ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2927.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2927/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) Ing. J. B. a b) A. B., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) M. G. a 2) M. G., zastoupeným advokátem, o strpění průchodu a průjezdu, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, pod sp. zn. 5 C 92/2003, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. července 2004, č. j. 17 Co 140/2004-260, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. L. M.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u soudu 25. 11. 2003 domáhali uložení povinnosti žalovaným strpět průchod a průjezd každého vlastníka pozemku parc. č. 343/22 a parc. č. 343/15 v obci a k. ú. S. po pozemku parc. č. 343/16 v obci a k. ú. S. Tvrdili, že jsou vlastníky pozemků, které sousedí s pozemky žalovaných a jediná přístupová cesta k jejich nemovitosti je přes pozemek parc. č. 343/16 ve vlastnictví žalovaných.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 20. února 2004, č. j. 5 C 92/2003-199, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 12. května 2004, č. j. 5 C 92/2003-254, řízení zastavil a věc postoupil k projednání a rozhodnutí obci S. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za osvědčeno, že ve vlastnictví žalobců jsou pozemky parc. č. 343/22 – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 343/15 – trvalý travní porost zapsané na listu vlastnictví č. 57 a ve vlastnictví žalovaných pozemky parc. č. 343/19 – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 343/9 – trvalý travní porost a parc. č. 343/16 – ostatní plocha, zapsané na listu vlastnictví č. 91, vše v katastrálním území S. Jediná přístupová cesta k nemovitostem žalobců je přes pozemek parc. č. 343/16 ve vlastnictví žalovaných. Tento pozemek podle žalobců v minulosti sloužil jako veřejná cesta nejen jim, ale i jiným subjektům, tedy spojoval jednotlivé nemovitosti s ostatními pozemními komunikacemi. Žalovaní brání žalobcům v užívání předmětného pozemku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě, jde o požadavek na ochranu práva obecného užívání pozemní komunikace podle §19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Z výpisu z katastru nemovitostí, který žalobci předložili, z listu vlastnictví č. 91 pro obec a k. ú. S. plyne, že pozemek parc. č. 343/16 je ostatní komunikací, a to podle §7 zákona č. 13/1997 Sb. komunikací účelovou. Takovou účelovou komunikací se pozemek stává ze zákona, splňuje-li znaky účelové komunikace stanovené v tomto ustanovení, tedy slouží-li ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi. Dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že požadavek žalobců se týká pozemku, který je veřejnou účelovou komunikací, není dána pravomoc soudu a rozhodnutí v této věci spadá podle §40 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. do pravomoci silničního správního orgánu, tj. obce S.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobců usnesením ze dne 7. července 2004, č. j. 17 Co 140/2004-260, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, pokud dospěl k závěru o nedostatku pravomoci soudu a řízení zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena obci S. Pokud jde o námitku žalobců o „podjatosti obce“ respektive osob, jejichž prostřednictvím by měla v dané věci jednat, jakož i kvality jimi vydaného rozhodnutí, uvedl, že tato otázka bude předmětem správního řízení, které ve věci proběhne.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Souhlasí s názory soudů obou stupňů, že sporný pozemek je veřejnou účelovou komunikací. Nesouhlasí však se závěrem, že věc náleží do pravomoci silničního správního orgánu ve smyslu §40 zákona č. 13/1997 Sb., a že soud k projednání žaloby nemá pravomoc podle §7 OSŘ. Namítají, že uvedené ustanovení nezakládá pravomoc silničního správního orgánu řešit spory z porušování práva obecného užívání. Uvedli, že má-li dnes pozemek charakter veřejné účelové komunikace, pak žalobci mají právo přístupu na něj a žalovaní jim v tomto nemohou bránit. Soukromá práva vlastníka – žalovaných k předmětnému pozemku jsou omezena veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace. Příslušný silniční správní úřad nevydal žádné opatření k užívání této komunikace, resp. k omezení veřejného přístupu na ni. Žalobci se domáhají svého práva ve smyslu §126 a §127 ObčZ. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání. Považují názor soudů obou stupňů, že v dané věci není dána pravomoc soudu za správný. Poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 19. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1860/2000, kde je konstatováno, že v občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci upravené zákonem o pozemních komunikacích.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné, přezkoumal napadené usnesení podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §7 odst. 1 v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
V daném případě se žalobci domáhají, aby žalovaným byla uložena povinnost strpět užívání sporného pozemku, přičemž své tvrzené právo opírají o existenci účelové komunikace. Podle §1 odst. 1 ZPK je pozemní komunikace, kterou je podle odst. 2 písm. d) téhož ustanovení i komunikace účelová, dopravní cesta určená k užití silničními a motorovými vozidly a chodci. Podle §19 ZPK v mezích zvláštních předpisů a za podmínek stanovených zákonem smí každý užívat bezplatně pozemní komunikace obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny, pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak. Jde o tzv. obecné užívání pozemních komunikací, které není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnoprávní oprávnění. Jde-li o účelovou komunikaci, je vlastník pozemku, na kterém se tato komunikace nachází, omezen obecným užíváním vyplývajícím z §19 ZPK. Podle §44 odst. 1 v řízení o věcech upravených ZPK, tedy také o obecném užívání pozemních komunikací, se postupuje podle obecných předpisů ve správním řízení a v §40 ZPK jsou vyjmenovány příslušné správní orgány (k tomu srovnej rozhodnutí dovolacího soudu například rozsudek ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 10/2000, když ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 427/2000 nebo rozsudek ze dne 15. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1862/2000, publikovaný v Právních rozhledech č. 2/2001, případně rozsudek ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1141/99, uveřejněný pod C 450 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H.Beck, nebo usnesení z 20. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1877/2004, publikované na internetových stránkách Nejvyššího soudu, na které lze v podrobnostech odkázat). Ohledně výkonu práva obecného užívání účelové komunikace nemohou mezi subjektem, který vykonává toto právo z titulu veřejnoprávního, a vlastníkem pozemku, na kterém se komunikace nachází, vznikat vztahy soukromoprávní.
Pokud tedy odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení pro nedostatek pravomoci soudu zastaveno, neboť tato věc nespadá do pravomoci soudů, nýbrž do pravomoci silničních správních orgánů a věc postoupil orgánu, jehož pravomoc je dána (§104 odst. 1 OSŘ), je jeho rozhodnutí správné. Proto bylo dovolání podle §243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovaným náklady dovolacího řízení vznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).Ty představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření právního zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §14 odst. 3, §15, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 450,- Kč a dále dvě paušální náhrady hotových výdajů po 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem 600,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu