ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.381.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 381/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) Z. V., zastoupeného advokátem, b) M. V., a c) J. V., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému N. T., advokátovi, správci konkurzní podstaty úpadkyně D.-N., a. s., zastoupenému advokátem, o neplatnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 102/2003, o dovolání žalobců a) až c) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. listopadu 2004, č. j. 5 Co 1524/2004-373, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. M.
III. Žalobci b) a c) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.625,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. M.
Odůvodnění:
Žalobkyně H. V. se domáhala určení neplatnosti kupních smluv uzavřených 18. 12. 1954 a 22. 12. 1957 převodcem O. L., jejím právním předchůdcem, s Městským národním výborem v Č. B., s tím, že převodce je uzavřel v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek; tíseň byla vyvolána zejména nátlakem a postihem převodce státními orgány. Žalobkyně, jako jediná závětní dědička po zemřelém převodci, se vydání sporných nemovitostí domáhala v restitučním řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě) u příslušného pozemkového úřadu, přičemž Krajský soud v Českých Budějovicích „usměrnil“ toto správní řízení tak, že žalobkyni byla poskytnuta možnost uplatnit námitky neplatnosti obou kupních smluv před soudem.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2000, č. j. 7 C 207/94-224, žalobě vyhověl. Konstatoval, že obě kupní smlouvy jsou neplatné podle §37 občanského zákoníku (dále též jen „ObčZ) č. 141/1950 Sb., neboť byly uzavřeny v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. dubna 2001, č. j. 6 Co 376/2001-279, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení rozsudkem ze dne 5. února 2003, č. j. 22 Cdo 1590/2001-302, rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl zejména, že podle §37 ObčZ z roku 1950 je neplatný právní úkon učiněný v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Tato neplatnost je relativní. Proto neobstojí názor soudů rozhodujících v nalézacím řízení, že šlo o neplatnost absolutní.
Okresní soud v Českých Budějovicích poté rozhodl rozsudkem ze dne 5. února 2004, č. j. 9 C 102/2003-333, tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně své rozhodnutí založil na právním názoru Nejvyššího soudu vysloveném v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1590/2001. V předcházejících fázích řízení soud prvního stupně zjistil, že prodávající O. L., jehož právní úkon byl v řízení posuzován, uzavřel předmětnou kupní smlouvu, kterou prodal státu sporné nemovitosti za okolností, které bylo nutno posoudit jako tíseň a nápadně nevýhodné podmínky. Podle §37 ObčZ z roku 1950 byl předmětný právní úkon, učiněný v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, relativně neplatným právním úkonem a námitka jeho neplatnosti podléhala promlčení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že námitka relativní neplatnosti byla uplatněna po uplynutí promlčecí doby a žalovaný se promlčení dovolal.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalobců a) až c) (kteří nastoupili na místo původní žalobkyně H. V., zemřelé 22. 9. 2002) a k odvolání žalovaného, který odvoláním napadl toliko výrok o nákladech řízení, rozsudkem ze dne 26. listopadu 2004, č. j. 5 Co 1524/2004-373, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v tomto správném znění výroku v odstavci I. a II.: Zamítá se návrh na určení, že kupní smlouva ze dne 22. 12. 1957, na jejímž základě odprodal O. L. Československému státu – Městskému národnímu výboru v Č. B. dům čp. 353 se stavební parcelou č. k. 2/2 a zahradou č. k. 22 (dle PK) v katastrálním území Č. B. je neplatná. Žalovanému se vůči žalobcům právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává“. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně. Zdůraznil, že žalovaný vznesl námitku promlčení a konstatoval, že právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu je právem, které může být promlčeno. V tomto směru odkázal na §86 odst. 1 a 2, §89, §90 a §91 odst. 1 ObčZ z roku 1950. Pokud jde o otázku vydržení vlastnického práva, kterou se soud prvního stupně rovněž zabýval, shledal ji odvolací soud za nerozhodnou, neboť v daném řízení nešlo o určení vlastnického práva, ale toliko o neplatnost právního úkonu, kterým se vlastnický vztah změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce a) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále „OSŘ“) a odůvodňuje je tím, že vyslovený právní názor spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je v rozporu s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Poukazuje na to, že v původních rozhodnutích soudy obou stupňů stanovily, že kupní smlouvy z 18. 12. 1954 a z 22. 12. 1957 jsou neplatné, neboť prodávající byl k prodeji nemovitostí donucen nátlakem mocenských orgánů, a smlouvy byly uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Dále se zabývá otázkou absolutní a relativní neplatnosti právních úkonů v aplikaci na daný případ v konfrontaci se změnami k nimž docházelo ve vývoji občanského práva od obecného zákoníku občanského přes tzv. střední občanský zákoník až k občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb. novelizovanému zákonem č. 131/1982 Sb. s poukazem na jeho §40a. Namítá, že ač došlo ke změně společenských poměrů, soudy aplikují třídní zákony zavádějící nerovnost účastníků právních vztahů a aplikují třídní výklad právní teorie údajně v zájmu právní jistoty. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, když neplatnost kupních smluv nepostihuje v dané věci neplatnost relativní, ale absolutní.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají i žalobci b) a c). Jeho přípustnost opírají jednak §237 odst. 1 písm. b), jednak o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Pokud jde o dovolací důvody, odkazují na §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Odmítají právní závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku pod sp. zn. 22 Cdo 1590/2001, zvláště je-li jeho argumentace opírána o výklad §37 ObčZ z roku 1950. Zdůrazňují, že státem vyvolaná tíseň jedné ze stran právního úkonu byla úmyslným úkonem vůči občanovi, který neměl možnost se bránit. Za této situace považují výklad práva, konkrétně §37 ObčZ z roku 1950, za poplatný dříve panujícímu režimu. Odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 97/96. Tvrdí, že při výkladu §37 ObčZ z roku 1950 dovolací soud nevzal v úvahu přechodná ustanovení vyjádřená v §498 ObčZ z roku 1964, koncipovaná na principu tzv. nepravé retroaktivity. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1590/2001 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Namítá, že Nejvyšší soud neprovedl „třídní“, ale aktuální výklad předpisu. Připomenul, že právní a politické vztahy nelze vytrhovat z konkrétních historických souvislostí, když jiný postoj by znamenal přetržení kontinuity práva a zpochybnění všech předpisů před rokem 1990. Podotýká, že žalobci vedou opakovaně u soudů nižších stupňů a nyní u Nejvyššího soudu polemiku se závazným názorem Nejvyššího soudu, a činí tak proto, aby se svojí teorií mohli přestoupit před Ústavní soud, když jsou si vědomi, že u řádných soudů neuspějí. Připomíná, že soudy obou stupňů nesprávně nepřiznaly žalovanému náhradu nákladů řízení, což za situace, kdy žalobci „šli do odvolání“ výslovně s tím, že neuspějí a procesně zavinili svůj neúspěch, považuje za tristní. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců a) až c) zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolatelé opírají přípustnost dovolání o §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V dané věci však soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán rozhodnutím dovolacího soudu, a tak o případ uvedený v tomto ustanovení nejde.
Dovolání je přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Posouzení napadeného právního úkonu jako relativně neplatného vychází z právního názoru dovolacího soudu, vysloveného v rozsudku ze dne 5. února 2003, č. j. 22 Cdo 1590/2001-302, publikovaného též pod R 22/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto rozhodnutí neopomíjí §498 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., jak tvrdí dovolatelé. V R 22/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se uvádí: „Ustanovení §498 ObčZ, které je základním přechodným ustanovením občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., stojí na principu tzv. nepravé zpětné působnosti. Leč tato nepravá zpětná působnost se se zřetelem na zásadu ochrany nabytých práv uplatňuje bez dalšího výslovného ustanovení jen potud, pokud nová zákonná úprava, kterou se mají řídit vztahy mezi občany, nezasahuje do práv, jichž ten či onen občan nabyl za účinnosti předcházejících předpisů. To plyne ostatně i z důvodové zprávy k návrhu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., která zdůvodňuje ustanovení §498 ObčZ tak, že z důvodů ochrany nabytých práv osnova zákona zásadně nepřipouští, aby se podle jejích ustanovení posuzoval vznik právních vztahů, k němuž došlo za platnosti dřívějšího práva).“ Z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že nelze zhoršit postavení jednoho z účastníků právního úkonu tak, že dosud relativně neplatný právní úkon bude posléze s odkazem na pozdější právní úpravu prohlášen za absolutně neplatný.
K názoru o „třídním“ výkladu práva soudy v tomto řízení se poznamenává, že odklonem od institutu relativní neplatnosti byla poznamenána právě legislativa zejména v letech 1964-1982, kdy byl „třídní“ přístup k právu ponejvíce prosazován; tato námitka je zcela irelevantní.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto na základě skutečnosti, že dovolání žalobce a), jakož i společné dovolání žalobců b) a c) byla odmítnuta a žalovanému náklady vznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Tyto náklady představují v případě každého dovolání odměnu za jeden úkon právní služby – podání vyjádření k dovolání právním zástupcem žalovaného podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle §5 písm. c) §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1.550,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 1.625,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. dubna 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu