ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2458.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2458/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Marie Vokřinkové, ve věci žalobců: a) J. O., a b) K. O., zastoupených advokátem, proti žalovanému M. H., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 214/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. června 2003, č. j. 9 Co 303/2003-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. prosince 2002, č. j. 15 C 214/2000-78, určil, že pozemkové parcely kat. č. 1/1 a 1/2 v kat. území H. Ř., zapsané u Katastrálního úřadu v L., jsou předmětem společného jmění žalobců. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci kupní smlouvou ze 7. 9. 1976, registrovanou státním notářstvím 10. 9. 1976, nabyli od V. N. obytnou část zemědělské usedlosti č. p. 32 v kat. území H. Ř. a pozemky stavební parc. č. 1 o výměře 499 m2, neplodnou parc. č. 2 o výměře 227 m2, zahradu parc. č. 3 o výměře 396 m2, zahradu parc. č. 4 o výměře 360 m2, díl zahrady parc. č. 7 o výměře 600 m2 a díl pastviny parc. č. 11 o výměře 50 m2 s příslušenstvím, součástmi, stavbami a přístavbami bez záruky za výměry pozemků v rozsahu, jak je užíval prodávající. Žalovaný byl zapsán jako vlastník pozemků parc. č. 1/1 o výměře 728 m2 a parc. č. 1/2 o výměře 200 m2 v kat. území a obci H. Ř. na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu v L. z 5. 4. 1993, č. j. 72-3521/5583/92-2878, které nabylo právní moci 7. 5. 1993. Dům č. p. 32, původně usedlost, byl spolu s pozemky o celkové výměře 84 000 m2 přidělen jako příděl manželům V. a M. H., kteří příděl převzali 1. 3. 1946. Po smrti V. H. z důvodu neplnění přídělových podmínek bylo bývalým ONV v L. rozhodnuto o odebrání přídělu ve prospěch státu. M. H. ani nikdo z dědiců V. H. se proti tomuto rozhodnutí neodvolal. V roce 1968 byla usedlost č. p. 32 s pozemky přidělena přídělci V. N. Ten 15. 4. 1976 před MNV v H. Ř. se vzdal přídělu vyjma nemovitostí, které posléze kupní smlouvou ze 7. 9. 1976 prodal žalobcům. V prohlášení z 15. 4. 1976 bylo výslovně uvedeno, že si V. N. ponechává obě parc. č. 1, tj. stavební č. 1 i pozemkovou č. 1. V kupní smlouvě ze 7. 9. 1976 pozemková parc. č. 1 uvedena není. Žalobci byli zapsáni jako uživatelé pozemkových parc. č. 1/1 a 1/2 v roce 1982 v rámci tzv. komplexního založení evidence nemovitostí. Nebylo prokázáno, kdy a z jakých důvodů došlo k rozdělení původní pozemkové parc. č. 1 na pozdější parc. č. 1/1 a 1/2. Parc. č. 1/1 i 1/2 byly předmětem dohody o vydání pozemků, uzavřené mezi obcí H. Ř. a žalovaným, v rozhodnutí Pozemkového úřadu ONV v L. z 5. 4. 1993, jímž byla dohoda schválena, však označené pozemky uvedeny nejsou. Žalobci začali sporné nemovitosti užívat na podkladě kupní smlouvy ze 7. 9. 1976. V roce 1977-1978 za součinnosti V. N. pozemek oplotili. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nabyli vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 24. června 2003, č. j. 9 Co 303/2003-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení a zcela se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Uvedl, že žalobci se chopili držby sporného pozemku v roce 1976, kdy začali užívat pozemky, které vlastnil jejich právní předchůdce V. N., který s nimi obytnou část zemědělské usedlosti užíval až do své smrti. Žalobci vzhledem ke všem okolnostem byli v dobré víře, že všechny pozemky, které užívají, jim vlastnicky patří. „Nebylo prokázáno, že by jejich dobrá víra byla narušena a že by jim byly známy skutečnosti, ze kterých by při obvyklé opatrnosti mohli seznat, že nejsou vlastníky sporných pozemků.“ K 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb., která zrušila předchozí omezení předmětů způsobilých k vydržení fyzickou osobou, žalobci splnili i předpoklad nepřetržité držby po dobu stanovenou zákonem, tj. po dobu deseti let.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, protože se „rozchází s praxí a judikaturou jiných soudů“. Namítá, že v kupní smlouvě ze 7. 9. 1976 není ani zmínka o pozemku PK 1 – pastvina o výměře 928 m2, proto se žalobci nemohli cítit být jeho vlastníky. Názor soudů obou stupňů učiněný na podkladě přídělového spisu, případně obsahu uvedené kupní smlouvy, že „prodává prodávající bez záruky za výměry pozemků“, že projevem vůle V. N. bylo prodat i pozemek parc. č. 1 – pastvinu, je nesprávný a odporuje provedeným listinným důkazům. Z vyúčtování přídělu č. 7 v kat. území H. Ř., provedeného ONV v L. 8. 6. 1976, vyplývá, že bylo přijato prohlášení původního vlastníka V. N. předat čs. státu pozemky v kat. území H. Ř., mj. i pozemek parc. č. 1 – pastvina. V. N. ke dni uzavření uvedené kupní smlouvy pozemek parc. č. 1 již nevlastnil, což museli účastníci smlouvy vědět, a tento pozemek také ve smlouvě nebyl výslovně a určitě uveden. Není uveden ani v rozhodnutí MNV v H. Ř. ze 7. 9. 1976, č. j. 384/76, jímž byl udělen souhlas s kupní smlouvou. Dále poukázal na to, že zástupce obce H. Ř. uvedl, že sporný pozemek byl žalobcům pronajat, střediskem geodézie byl pozemek evidován na LV č. 1 ve prospěch čs. státu a že v souvislosti s podáním žádosti o stavební povolení na stavbu plotu, kdy žalobci museli mít výpis z listu vlastnictví evidence nemovitostí, muselo být žalobcům zřejmé, co vlastní a že užívají pozemky většího rozsahu, než jaký koupili. Žalobci se uchopili držby „bez právně způsobilého titulu“, protože takový důvod nenabídli a uvedená kupní smlouva jím nemůže být s ohledem na to, že sporné pozemky v ní nejsou uvedeny. Pozemek PK 1 byl pastvinou, tedy zemědělským pozemkem, k němu nemohlo být zřízeno právo osobního užívání, proto nemohl být předmětem vydržení. Poté, co v roce 1982 byl pozemek PK 1 rozdělen na dva pozemky, mohl být ke stejnému účelu v osobním užívání občana pouze jeden pozemek, tudíž ani z tohoto důvodu nemohly být pozemky předmětem vydržení. Žalobci naléhavý právní zájem na požadovaném určení netvrdili ani nezdůvodnili. Výkon jejich práva je třeba hodnotit v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání. Naléhavý právní zájem na určení vyjádřili již v žalobě. Uvedli, že dovolání obsahuje argumentaci, k níž oba soudy přihlédly při rozhodování. Setrvali na stanovisku, že jejich držba pozemků byla oprávněná, napadené rozhodnutí je proto správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozsudek odvolacího soudu odpovídá standardní judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolatel ostatně nekonkretizoval „judikaturu jiných soudů“, s níž by měl být v rozporu, ani nevymezil právní otázku, jejíž řešení by mělo činit rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným. V daném případě soudy posuzovaly jedinečné konkrétní skutkové okolnosti, z nichž lze hodnotit dobrou víru žalobců, které nečiní danou věc významnější z hlediska obecného. Význam takového posuzování nepřesáhl konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 297, svazek 3. Lze také podotknout, že dovolací soud přezkoumává otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru rozhodnutí pod C 1068, svazek 15).
Podstatnou část dovolacích námitek tvoří výhrady ke správnosti hodnocení provedených důkazů. Jde o dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ, který lze uplatnit jen je-li dovolání přípustné. Tak tomu v daném případě není.
Posouzení naléhavého právního zájmu je v souladu s konstantní judikaturou řešící souladně otázku naléhavého právního zájmu, popřípadě aktivní legitimace ve smyslu §80 písm. c) OSŘ (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, str. 261, podle kterého „o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což - řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě“). Prakticky shodný je právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 1338/96, publikovaném pod číslem 21 v Soudní judikatuře, ročník 1997.
K žalobě na určení vlastnictví z hlediska výkonu práva v rozporu s dobrými mravy Nejvyšší soud již v rozsudku ze 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, uveřejněném v Právních rozhledech č. 8, ročník 1999, str. 429, zaujal právní názor, že „uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ“. Od tohoto právního názoru dovolací soud nemá důvod se odchýlit. Tím spíše nemůže být v rozporu s dobrými mravy rozsudek určující, kdo je vlastníkem sporné věci. Je naprostou samozřejmostí plynoucí ze zákona, že vydržen může být i pozemek, popř. jeho část, jehož se právní titul netýká, a že kupní smlouva může být podle okolností dostatečným titulem k uchopení se držby sousedního pozemku (nebo jeho části).
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Náklady spojené s písemným vyjádřením k dovolání nelze za účelné (§142 odst. 1 OSŘ) považovat, neboť obsah tohoto vyjádření se netýkal otázky přípustnosti dovolání, jež byla nakonec pro rozhodnutí dovolacího soudu podstatná, nýbrž jeho věcné stránky (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. června 2005
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu