ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2676.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2676/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. Ch., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. Ch., zastoupenému advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 339/93, o dovolání účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2003, č. j. 21 Co 157/2003-337, ve znění opravného usnesení ze dne 26. ledna 2004, č. j. 21 Co 157/2003-343, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2003, č. j. 21 Co 157/2003-337, ve znění opravného usnesení ze dne 26. ledna 2004, č. j. 21 Co 157/2003-343, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. února 2003, č. j. 32 C 339/93-267, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 18. 2. 2003, č. j. 32 C 339/93-267, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů (dále „BSM“) tak, že přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně pod bodem I. písm. A) vyjmenované movité věci v celkové hodnotě 3 534 Kč. Žalovanému přikázal do výlučného vlastnictví pod bodem I. písm. B) vyjmenované movité věci včetně osobního automobilu Škoda 120L v celkové hodnotě 59 600 Kč. Žalovanému uložil, aby na vyrovnání podílů zaplatil žalobkyni částku 227 381,60 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze 2. 12. 2003, č. j. 21 Co 157/2003-337, ve znění opravného usnesení z 26. 1. 2004, č. j. 21 Co 157/2003-343, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé jen tak, že žalovaný je povinen žalobkyni na vyrovnání podílů zaplatit 220 092 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a ve výroku o „nákladech státu“, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení a soudním poplatku.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem 21. 5. 1991. K vypořádání BSM jejich dohodou nedošlo a návrh na jeho vypořádání soudem podala žalobkyně 20. 8. 1993. Soudy obou stupňů vypořádaly BSM účastníků podle §149 a §150 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „ObčZ“). Vycházely z rovnosti podílů účastníků a dále mimo jiné z toho, že rozsudkem soudu prvního stupně z 15. 5. 1992, sp. zn. 32 C 50/92, který nabyl právní moci 25. 8. 1992, bylo zrušeno právo účastníků společného užívání družstevního bytu č. 3 v domě č. 1769/40 na ulici H. (nyní J.) v P. s tím, že byt bude nadále jako člen družstva užívat žalovaný, a žalobkyni bylo uloženo byt vyklidit do 15 dnů poté, co jí bude zajištěno náhradní ubytování. Dalším rozsudkem soudu prvního stupně z 22. 7. 1998, sp. zn. 32 C 48/96, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z 2. 6. 1999, sp. zn. 51 Co 551/98, který nabyl právní moci dne 3. 9. 1999, bylo zrušeno právo společného užívání účastníků ideální poloviny družstevní garáže č. 2 - podle vnitřního označení SBD V. garážové stání 3 (dále „garáž“), nacházející se v I. nadzemním podlaží domu čp. 1769 v J. ulici v P. s tím, že garáž bude nadále jako členka družstva užívat žalobkyně. Zatímco soud prvního stupně vypořádal obvyklou cenu členských podílů k bytu (425 100 Kč) a garáži (50 7000 Kč) ke dni rozvodu, resp. zániku BSM, tj. 21. 5. 1991, odvolací soud považoval za rozhodné datum, kdy došlo k zániku práva společného užívání bytu a garáže a určení, kdo z účastníků je bude jako člen družstva nadále užívat. Obvyklá cena členských podílů tak činila podle doplněného znaleckého posudku ke dni 25. 8. 1992 u bytu 481 830 Kč a ke dni 3. 9. 1999 u garáže 120 100 Kč. Z tohoto důvodu odvolací soud změnil částku, kterou je žalovaný povinen žalobkyni na vyrovnání podílů zaplatit.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalovaný v dovolání uvedl, že přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, když soud prvního stupně byl vázán při svém rozhodování ohledně ceny členského podílu bytu a garáže právním názorem odvolacího soudu. V případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že přípustnost dovolání z tohoto ustanovení nevyplývá, má za to, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, že při vypořádání BSM je třeba vycházet z obvyklé ceny členského podílu v družstvu, se vztahuje na všechny dosud neuzavřené případy vypořádání bez ohledu na datum zániku BSM. Žalovaný má zato, že tak tomu není. Řízení v dané věci trvá již 11 let, a to zejména proto, že žalobkyně se domáhala vydání automobilu, který žalovaný prodal bez jejího souhlasu třetí osobě. Žalovaný od počátku navrhoval, aby byl automobil započten v odhadní ceně na jeho podíl. BSM mohlo být vypořádáno již před rokem 1998 tak, že by byl povinen vypořádat zůstatkovou hodnotu členského podílu k bytu, když žalobkyni připadla garáž. V důsledku změny právního názoru má však žalovaný namísto asi 40 tisíc korun zaplatit žalobkyni 220 092 Kč, přičemž žalovaná se domáhá ještě částky vyšší. Žalovaný bydlí v předmětném bytě spolu s dnes již dvěmi zletilými dětmi účastníků a žalobkyně je v bytě stále hlášena k trvalému pobytu. Bylo jí přiznáno právo na náhradní ubytování a vzhledem k tomu je otázka, zda vůbec a za jakou cenu by bylo možné v současné době převést členská práva a povinnosti k takto zatíženému bytu. Žalovaný by také v případě zániku družstva nezískal tržní hodnotu svého podílu ani byt, dokonce by s největší pravděpodobností nezískal ani zůstatkovou hodnotu podílu. Při vypořádání měl soud vzhledem k zániku BSM v roce 1991 vycházet ze zůstatkové hodnoty členských podílů k bytu a garáži. Podle žalovaného je rozsudek odvolacího soudu v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně již od roku 1988 ničím nepřispívala na společnou domácnost, nestarala se o děti ani o domácnost, k čemuž žalovaný marně navrhoval provedení důkazů spisy soudu prvního stupně sp. zn. 8 C 162/90 a sp. zn. P 249/94. Proto navrhuje, aby tyto důkazy provedl dovolací soud. Žalobkyně na nájemné družstevního bytu nepřispívala ani po rozvodu manželství, ačkoliv byt ještě několik let po rozvodu užívala a o „příspěvek na nájemné“ ji žalovaný musel zažalovat. Žalovaná přesto získala práva ke garáži, kterou komerčně využívá. Pokud by i žalovaný, který v důsledku chování žalované měl značné finanční potíže, přestal platit nájemné, pozbyli by účastníci členství v družstvu a právo užívat byt i garáž. Ani to však odvolací soud nezohlednil. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla dovoláním také žalobkyně. Namítá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a to ohledně ceny členského podílu družstevního bytu a garáže při vypořádání BSM, když tato otázka je řešena v rozhodovací praxi soudů rozdílně. Způsob jakým odvolací soud tuto otázku rozhodl je také v rozporu s hmotným právem a s článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Při oceňování hodnoty členského podílu v družstvu je třeba vycházet ze stavu domu v době rozvodu manželství, ale cenu určit podle poměrů v době rozhodování soudu. Žalobkyně žádala, aby při stanovení ceny členského podílu postupoval soud v intencích nálezu Ústavního soudu č. 61, sv. 2 Sbírky nálezů, který se sice týkal vypořádání podílového spoluvlastnictví, avšak z pohledu řešené problematiky je situace naprosto shodná. Obecná cena členského podílu k bytu se podle znalkyně ke dni jejího výslechu 19. 4. 2002 pohybovala kolem částky l 200 000 Kč. Odvolací soud měl vycházet z ceny členského podílu k bytu ke dni jeho rozhodování, neboť jen její polovina by umožnila žalobkyni obstarat si „polovinu ceny členského podílu.“ Požadavek, aby peněžní náhrada byla hodnotovým ekvivalentem členského podílu odpovídá i výkladu čl. 11 odst. 4 Listiny, k němuž dospěl Ústavní soud ČR. Žalobkyně považuje za nesprávné, aby v důsledku dlouhotrvajícího soudního řízení došlo k znevýhodnění jednoho účastníka na úkor druhého, a že odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu, aby znalecký posudkem byla stanovena cena členského podílu k bytu ke dni jeho rozhodování. Podobně je tomu i u ceny členského podílu ke garáži. Odvolací soud měl přihlédnout také k tomu, že ke zrušení práva společného užívání garáže došlo až po více než osmi letech od rozvodu manželství, když ji většinu času (7,5 roku) ho užíval výlučně žalovaný. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání byla podána včas řádně zastoupenými účastníky řízení.
Podle §242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Dovolací soud však není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje §242 odst. 2 písm. d) OSŘ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, publikovaný pod R 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §237 odst. l písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
V daném případě je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve výroku, který se týká vypořádání, resp. ceny členského podílu k družstevnímu bytu a garáži. A právě správnost tohoto výroku také účastníci dovoláním zpochybnili.
Otázkou, „zda při stanovení hodnoty, které se dostává účastníkům řízení o vypořádání společného jmění manželů, je třeba vycházet z tzv. účetní zůstatkové hodnoty členského podílu v bytovém družstvu nebo z tzv. tržní hodnoty členského podílu“, se zabýval velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000. Sjednotil soudní praxi v tom smyslu, že v případě zániku společného nájmu družstevního bytu manžely a jejich společného členství v bytovém družstvu v rámci vypořádání BSM může být jen členský podíl, jehož hodnotu je třeba vyjádřit obvyklou (tržní) cenou a nikoliv zůstatkovou hodnotou členského podílu nebo hodnotou vypořádacího podílu. To proto, že pojem „zůstatková hodnota členského podílu“ počínaje dnem 1. ledna 1992, tj. počínaje účinností zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, platná právní úprava družstev nezná“ a vypořádací podíl, který je odrazem hospodářské bilance družstva, se váže k zániku členství v družstvu, nikoli k tzv. přeměně členství, jak je tomu v případě, kdy jeden z manželů zůstává nájemcem bytu a členem družstva.
Členský podíl ve stavebním bytovém družstvu je a byl obecně předmětem vypořádání BSM, kteří byli společnými členy bytového družstva a jejichž společné právo užívání či nájmu družstevního bytu a jejich společné členství ve stavebním bytovém družstvu zaniklo. Tak je tomu nejen v současnosti podle platné právní úpravy, ale bylo tomu tak i v době, která je určující pro vypořádání účastníků v daném řízení, tj. za účinnosti občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (§868 ObčZ v návaznosti na čl. VIII. odst. 5 zákona č. 91/1998 Sb.). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck pod C 45, svazek 1, podle kterého „jestliže bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo před 1. lednem 1992, je třeba v řízení o vypořádání takového spoluvlastnictví aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb“.
Po sjednocení judikatury výše označeným rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu již není sporu o tom, že v těch případech, kdy došlo k zániku společného nájmu družstevního bytu manželů a jejich společného členství v družstvu po 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti obchodní zákoník, je při vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví, nyní společného jmění manželů, určující obvyklá cena členského podílu.
K otázce, zda by tato cena měla být určující i pro dosud nevypořádané právní vztahy manželů v případě, kdy se podle právní úpravy platné v době zániku BSM vycházelo ze zůstatkové hodnoty členského podílu, Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 30. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 900/2004 (publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu), že „nejpozději do 1. 1. 1992 odpovídalo tehdejším předpisům i právní praxi, že určující pro ocenění do té doby vypořádávaného členského podílu byla zůstatková hodnota členského podílu. Jestliže však do uvedeného data nedošlo k vypořádání členského podílu mezi manžely (jako je tomu v daném případě), odpovídá již zákonu, aby se při oceňování členského podílu pro účely vypořádání BSM vycházelo z ceny obvyklé. Konkrétně to znamená, že je třeba vycházet z toho, jaká byla hodnota vypořádávaného členského podílu v době rozhodování soudu, kdyby byl ve stavu, v jakém byl v době zániku společného členství bývalých manželů v družstvu. Dovolací soud zkrátka neshledává důvodu, aby při oceňování členského podílu bylo postupováno odlišně od oceňování věcí, např. od oceňování nemovitosti v rámci řízení o vypořádání BSM, kdy je v zásadě rozhodující její stav v době zániku BSM a ocenění se provádí podle cen platných v době rozhodování. Je-li rozhodováno v současnosti, vychází se z cen obvyklých, přestože v době, kdy došlo k zániku BSM byly určující ceny dané cenovými předpisy.“
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pokud vycházel z obvyklých cen členského podílu ke dni, kdy byla zrušena práva společného nájmu družstevního bytu a ideální polovině družstevní garáže. K úvahám žalovaného ohledně obsazenosti družstevního bytu v souvislosti se žalobkyní, dovolací soud jen uvádí, že žalobkyně při jednání soudu prvního stupně 19. 4. 2002 (čl. 213) uvedla, že v bytě nebydlí, netrvá na bydlení v tomto bytě ani na zjištění náhrady ve smyslu rozsudku, kterým bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k tomuto bytu.
Námitka žalovaného, že „rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s dobrými mravy“ z důvodů jím uvedených, je podle obsahu námitkou vytýkající odvolacímu soudu nesprávnost závěru o rovnosti podílů účastníků při vypořádání BSM. Dovolací soud tuto námitku pominul. Není třeba, aby se jí dovolací soud blíže zabýval, když bude předmětem právního posouzení po zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně.
Dovolací soud nezjistil, že by v řízení došlo k vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebo k vadám uvedeným v §229 odst. l, §229 odst. l písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ. Rozsudek odvolacího soudu proto zrušil pro nesprávné právní posouzení vypořádání členských podílů k družstevnímu bytu a garáži, a to v plném rozsahu /§242 odst. 2 písm. d) OSŘ/. Protože důvody tohoto zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15.února 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu