1622/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 969, Svazek 13, vyslovil právní názor, že „obecné soudy jsou oprávněny mimo rámec správního soudnictví zkoumat správní akty jen z hlediska, zda se nejedná o akty nicotné (nulitní neboli paakty) – které nevyvolávají právní účinky. Nicotnými akty jsou zejména akty vydané věcně nepříslušným orgánem“. Skutečnost, že soudního přezkumu správního rozhodnutí se lze domáhat jen cestou správního soudnictví ve smyslu §244 a násl. OSŘ, je samozřejmostí, která nevyžaduje žádný komentář. Ostatně žalobce této možnosti využil.
V rozsudku ze 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1390/2002, uveřejněném v Souboru pod C 1995, Svazek 26, Nejvyšší soud dovodil, že „správní rozhodnutí se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno“, z čehož lze a contrario učinit závěr, že ta osoba, která se jako účastník zúčastnila správního řízení, je vázána rozhodnutím v tomto řízení vydaným. Žalobce byl účastníkem správního řízení podle §9 odst. 4 zákona o půdě a je tedy rozhodnutími vydanými v tomto řízení, tj. rozhodnutím Okresního úřadu v Š., okresního pozemkového úřadu, z 22. 12. 1995, č. j. 1656/3882/95, a rozhodnutím Okresního úřadu v J., okresního pozemkového úřadu, z 15. 4. 1998, č. j. PÚ/739/3882/96.dn/3, vázán.
K vázanosti soudu rozhodnutím pozemkového úřadu se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku z 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, publikovaném v Souboru pod C 1338, Svazek 19, podle kterého „soud je vázán rozhodnutím pozemkového úřadu podle §9 odst. 4 zákona o půdě potud, že jím bylo rozhodnuto o vlastnictví oprávněné osoby k pozemku a o tom, kdo je osobou povinnou“.
Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ, mohla-li žádat vydání věci podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. K tomu viz C 2187 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu – právní věty a rejstříky, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, sešit 27. Citované rozhodnutí dopadá na daný případ – týká se pozemků ve správních rozhodnutích nespecifikovaných, které měly být předmětem přídělu č. 3.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání v daném případě naplněny. Proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2005
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu