ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2215.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2215/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně E. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) J. H., 2) P. K., a 3) L. B., zastoupeným advokátem, o odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 331/91, v řízení o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2004, č. j. 16 Co 171/2004-335, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. března 2002, č. j. 4 C 331/91-279 uložil žalovaným povinnost „odstranit z pozemku žalobkyně parcely č. 2109/2, o výměře 38 m2 v k. ú. S., zapsaného na L. V. 2100 pro obec P., u Katastrálního úřadu P., na vlastní náklad stavbu dvojgaráže žalovaných zapsané u Katastrálního úřadu P. na L. V. 3085 pro k. ú. S., ve lhůtě do jednoho měsíce ode dne právní moci výroku tohoto rozsudku“, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku, na němž právní předchůdci žalovaných postavili v letech 1967 - 1971 dvojgaráž, jejímiž podílovými spoluvlastníky jsou v současnosti žalovaní. V době stavby byl pozemek ve vlastnictví státu a teprve v roce 1972, kdy byla stavba kolaudována, došlo mezi žalovanou 1) a právním předchůdcem žalovaného 2) na straně jedné a OPBH v P. na straně druhé k uzavření dohody o dočasném užívání pozemku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tato dohoda je neplatná pro obcházení ustanovení části třetí, hlavy čtvrté občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a že neplatná pro rozpor s vyhláškou Ministerstva financí č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, je i dohoda o dočasném užívání pozemku z roku 1986, uzavřená mezi zmíněným podnikem a žalovaným 2). Tato dohoda proto nebyla překážkou pro vydání pozemku otci žalobkyně podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Námitku žalovaných, že dohoda o vydání pozemku i kupní smlouva, kterou otec žalobkyně následně převedl pozemek na žalobkyni, jsou neplatné a v důsledku toho nebyla žalobkyně ve věci aktivně legitimována, shledal nedůvodnou. Při posuzování věci z hlediska §135c ObčZ dospěl k závěru, že byl-li vztah účastníků smlouvy o dočasném užívání pozemku míněn od počátku jako dočasný, nepřichází v úvahu zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníků stavby, a jestliže žalobkyně nemá zájem, aby stavba byla za náhradu přikázána do jejího vlastnictví, nezbylo, než rozhodnout o odstranění stavby. Námitku promlčení nároku žalobkyně uplatněnou žalovanými soud neshledal důvodnou, neboť jde o nárok opírající se o vlastnické právo, jež se nepromlčuje.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného 2) rozsudkem ze dne 15. ledna 2003, č. j. 12 Co 325/2002-293, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k dovolání žalovaného 2) rozsudkem ze dne 28. dubna 2004, č. j. 22 Cdo 352/2004-324, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2003, č. j. 12 Co 325/2002-293, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že základním předpokladem úspěchu vlastnické žaloby je prokázání vlastnického práva žalobce. Jestliže tedy žalovaná strana námitku absolutní neplatnosti nabývacího titulu (restituční dohody o vydání věci) výslovně uplatňuje, nelze ji pominout a její důvodností je třeba se zabývat. To odvolací soud neučinil, přestože možnost neplatnosti dohody o vydání pozemku nevyloučil; jeho právní posouzení věci je tudíž nesprávným výkladem jinak správně použitého právního předpisu.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 12. října 2004, č. j. 16 Co 171/2004-335, opět potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalovaným uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud se soustředil toliko na problém vymezený rozhodnutím dovolacího soudu, a to na otázku platnosti restituční dohody uzavřené mezi otcem žalobkyně a povinnou osobou. Z hledisek tvrzených žalovanými neshledal restituční dohodu neplatnou. Ta byla uzavřena 8. 7. 1991, tedy tři měsíce po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tento zákon doznal řadu změn novelizacemi a rozhodovací činností Ústavního soudu a význam mnoha jeho institutů se stabilizoval v průběhu řady následujících let výkladem a judikaturou, což se týká i pojmu „stavba“ podle §8 odst. 3 tohoto zákona. To se odrazilo i ve změně právního názoru odvolacího soudu na tuto otázku v průběhu řízení. Připomíná, že podle předmětné restituční dohody povinný vydal dobrovolně oprávněnému pozemek, na němž byla dočasná, neoprávněná stavba, a to v době, kdy „stavba“ nebyla jasně definována. Povinný ani po změně judikatury smlouvu z tohoto důvodu nenapadal. Dvojgaráž navíc měla omezenou životnost, jež byla ke dni vydání pozemku zřejmě vyčerpána. Předmětná dohoda není neplatná a tedy vydání předmětného pozemku nic nebránilo. Při případných pochybnostech o platnosti restituční dohody založených jinými důvody, by se uplatnil závěr o vydržení vlastnictví předmětného pozemku žalobkyní ve smyslu §134 ObčZ, která své vlastnictví odvozuje od kupní smlouvy z 29. 10. 1991, na základě níž nemovitost získala od svého otce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). Vedle podrobného připomenutí geneze věci od podání žaloby do doby vydání rozhodnutí odvolacího soudu, jež je dovoláním napadeno, odkazují na argumentaci a závěry odvolacího soudu, jež pokládají za nesprávné. Poukazují na to, že ObčZ v §39 nerozlišuje menší, větší či flagrantní porušení zákona, když jednoznačně vyslovuje neplatnost právního úkonu, který je v rozporu se zákonem, či smysl a účel zákona obchází. Tvrdí, že v daném případě byly příslušným restitučním zákonem vyloučeny z naturální restituce mimo jiné pozemky zastavěné stavbou z důvodu ochrany vlastnického práva vlastníka stavby a zamezení kolize. I když soudy nižších stupňů z počátku vykládaly pojem stavby a zastavěného pozemku rozdílně, je ustanovení zákona jasné a není pravda, že by jeho novelizace měla vliv na výklad předmětného pojmu. Pokud subjekt soukromého práva, v daném případě původní vlastník a restituent, v rámci uzavřené dohody o vydání nerespektovali platné znění zákona a uzavřeli smlouvu v rozporu s tímto zněním zákona, nelze než dojít k závěru, že smlouva, resp. dohoda o vydání je v části, v rámci níž šlo o vydání zastavěného pozemku, absolutně neplatná ve smyslu §39 ObčZ. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu týkající se otázky vydržení vlastnického práva žalobkyni. Od podání žaloby v roce 1991 uplatňovali žalovaní námitku nedostatku aktivní legitimace žalobkyně s tím, že zmíněná dohoda je neplatná. Proto žalobu soud prvního stupně dvakrát zamítl. Žalobkyni tak nemůže svědčit dobrá víra, že je vlastníkem pozemku bez ohledu na to, že je v katastru nemovitostí jako vlastnice zapsána. Odvolací soud tedy nesprávně vyložil i §134 ObčZ. Dovolatelé dále namítají, že žaloba měla být zamítnuta i z důvodu promlčení nároku žalobkyně. Jestliže právní předchůdce žalobkyně se zbudováním stavby souhlasil, dokonce k ní vydal prostřednictvím svého orgánu stavební povolení a rozhodl o přípustnosti jejího trvalého užívání a ve tříleté lhůtě se nezačal domáhat změny tohoto právního vztahu, nemůže být jeho nároku z důvodu promlčení přiznána soudní ochrana. I to byl důvod k zamítnutí žaloby. Pochybení odvolacího soudu dovolatelé spatřují i v tom, že přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že jde o stavbu z občanskoprávního hlediska neoprávněnou a vyhověl návrhu na její odstranění. Nesouhlasí s argumentací soudů obou stupňů o neplatnosti dohody o dočasném užívání pozemku pro rozpor s vyhláškami Ministerstva financí o správě národního majetku č. 104/1966 Sb. a č. 90/1984 Sb. Ty upravovaly právní poměry v době, kdy zájmem státu bylo, aby půda nebyla v soukromém vlastnictví a aby ji získal a udržel stát. I pro stavby trvalého charakteru byly sjednávány dohody o dočasném užívání pozemků. Okolnosti vzniku stavby nelze hodnotit bez uvážení doby, kdy se tak stalo a pokud odvolací soud takto nepostupoval, vyšel z formálního výkladu zákona. Uložil-li soud žalovaným stavbu odstranit, šlo vlastně o uložení sankce, která by ale měla být použita pouze v případě hrubého porušení předpisů či zlé víry stavebníka. V daném případě tomu ale tak nebylo. V letech 1948 až 1989 byly založeny různé obdobné vztahy, kdy ale na pozemcích byly postaveny budovy několikanásobně větší hodnoty a pokud by měl být způsob řešení plynoucí z napadeného rozhodnutí akceptován obecně, došlo by k ohrožení vlastnických práv mnoha dalších subjektů. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně namítá, že argumentace dovolatelů není nová. Jde o opakovaná tvrzení, k nimž se žalobkyně v průběhu řízení již vyjadřovala.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje (§126 odst. 1 ObčZ). Zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (§135c ObčZ).
Podle §8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. Judikatura dospěla k závěru, že toto ustanovení je dispozitivní a tudíž vydání takového pozemku dohodou nezakazuje, ani nevylučuje; proto vydání pozemku zastavěného stavbou garáže nečiní dohodu o vydání pozemku v restituci neplatnou. K tomu viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 236/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu 12/1998, a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1177/2001, publikovaný pod č. C 1264 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck.
Je-li tedy pozemek, na kterém se garáž žalovaných nachází, ve vlastnictví žalobkyně, není o povinnosti žalovaných stavbu odstranit pochybnost. Jde-li totiž o neoprávněnou stavbu ve smyslu §135c ObčZ, pak soud nepochybil, když rozhodl o jejím odstranění, zejména když právo na odstranění neoprávněné stavby se nepromlčuje (R 23/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejde-li o stavbu neoprávněnou, pak nelze přehlédnout, že šlo nepochybně o stavbu, pro jejíž zřízení byl pozemek přenechán na dočasnou dobu, a obligační právo mít na cizím pozemku stavbu již zaniklo. I v tomto případě je třeba stavbu odstranit (viz R 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z tohoto hlediska je tedy otázka, zda věc posoudit podle §135c (jde-li o neoprávněnou stavbu) či podle §126 odst. 1 ObčZ (jde-li o stavbu, zřízenou na základě již zaniklého dočasného práva k pozemku) pro výsledek řízení nerozhodná.
K námitkám dovolatele ohledně tvrzeného rozporu tohoto postupu s Listinou základních práv a svobod se poznamenává, že z obdobného názoru jako dovolací soud vychází i Ústavní soud (nález sp. zn. IV. ÚS 22/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 22/2001). Úvahy odvolacího soudu o vydržení je za situace, kdy dohoda o vydání věci není neplatná, nadbytečné zkoumat.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolatelů tomto řízení a z toho, že náklady úspěšné žalobkyně na vyjádření k dovolání nebyly vynaloženy účelně (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ), neboť ve vyjádření nereagovala na konkrétní právní námitky uplatněné v dovolání.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu