ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2904.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2904/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců: a) P. P., a b) I. P., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátem, o výkon práva vyplývajícího z věcného břemene, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 204/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2004, č. j. 21 Co 108/2003-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. června 1997, čj. 16 C 204/94-49, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „odpůrce je povinný odstranit plot na západní straně pozemku, parc. č. 801/2 v k. ú. Ivanovice, a to od severní hranice této parcely v délce l,5 m směrem k jižní hranici parcely a dále je povinen zdržet se jednání, umožňujícího jeho psu vstoupit na pozemek parc. č. 801/2 do pruhu pozemku o šířce l,5 m probíhající podle severní hranice parcely“. Výrokem pod bodem II. zastavil „řízení v části protinávrhu, jímž navrhovatelé měli být uznání povinnými odstranit branku v oplocení mezi pozemky parc. 4. (správně „č.“) 801/2 a 801/4 a dále ve smlouvě sepsané formou notářského zápisu by se zrušila dnem registrace kupní smlouvy mezi manžely Z. a V. B., a manžely P., P. a I. ze dne 8. 4. 1994, část 5. a 6. smlouvy ze dne 11. 7. 1991, která byla registrována Státním notářstvím v B. dne 11. 7. 1997“. Dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že manželé D., původní vlastníci dále uvedených pozemkových parcel v katastrálním území I., v roce 1991 prodali pozemkovou parcelu č. 801/2 žalovanému, č. 801/3 žalobcům a č. 801/4 manželům B. V tomtéž roce manželé B. uzavřeli s žalovaným smlouvu o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni ve svůj prospěch a ve prospěch všech následujících vlastníků pozemkové parcely č. 801/4, spočívajícího v umožnění chůze přes pozemkovou parcelu žalovaného č. 801/2 na pozemkovou parcelu č. 801/4, a to tak, jak bylo vyznačeno v geometrickém plánu č. 380/4-75/91. Pozemkovou parcelu č. 801/4 manželé B. prodali kupní smlouvou z 8. 4. 1994 žalobcům, kteří se poté žalobou domáhali uložení povinností žalovanému tak, jak jsou specifikovány ve výroku I., neboť jim žalovaný volný, ničím nepodmíněný průchod přes pozemkovou parcelu č. 801/2 znemožnil. Soud s odkazem na ustanovení §151n odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) žalobě výrokem pod bodem I. vyhověl. Výrokem pod bodem II. zastavil řízení o vzájemném návrhu žalovaného, neboť o stejném nároku probíhalo řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 40/96.
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. března 1999, č. j. 13 Co 521/97-70, výrokem pod bodem I. zamítl návrh žalovaného na přerušení řízení a výrokem pod bodem II. nepřipustil změnu návrhu. Výrokem pod bodem III. změnil výrok soudu prvního stupně v bodě I. tak, že „se zamítá návrh žalobců, aby žalovanému byla stanovena povinnost odstranit plot na západní straně pozemku p. č. 801/2 v k. ú. I. a to od severní hranice této parcely v délce 1,5 m směrem k jižní hranici parcely a dále aby mu byla stanovena povinnost zdržet se jednání umožňujícího jeho psu vstoupit na pozemek p. č. 801/2 do pruhu pozemku o šířce 1,5 m probíhající podle severní hranice parcely“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že v daném případě věcné břemeno vzniklo písemnou smlouvou za účinnosti ObčZ ve znění platném do 31. 12. 1991 podle úpravy plynoucí z §135b a násl. ObčZ a pro vlastníky pozemkových parcel č. 801/2 č. 801/4 byl rozhodující obsah písemně uzavřené smlouvy. Jestliže se žalovaný jako vlastník pozemkové parcely č. 801/2 zavázal trpět ve vymezené části chůzi přes tento pozemek, odpovídalo tomu na druhé straně právo žalobců, resp. jejich právních předchůdců na nerušenou chůzi ve vymezeném rozsahu. Z obsahu smlouvy ale nebylo možno dovodit povinnost žalovaného odstranit oplocení z jeho pozemku a zamezit pobíhání jeho psa po předmětném pozemku. S ohledem na formulaci žalobního petitu, na níž žalobci trvali a kterou je soud vázán, ztotožnil se s názorem žalovaného, že uložení povinností, jichž se žalobci na něm domáhají, nemá ve smlouvě o zřízení věcného břemen oporu a nelze je z žádného právního předpisu dovodit.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. června 2001, č. j. 22 Cdo 443/2000-91, výrokem pod bodem I. odmítl dovolání žalobců směřující proti bodům I. a II. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 1999, č. j. 13 Co 521/97-70, jimiž byl zamítnut návrh na přerušení řízení a vysloveno nepřipuštění změny návrhu. Výrokem pod bodem II. rozsudek jmenovaného krajského soudu, s výjimkou částí pod body I. a II. jeho výroku, zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 19. března 2002, č. j. 21 Co 364/2001-114, výrokem pod bodem I. rozhodl že „rozsudek soudu prvního stupně se v části napadeného přísudečného výroku mění tak, že se zamítá žaloba, podle které by byl žalovaný povinen odstranit plot na západní straně pozemku – parcely č. 801/2 v k. ú. I. a to od severní hranice této parcely v délce 1,5 metru směrem k jižní hranici parcely“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „v části napadeného přísudečného výroku o povinnosti žalovaného zdržet se jednání umožňujícího jeho psu vstoupit na předmětný pozemek a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudem I. stupně se rozsudek soudu I. stupně zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení“. Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 21. listopadu 2002, č. j. 16 C 204/94–154, uložil žalovanému povinnost „žalobcům umožnit a trpět nerušený výkon práva věcného břemene chůze po části pozemku parcela č. 801/2 v katastrálním území I. v pruhu o šířce 1,5 m podél celé jeho severní hranice, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 77, část B 1 pro obec B. a zdržet se rušení tohoto práva žalobců, spočívající v neumožnění jejich neomezeného vstupu na uvedenou část pozemku parcela č. 801/2, dále v umožnění psovi žalovaného pobíhat po uvedené části pozemku parcela č. 801/2“; dále rozhodl o nákladech řízení. Rozhodnutí odůvodnil tím, že „platné právo nároky oprávněné z věcného břemene vůči tomu, kdo do jeho práva neoprávněně zasahuje dosud neupravuje“, a proto postupoval přiměřeně podle ustanovení §853 ObčZ, když zjistil, že žalovaný ruší žalobce při výkonu práv odpovídajících věcnému břemeni, když svému psovi umožňuje pobíhat po předmětném pozemku, jeho přítomnost brání žalobcům ve výkonu jejich práva a žalovaný na daném stavu nehodlá nic změnit.
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného pak rozsudkem ze dne 15. června 2004, č. j. 21 Co 108/2003-173, výrokem pod bodem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění, „že žalovaný je povinen žalobcům umožnit a trpět nerušený výkon práva věcného břemene chůze po části pozemku parcela č. 801/2 v k. ú. I., obec B., v pruhu o šířce 1,5 m podél celé jeho severní hranice a zdržet se rušení tohoto práva žalobců spočívajícího v neumožnění jejich neomezeného vstupu na uvedenou část pozemku parcela č. 801/2 a dále v umožnění psovi žalovaného pobíhat po uvedené části pozemku parcela č. 801/2“, a dále ve výroku o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně, založenými na dostatečně zjištěném skutkovém stavu a jeho rozhodnutí potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Především namítá, že odvolací soud nepostupoval důsledně podle §5, §79 a §153 odst. 2 OSŘ. V této souvislosti uvedl, že žaloba byla co do vymezení práv a jim odpovídajících povinností nesrozumitelná, resp. neurčitá. Protože převzetí takového petitu do výroku rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost, měl za takové situace odvolací soud žalobce o tomto nedostatku poučit – pokud to neučinil soud prvního stupně - neboť by to bránilo v pokračování řízení. Namísto toho ale odvolací soud, aniž by žalobce poučil, sám změnil obsah žalobního petitu a porušil tak zásadu rovnosti účastníků řízení, neboť nemohl uložit účastníku jiné povinnosti a přiznat mu jiná práva, než jak byla navrhována; soud musí žalobní petit zcela vyčerpat, ale nesmí jej překročit s výjimkami stanovenými v §153 odst. 2 OSŘ. Takto odvolací soud porušil zásadu rovnosti účastníků i zásadu dvojinstančnosti civilního sporného řízení. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud rozhodl právní otázku výkonu práva vyplývajícího z věcného břemene v rozporu s hmotným právem, neboť omezil vlastníka nemovitosti v užívání předmětu jeho vlastnictví na úkor věcného břemene. V této souvislosti odkázal na rozsudek odvolacího soudu z 19. 3. 2002 v němž tento soud dovodil, že neexistuje důvod k tomu, aby pes žalovaného nevstupoval na předmětnou část pozemku v době, kdy žalobci nebudou realizovat své věcné břemeno. Poté ale odvolací soud uložil žalovanému povinnost neumožnit to, aby pes po uvedeném pozemku pobíhal. Za situace, kdy nelze předjímat, kdy konkrétně budou žalobci právo z věcného břemene realizovat, je takové omezení vlastnického práva žalovaného v rozporu s hmotným právem, a to nikoliv jen s ObčZ, ale i s Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Dovolatel posléze namítá, že soud otázku volného pohybu psa z důkazního hlediska hodnotil i na základě zprávy Městské části B., tedy listiny uvedeného úřadu, přičemž starosta, ani úřad uvedené městské části, neměli pravomoc se vyjadřovat ke skutkovému stavu věci v civilním sporném řízení; na místě byl postup podle §120 a násl. OSŘ., který soud nevyužil. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalším řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s právním názorem vysloveným dovolacím soudem v rozsudku ze dne 14. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 443/2000, publikovaným pod č. C 556 ve sv. 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, ve kterém se uvádí: „Brání-li žalovaný žalobci ve výkonu práva cesty tím, že nechává přes cestu pobíhat psa, může se žalobce domáhat, aby soud uložil žalobci povinnost zdržet se rušení žalobce při výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni tím, že umožňuje psovi pobíhat po části pozemku. Součástí žalobního petitu musí být formulace, ze které se podává, že jde o rušení práva žalobce“. Výrok rozhodnutí odvolacího soudu je třeba vyložit tak, že žalovaný je povinen „zdržet se rušení …práva žalobců spočívajícího … v umožnění psovi žalovaného pobíhat po uvedené části pozemku“. Je tedy zřejmé, že nejde o zamezení jakéhokoliv pobíhání psa po sporné části, ale jen takového, při kterém dochází k rušení práva žalobců. Je zcela na žalovaném, aby zvolil vhodné prostředky k tomu, aby (jeho pes) nerušil žalobce při výkonu jejich práva přecházet přes pozemek; splnění této povinnosti by bylo předmětem zkoumání v případném řízení o výkon rozhodnutí. To, že vlastník zatížené nemovitosti je ve výkonu svého práva omezen na úkor oprávněného z věcného břemene, pak patří k samotné podstatě věcných břemen.
Ostatní námitky uplatňované odvolatelem odpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jde tedy o tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné; tak tomu v dané věci není.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud jej podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu