ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2653.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2653/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. H., proti žalovanému J. H., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 11/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. května 2004, č. j. 10 Co 304/2002-90, takto:
I. Návrh žalobkyně, aby do řízení přistoupili na straně žalované J. a J. K., se zamítá.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí pozemků parc. č. 987/17 (původně část parc. č. 358), č. 1315/3 (původně část parc. č. 358 a č. 357), č. 1326/5 (původně část parc. 358) a č. 1345/22 (původně parc. č. 244, č. 243/1 a 243/2) v k. ú. P., s odůvodněním, že jde o pozemky, které spolu s manželem nabyla přídělem v roce 1955. V restitučním řízení podle zákona o půdě jí byly pozemky dohodou schválenou pozemkovým úřadem nejprve vydány. Po obnově řízení bylo sice rozhodnuto, že není vlastnicí těchto pozemků, ale toto rozhodnutí bylo soudem zrušeno. Pozemky však již byly vydány pozemkovým úřadem právní předchůdkyni žalovaného A. H. Zrušení tohoto rozhodnutí cestou mimořádného opravného prostředku se žalobkyně marně domáhala, když jí bylo sděleno, že uplynula tříletá lhůta pro podání tohoto opravného prostředku. Za této situace spatřovala žalobkyně v rozhodnutí soudu, kterým bude určeno její vlastnické právo k pozemkům, jedinou cestu, jak se může domoci ochrany svého vlastnického práva.
Okresní soud v Litoměřicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze 7. 2. 2002, č. j. 15 C 11/99-74, zamítl žaloba na určení, že „žalobkyně je vlastníkem pozemků v k. ú. P., obec L. par. č. 987/17 o výměře 682 m² (orná půda), par. č. 1315/3 o výměře 840 m² (orná půda), par. č. 1326/5 o výměře 1066 m² (ostatní plocha) a par. č. 1345/22 o výměře 10031 m² (orná půda),“ a o rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci jde o určovací žalobu ve smyslu §80 písm. c) OSŘ, která může být úspěšná, jen pokud žalobkyně prokáže naléhavý právní zájem na žalovaném určení. Naléhavý právní zájem však není dán, neboť paralelně probíhá správní řízení u Okresního pozemkového úřadu v L., v němž se žalobkyně domáhá vydání těchže pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému majetku. Kromě toho podle konstantní judikatury nemá žalobce naléhavý právní zájem na určení jeho vlastnického práva k nemovitosti, pokud výrok rozsudku, jehož vydání se domáhá, nebude zavazovat osoby, které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí, tedy pokud tyto osoby nejsou účastníky řízení. Vzhledem k tomu by mohl být naléhavý právní zájem na určení dán jen ohledně pozemku parc. č. 1345/22 v k. ú. P., neboť jako vlastníci zbývajících pozemků parc. č. 987/17, č. 1315/3 a č. 1326/5 téhož k. ú. jsou zapsáni manželé J. a J. K. (podle kupní smlouvy uzavřené se žalovaným 1. 10. 1997), kteří však nejsou účastníky tohoto řízení. Pokud jde o pozemek parc. č. 1345/22, soud prvního stupně dospěl také k závěru, že žalobkyně vlastnické právo k tomuto pozemku neprokázala. A. aj. H. jako prodávající a žalobkyně a její manžel V. H. jako kupující uzavřeli sice 21. 2. 1955 kupní smlouvu, podle které prodávající prodali ze svého přídělu č. 13 kupujícím (kteří již byli vlastníky pozemků podle přídělu č. 15) pozemky v k. ú. P., avšak nebyly mezi nimi pozemky parc. č. 357, 358, 243/1, 243/2 a 244. ONV v L. dal 8. 10. 1995 přivolení k uvedené kupní smlouvě a zemědělský odbor téhož ONV vydal 7. 10. 1955 dvě přídělové listiny, kterými manželům H. přidělil mimo jiné i sporné parc. č. 357, 358, 243/1, 243/2 a 244 a manželům H. pozemky z jejich původního přídělu č. 13. Na základě protestu prokurátora byly obě přídělové listiny ze 7. 10. 1995 zrušeny. Sporné pozemky zůstaly v přídělu manželů H. č. 13 a přešly na stát odnětím přídělu v roce 1961. Pozemky, nabyté manžely H. kupní smlouvou z 21. 2. 1955, byly zapsány do jejich přídělu č. 15 a všechny pozemky z tohoto přídělu přešly na stát darováním v roce 1963.
Odvolací soud rozsudkem z 12. 5. 2004, č. j. 10 Co 304/2002-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Považoval za správný názor soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu na žalovaném určení vůči osobě, která není jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí zapsána, když k tomuto odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002. Dále doplnil dokazování rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 23. 5. 2002, č. j. 15 Ca 45/2001-40, který nabyl právní moci 13. 6. 2002. Z tohoto rozsudku odvolací soud zjistil, že jím bylo potvrzeno rozhodnutí Pozemkového úřadu tehdejšího Okresního úřadu v L. z 10. 1. 2001 č. j. 72-2191/00-9109, kterým bylo rozhodnuto podle §9 odst. 4, §4 odst. l a 2 a §6 odst. l zákona o půdě tak, že žalobkyně není vlastnicí těchže pozemků, ke kterým má být určeno její vlastnictví v tomto soudním řízení. Na základě tohoto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že v občanském soudním řízení podle §80 písm. c) OSŘ nemůže stran vlastnictví žalobkyně dospět k jinému závěru, než jak o něm již bylo rozhodnuto ve správním a následně v přezkumném soudním řízení podle speciálního předpisu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Navrhla, aby do řízení vstoupili J. a J. K., kteří kupní smlouvou uzavřenou se žalovaným nabyli do svého vlastnictví pozemky parc. č. 987/17, 1315/3 a 1326/5 a jsou nyní jako jejich vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí. Dále žalobkyně poukázala na to, že její restituční nárok na vydání předmětných pozemků nebyl shledán důvodný. Nesouhlasí proto s tím, že se soud v tomto řízení nepřihlédl k tomu, že předmětné nemovitosti nabyla s manželem do vlastnictví na základě přídělové listiny ze 7. 10. 1955. Nebylo jim nic známo o tom, že proti rozhodnutí o přídělu byl podán protest prokurátora a že došlo ke zrušení tohoto rozhodnutí. Žalobkyně navrhla, aby byly provedeny důkazy za účelem zjištění, zda výměr ONV L. z 2. 10. 1956 o zrušení přídělové listiny byl jí a jejímu manželovi doručen do vlastních rukou, a dovodila, že nemůže jít o výměr pravomocný. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby „dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů potvrdil.“
Dovolací soud rozhoduje o dovolání proti rozhodnutím krajských soudů (§10a OSŘ). Řízení u dovolacího soudu je upraveno v §§242 - 243d OSŘ. Podle §243c odst. l OSŘ pro řízení u dovolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného; ustanovení §92 a 95 až 99 a 107a však pro řízení u odvolacího soudu neplatí. To znamená, že §243c odst. l OSŘ vylučuje přistoupení nebo záměnu účastníků, které upravuje §92 odst. 1 a 2 OSŘ, v dovolacím řízení, neboť zjevně odporují smyslu a účelu dovolacího řízení. Návrh žalobkyně na přistoupení Jaroslava a Jaroslavy Kolářových do řízení dovolacího byl proto zamítnut.
Nejvyšší soud se dále po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“).
Dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu nepovažuje.
Rozsudek odvolacího soudu je postaven na právním závěru, že naléhavý právní zájem na určení ohledně vlastnictví žalobkyně ke třem pozemkům parc. č. 987/17, 1315/3, 1326/5 ve smyslu §80 písm. c) OSŘ není dán, neboť žalovaný není v katastru nemovitostí zapsán jako jejich vlastník. Nedostatek naléhavého právního zájmu na určení jejího vlastnictví k těm pozemkům žalobkyně ani v dovolání nezpochybňuje, což plyne z toho, že navrhuje, aby do řízení přistoupili manželé Kolářovi. Závěr odvolacího soudu, že se v posouzení otázky vlastnictví žalobkyně ke všem čtyřem pozemkům nemůže odchýlit od toto, jak byla vyřešena správním rozhodnutím, které přezkoumal soud, a o vázanosti tímto rozhodnutím, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku z 24. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1622/2000, uveřejněném v Souboru pod C 969, Svazek 13, vyslovil právní názor, že „obecné soudy jsou oprávněny mimo rámec správního soudnictví zkoumat správní akty jen z hlediska, zda se nejedná o akty nicotné (nulitní neboli paakty) – které nevyvolávají právní účinky. Nicotnými akty jsou zejména akty vydané věcně nepříslušným orgánem“. V daném případě došlo na základě opravného prostředku podaného žalobkyní i k přezkumu správního rozhodnutí, kterým bylo rozhodováno o vlastnictví žalobkyně k uvedeným pozemkům, cestou správního soudnictví, jehož účastníky byli žalobkyně i žalovaný.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné a bylo proto odmítnuto /§243b odst. 5 a §213 odst. 1 písm. c) OSŘ/.
Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému by proto příslušela podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2005
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu