ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2211.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2211/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. V., proti žalovanému Ing. J. V., o zúžení společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 1434/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. ledna 2004, č. j. 9 Co 494/2002-108, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud rozhodl o zúžení společného jmění manželů (dále „SJM“) účastníků řízení až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Okresní soud v Lounech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. prosince 2001, č. j. 12 C 1434/2000-64, rozhodl, že „společné jmění manželů Ing. J. V. a M. V. se zužuje až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti“, a že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení spolu nesdílí od roku 1997 společnou domácnost, vztahy mezi nimi jsou napjaté, bez schopnosti dohody ohledně společných věcí, konkrétně ohledně kolaudace rodinného domku, sporu s městem Ž. o zaplacení 273 739,- Kč, dohody o vypořádání majetkových vztahů, péče o nemovitosti v obci H., či ohledně dluhu žalovaného. Účastníci řízení si v tomto směru neposkytují informace, nespolupracují a soud proto uzavřel, že jsou naplněny předpoklady pro zúžení SJM podle §148 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozhodující k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. ledna 2004, č. j. 9 Co 494/2002-108, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně; dále rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a správným shledal i jeho právní závěry. Námitky, jež žalovaný uplatnil ve svém odvolání a týkaly se otázek výkonu rodičovských práv k nezletilým dětem, nemohly mít na uvedený závěr vliv. Uzavřel, že masa SJM bude určena v rámci nezbytného provedení vypořádání zúženého SJM.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a odůvodňuje je odkazem na §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 OSŘ. Namítá, že soudy obou stupňů si neujasnily základní význam institutu zúžení SJM v souvislosti se zákonem o rodině, nesprávně posoudily důvody navrhované žalobkyní a odvolací soud neprovedl důkazy mající vliv na právní posouzení věci, jež navrhl žalovaný. Neujasnily si zejména, které nemovitosti do SJM náležely, když do něho zahrnuly i pozemky, které se v SJM nenacházely. S odkazem na chování žalobkyně označil dovolatel žalobu za účelovou. Žalobkyně se nehodlala podílet na soudním sporu ve věci činžovního domu v Žatci, na dokončení novostavby rodinného domku v Žatci, ke všem povinnostem vztahujícím se ke společnému majetku se stavěla negativně, chovala se zištně, ale i lhostejně zejména k synům. Pokud odvolací soud shledal „závažné důvody“, neuvedl jaké to důvody byly, v čem spočívaly, kdo stav zavinil, kdo a jak se staral o společnou domácnost, vykonával rodičovská práva a povinnosti. Soud se nepokusil o smírné řešení, ale naopak svým postupem rozpory prohloubil. Uvěřil žalobkyni, jíž přiznal náhradu nákladů řízení. Neadekvátně dlouho nerozhodl o výchově a výživě nezletilých dětí po rozvodu manželství, o samotném rozvodu, a tak spoluzavinil napětí a finanční ztráty na majetku v SJM. Pokud jde o soudní řízení týkající se činžovního domu v Ž., soudy nebyly s to od roku 1995 věc uspokojivě uzavřít. Novostavba rodinného domku v Žatci zůstala ve finanční režii žalovaného, který se sám staral o dva nezletilé syny, žalobkyně na ně nepřispívala, musel sám hradit všechny náklady s nimi spojené, starat se o všechen majetek a vést vyčerpávající spory o něj. V důsledku chování žalobkyně byla zmařena jeho snaha o prodloužení lhůty k dokončení stavby domku tak, aby nemusel být vrácen státní příspěvek. Rovněž ohledně stavby v H. jsou názory soudu nesprávné. Žalobkyně se domáhala demolice této stavby, neboť v její blízkosti se nacházela nemovitost jejího přítele, který má přes pozemky účastníků zřízeno věcné břemeno; odstraněním stavby hodlala žalobkyně získat pozemek pro přítele. Nesprávné jsou i údaje týkající se dlužného nájemného za užívání nevytopeného bytu bez teplé vody, kde dovolatel bydlel se syny. Konečně poukazuje na §18, §19 a §31 zákona o rodině a konstatuje, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby závadové chování žalobkyně bylo soudem akceptováno na úkor nezletilých dětí. Uzavírá, že soudy zřejmě nepochopily institut zúžení společného jmění, a jde tudíž o nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ) napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci.
Dovolací soud se doposud nezabýval vymezením podmínek pro zúžení společného jmění manželů podle §148 odst. 1 ObčZ; pro řešení této problematiky je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Soud může ze závažných důvodů na návrh některého z manželů zúžit společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti (§148 odst. 1 ObčZ). Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o závažné důvody pro zúžení společného jmění manželů podle tohoto ustanovení; nelze ani pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu. Proto v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda o takové závažné důvody jde, jen je-li o úvaha zjevně nepřiměřená.
Rozhodnutím o zúžení společného jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti dochází k modifikaci rozsahu společného jmění účastníků, stanoveného v §143 ObčZ, tedy k vyloučení věcí, které by jinak tvořily předmět jejich společného jmění, až na věci tvořící obvyklé vybavení jejich společné domácnosti, ze společného jmění účastníků. Došlo-li k zúžení společného jmění manželů na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, došlo současně k zániku společného jmění manželů k ostatním věcem, které netvoří vybavení společné domácnosti. Pokud však po zániku společného jmění manželů k uvedeným věcem nenásleduje jejich vypořádání ve smyslu §149 a §150 ObčZ, tj. dohodou účastníků, rozhodnutím soudu nebo nastoupením fikce vzniku podílového spoluvlastnictví, platí ohledně těchto věcí režim společného jmění manželů. Majetkové nároky související s nakládáním vypořádávanými věcmi - kdo a v jaké výši je povinen něco nahradit druhému ze spoluvlastníků - lze řešit až po vypořádání společného jmění manželů Tyto nároky rozhodně nelze řešit dříve než současně s vypořádáním společného jmění manželů (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. sp. zn. 22 Cdo 1476/2000, publikovaný v pod č. C 1120 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
V dané věci bylo nepochybně zjištěno, že účastníci spolu dlouhodobě nevedou společnou domácnost, že se na podstatných záležitostech hospodaření se společnými věcmi nemohou dohodnout a že probíhá řízení o rozvod jejich manželství; tato zjištění nezpochybňuje ani dovolatel. Tyto skutečnosti jsou postačující pro zúžení společného jmění manželů podle §148 odst. 1 ObčZ. Skutečnosti uváděné dovolatelem nemohly správnost úvahy soudů v nalézacím řízení zpochybnit. Otázka, které nemovitosti jsou v SJM, nebyla pro rozhodnutí v této věci rozhodující, neboť zde nešlo o vypořádání SJM ke konkrétním věcem; teprve v řízení o tomto vypořádání (nebude-li SJM vypořádáno jinak) se bude řešit otázka, co je předmětem společného jmění, příp. se budou zjišťovat skutečnosti významné pro stanovení výše podílů účastníků (§149 odst. 3 ObčZ). Jinak řečeno, pro posouzení podmínek zúžení společného jmění manželů na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti podle §148 odst. 1 ObčZ jsou rozhodující jiné skutečnosti než ty, které jsou významné pro stanovení výše podílů účastníků v řízení o vypořádání SJM. Dovolatel tvrdí různé skutečnosti které mají vést k nepříznivému posouzení chování žalobkyně vůči rodině, poukazuje na průtahy v jiných řízeních, vytýká jí nezájem o hospodaření se společnou věcí apod.; tyto skutečnosti, ani kdyby se prokázaly, by nic neměnily na závěru, že manželství účastníků bylo v době rozhodování o věci hospodářsky nefunkční, že nebyla vedena společná domácnost a byly tu spory o hospodaření se společnými věcmi a že tedy byly dány podmínky k zúžení společného jmění manželů.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení uvedené v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalobkyni náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu