ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.586.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 586/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce JUDr. I. Z. proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, o určení neplatnosti a právní neúčinnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, jeho zrušení, eventuálně určení jeho zániku a o zaplacení částky 45.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 389/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2003, č. j. 39 Co 60/03-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud žalovanému uložil povinnost vyklidit níže specifikovaný byt, aby určil, že smlouva o věcném břemeni zřízeném ve prospěch žalovaného k uvedenému bytu je neplatná, resp. určil, že toto věcné břemeno zaniklo, a dále aby žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci obnos 45.000,-Kč. Žalobce jako vlastník obytného domu s pozemkovými parcelami, v němž se byt nachází, je též zástavním věřitelem se zástavním právem váznoucím na těchto nemovitostech. Na základě smlouvy o zřízení věcného břemene, kterou žalovaný uzavřel s bývalým vlastníkem domu by mělo žalobci svědčit právo užívat byt doživotně, převést právo odpovídající věcnému břemeni na třetí osobu a toto právo by mělo přejít i na jeho dědice. Podle této smlouvy měl právo i tento byt pronajímat. Touto smlouvou, kterou žalobce považoval za neplatnou, došlo ke znehodnocení zastavené nemovitosti. Shora uvedeným obnosem, představujícím vybraný nájem od pěti podnájemců, se žalovaný na úkor žalobce obohatil.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. října 2002, č. j. 13 C 389/2001-58, výrokem pod bodem I. zamítl „žalobní návrh, pokud se jím žalobce domáhá rozhodnutí soudu, kterým by byla žalovanému uložena povinnost: 1. vyklidit mezonetový byt ve 4. a 5. nadzemním podlaží nalevo od schodiště v domě čp. 961 v Č. ulici 2, P. – S., který se sestává ze čtyř pokojů, kuchyně, dvou předsíní, koupelny s WC, samostatné koupelny a samostatného WC o celkové výměře 151 m² do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, 2. zaplatit žalobci částku 45.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Výrokem pod bodem II. zamítl „žalobní návrh, jímž se žalobce domáhal určení, že smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 14. 10. 1998, kterou bylo zřízeno ve prospěch žalovaného věcné břemeno vložené do katastru nemovitostí čj. V 316707/1998, pod POL VZ: 1251/98, jako právo doživotního bydlení v mezonetovém bytě ve čtvrtém a pátém podlaží vlevo od schodiště v domě čp. 961 stojící na pozemku parcelní č. 2544 a dále spoluužívání společných částí uvedeného domu v obci P. k. ú. S., zapsaném na LV č. 2200, vedeném katastrálním úřadem P., pro k. ú. S., je neplatná a právně neúčinná vůči žalobci a dále určení, že věcné břemeno ve prospěch žalovaného vložené do katastru nemovitostí čj. V 316707/1998, pod POL VZ: 1251/98, jako právo doživotního bydlení v mezonetovém bytě ve čtvrtém a pátém podlaží, vlevo od schodiště v domě čp. 961, stojící na pozemku parcelní číslo 2544 a dále spoluužívání společných částí uvedeného domu v obci P., k. ú. S. zapsané na LV č. 2200, vedeném Katastrálním úřadem P., pro k. ú. S., je zrušeno, in eventum, zaniklo“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původním vlastníkem domu se sporným bytem byla firma S., s. r. o., která uzavřela 11. 2. 1993 a 8. 3. 1993 zástavní smlouvu s B. B., a. s., na jejímž podkladě vázla na domě zástava pro pohledávky ve výši 3,600.000,-Kč a 4,460.000,- Kč. Dne 30. 10. 1996 uzavřela firma S., s. r. o., s P. G. smlouvu o nájmu nebytových prostor o celkové výměře 220 m² ve 4. nadzemním podlaží domu a současně smlouvu o zřízení věcného břemene bydlení a užívání nemovitosti. Oprávněný z věcného břemene byl na podkladě této smlouvy oprávněn užívat výlučně nebytové půdní prostory domu k bydlení, popř. k pronájmu či jiné činnosti. Věcné břemeno bylo zřízeno na dobu určitou do 31. 10. 2095. Dne 14. 3. 1997 uzavřela firma S., s. r. o., novou smlouvu o zřízení věcného břemene k předmětnému domu a stavební parcele č. 2544, a to s J. K., otcem žalovaného. Podle ní se jmenovaný stal oprávněným z věcného břemene užívat nebytové prostory o výměře 110 m² ve čtvrtém nadzemním podlaží domu (půda), chodbu, schodiště a další společné prostory domu a pozemek s tím, že věcné břemeno je zřízeno bezplatně a zanikne smrtí uživatele. Jmenovaná firma jako zřizovatelka věcného břemene se zavázala kdykoliv během platnosti věcného břemene uzavřít s osobou určenou oprávněným, smlouvu o zřízení věcného břemene ve stejném rozsahu jak bylo určeno ve stávající smlouvě. Dále uzavřela s J. K. nájemní smlouvu, jejímž předmětem byly nebytové prostory v rozsahu jedné poloviny plochy volné půdy v domě s tím, že jmenovaný může v pronajatých prostorách provést nezbytné stavební úpravy nutné k využití prostor pro vlastní potřeby a na svůj účet. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou, a to do 31. 3. 2096; dále udělila souhlas k provedení dalších stavebních úprav na prostory pro bydlení do částky 2,000.000,-Kč. Firma S., s. r. o., poté 2. 4. 1997 uzavřela kupní smlouvu se společností O., s. r. o., na kterou převedla vlastnictví předmětného domu se stavební parcelou č. 2544 za kupní cenu 8,400.000,-Kč. Smlouva obsahovala ustanovení o zástavním právu B. B., a. s., ohledně pohledávky ve výši 4,460.000,-Kč, kterou se společnost O., s. r. o., zavázala uhradit za prodávající vyrovnáním kupní ceny. Dne 30. 3. 1998 vydal stavební úřad na návrh stavebníka T. P. – J. K. kolaudační rozhodnutí, kterým bylo povoleno užívání půdní vestavby a nástavby předmětného domu o dvou bytových jednotkách, a to k mezonetovému bytu ve 4. a 5. nadzemním podlaží nalevo od schodiště. Dne 14. 10. 1998 uzavřela společnost O., s. r. o., s J. K., otcem žalovaného, dohodu o odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene ze 14. 3. 1997 a současně uzavřela smlouvu o zřízení věcného břemene se žalovaným k mezonetovému bytu, specifikovanému shora, nacházejícímu se ve 4. a 5. nadzemním podlažím předmětného domu se stavební parcelou č. 2544 s vchodem vlevo od schodiště, s tím, že byt byl zřízen na náklady oprávněného. Věcné břemeno bylo zřízeno jako břemeno doživotního bydlení a užívání bytu včetně užívání společných prostor domu, jakož i právo požívat plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno, včetně užívání pozemku na kterém byl dům postaven. S tím korespondovala povinnost žalovaného platit úhrady za služby spojené s užíváním bytu. Smlouvou byl povinný z věcného břemene zavázán hradit náklady spojené s údržbou nemovitosti, zajistit oprávněnému z věcného břemene plný výkon práv z užívání bytu, uzavřít s třetí osobou, určenou žalovaným, smlouvu o zřízení věcného břemene ve stejném rozsahu a za shodných podmínek s tím, že bude se žalovaným uzavřena dohoda o odstoupení od smlouvy o zřízení věcného břemene, a udělit souhlas, aby oprávněný pronajal byt třetí osobě. Věcné břemeno bylo zřízeno ve prospěch žalovaného a jeho dědiců a jeho hodnota pro daňové účely byla stanovena částkou 100.000,-Kč. V daňovém přiznání vystaveném k 1. 6. 1999 uvedl žalovaný hodnotu nemovitosti částkou 425.785,- Kč. Soud dále konstatoval, že dne 12. 3. 1997 vystavila T. P. – J. K. fakturu na částku 800.000,-Kč za provedení stavebních prací na půdní vestavbě na vrub žalovaného. Dne 10. 8. 1998 uzavřel J. K., otec žalovaného, se žalovaným smlouvu o půjčce ve výši 1,037.000,- Kč, kterou se žalovaný zavázal zaplatit z výnosů z podnájmu zbudovaného sporného bytu do 10. 8. 2003. Dne 14. 4. 1998 vystavila T. P. – J. K. fakturu na částku 237.058,60 Kč za stavební dokončovací práce a kompletaci bytové jednotky č. 2 v půdní vestavbě na vrub žalovaného. Dne 23. 4. 2001 uzavřel žalovaný ke spornému bytu podnájemní smlouvu s M. Š.; podnájemní poměr byl sjednán na dobu do 30. 4. 2003 s nájemným 20.000,-Kč měsíčně. Dále soud vyšel ze skutečnosti, že žalovaný v bytě nikdy nebydlel, pro nedostatek peněz hradil jeho výstavbu otec a žalovaný se zavázal takto vzniklý dluh otci uhradit z výnosů z pronájmu. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dluhy firmy S., s. r. o., ve výši 3,600.000,- Kč a 4,460.000,-Kč, pro které na předmětném domě vázla zástava, postoupil M. Z. smlouvou z 8. 10. 2001 za úplatu ve výši 200.000,-Kč žalobci, který je nyní vlastníkovem domu se sporným bytem. Na žalobce, jako postupníka, převedl všechna práva spojená se zástavními právy k zajištění postoupených pohledávek. Dopisem z 31. 8. 2002 vyzval žalobce žalovaného k úhradě částky 175.000,-Kč jako příspěvku na opravu střechy domu, kterýžto požadavek žalovaný odmítl.
Na základě zmíněných skutečností soud prvního stupně dospěl k závěru, že je žaloba nedůvodná. Vyšel z §42a odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) s tím, že se žalobce kromě jiného domáhal odporovatelnosti právního úkonu – uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene mezi společností O., s. r. o., a žalovaným dne 14. 10. 1998 ke spornému bytu, přičemž žalobce skutečnosti rozhodné z hlediska zmíněného zákonného ustanovení neprokázal. Bylo naopak zjištěno, že důvodem uzavření smlouvy bylo zajistit pro žalovaného bytovou potřebu formou bytové vestavby, již provedl na náklady svého otce, který podnikal v oboru stavebnictví. Zakoupení části půdy předmětného domu nepřicházelo v úvahu, a proto se žalovaný rozhodl tuto otázku vyřešit formou zřízení věcného břemene, aniž se zajímal o dluhy druhé smluvní strany. Zbudování bytu dům zhodnotilo a žalobci nic nebrání s domem volně disponovat. K otázce neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené mezi společností O., s. r. o., a žalovaným 14. 10. 1998 z hlediska §39 ObčZ a §151e odst. 2 ObčZ a dále §37 ObčZ soud poukázal na to, že smlouva o zřízení věcného břemene vycházela z dispoziční volnosti stran, přičemž základní právo vlastníka nemovitosti zůstalo zachováno. Výstavbou bytové jednotky rovněž nedošlo ke zhoršení zástavy na újmu zástavního věřitele; navíc byla zřízena na náklady žalovaného. Smlouva o zřízení věcného břemene je dostatečně určitá a srozumitelná, a koresponduje s §151n a násl. ObčZ. Domáhal-li se žalobce zrušení věcného břemen ve smyslu §151p ObčZ, pak ani zde soud neshledal žalobu důvodnou, neboť nenastala žádná skutečnost, na podkladě níž by ke zrušení věcného břemen došlo. Nebylo dále prokázáno, že by nastal hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Soud neshledal důvody ani pro rozhodnutí o vyklizení bytu, k němuž bylo zřízeno věcné břemeno nebo o zaplacení obnosu 45.000,-Kč. Pokud jde o byt, má žalovaný platný právní titul k jeho užívání, kterým je právě smlouva o zřízení věcného břemene. Ohledně zaplacení shora zmíněné částky soud uzavřel, že nejde o bezdůvodné obohacení za dané období, neboť sama skutečnost, že žalovaný užívá byt v žalobcově domě není právním titulem pro to, aby byl povinen mu tuto částku uhradit.
Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalobce, rozsudkem ze dne 27. srpna 2003, č. j. 39 Co 60/03-94, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Konstatoval, že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene. Neplatností této smlouvy se nicméně musel zabývat v souvislosti s žalobcovým požadavkem na vyklizení sporného bytu. V této souvislosti, po posouzení předmětné smlouvy o zřízení věcného břemene z hlediska všech v úvahu přicházejících ustanovení ObčZ - zejména §37, §39, §41, §50, §151a, §151n, §151e - uvedl, že byla uzavřena platně. Proto žalobě v části, v níž se žalobce domáhal, aby soud žalovanému uložil vyklidit předmětný byt, nevyhověl. Jako věcně správný posoudil, a s podrobnou analýzou zhodnotil a zdůvodnil i výrok soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba v části, týkající se povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 45.000,- Kč. Žalobce neunesl důkazní břemeno tvrdil-li, že společnost O.R, s. r. o., uzavřela smlouvu o zřízení věcného břemene v úmyslu zkrátit věřitele svých závazků, pro něž na předmětném domě, k němuž bylo zřízeno zmíněné věcné břemeno, vázla zástava. V této souvislosti poukázal na §42a odst. 2 ObčZ, s tím, že se žalobce domáhal odporovatelnosti až po uplynutí tříleté lhůty k jejímu uplatnění s tím, že jde o lhůtu prekluzivní. Konečně důvodnou neshledal žalobu ani v části, v níž se žalobce domáhal určení, že věcné břemeno zaniklo či že bylo zrušeno. Uzavřel, že by přicházela v úvahu pouze žaloba, jíž by se žalobce tohoto zrušení domáhal ve smyslu §151p formou soudního rozhodnutí; takto ale žalobní návrh nebyl koncipován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání a jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Namítá, že řízení bylo postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázky v rozporu s hmotným právem. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se otázek věcného břemene odporuje judikatuře a odkazuje na rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 37/85 a R 14/88. Za nesprávné považuje dále závěry odvolacího soudu k otázce oprávněnosti žalovaného pronajmout byt cizím osobám a prodat práva odpovídající věcnému břemeni jiné osobě. Dále tvrdí, že odvolací soud řešil otázky, které nebyly dovolacím soudem dosud řešeny, konkrétně - jaká omezení a hranice nutno zachovávat při zřizování věcných břemen patřících určité osobě, která práva mají přednost při střetu práv z věcného břemene s dříve zřízeným zástavním práce a jak je nutno tento střet mezi právy vypořádat; tyto okruhy problémů pak v podrobnostech v bodech a) až i) specifikuje. V další části dovolání pak podrobně rozvádí, jakými dalšími vadami trpí rozhodnutí odvolacího soudu, resp. jakých pochybení se odvolací soud dopustil při hodnocení dílčích okolností nebo kterými záležitostmi se odvolací soud nezabýval. Navrhuje, aby dovolací soud „vydal rozsudek, kterým by rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2003 sp. zn. 39 Co 60/03-94 změnil tak, že zruší rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. října 2002 čj. 13 C 389/2001-58 a žalobě vyhoví v plném rozsahu, případně zruší oba rozsudky nižších soudů a věc předá soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněným účastníkem včas, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Žalobu na určení neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene považoval odvolací soud za nedůvodnou zejména proto, že žalobce na požadovaném určení neplatnosti neměl naléhavý právní zájem, neboť mohl přímo požadovat určení neexistence práva, které na základě této smlouvy mělo vzniknout. Právní názor odvolacího soudu vychází z konstantní judikatury. Tak např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 1772/2000, publikovaném pod č. C 775 ve svazku 11 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, se uvádí: „Jestliže otázka platnosti smlouvy, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, má povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, jíž se přímo řeší, zda tu právní vztah či právo je či není, naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy není dán“. V dané věci byla platnost smlouvy předběžnou otázkou k určení, že žalovanému nesvědčí věcné břemeno určitého obsahu; takové určení však dovolatel nežádal. Zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, není důvodu, aby současně žalobu přezkoumal po věcné stránce; proto nebylo a není třeba se v této části zabývat námitkami zpochybňujícími platnost smlouvy. Stejný právní názor obsahuje i R 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Proto je zamítavé rozhodnutí v této části věcně správné bez ohledu na skutečnost, zda smlouva o zřízení věcného břemene je platná či nikoliv.
Platností smlouvy o zřízení věcného břemene se však soudy v nalézacím řízení musely zabývat jako předběžnou otázkou v té části, ve které se žalobce domáhal vyklizení bytu žalovaným. V této souvislosti však byla právně významná jen otázka, zda věcné břemeno svědčí žalovanému; to, zda je žalovaný oprávněn právo převádět nebo zda do jeho postavení mohou vstoupit jeho dědicové významné v tomto řízení nebylo, neboť neplatnost smlouvy v těchto částech nečiní neplatnou celou smlouvu o zřízení věcného břemene ve prospěch žalovaného. Jádrem problému tu byla otázka, zda k zastavené nemovitosti lze zřídit právo odpovídající věcnému břemeni. Tuto otázku řeší rozhodnutí publikované pod č. 64/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek takto: „Zástavní právo zásadně nebrání vlastníku zástavy (zástavnímu dlužníku) nakládat se zástavou. Nestanoví-li zákon něco jiného, může zástavní dlužník zástavu zcizit, znovu ji zastavit, zřídit k ní věcné břemeno, dát ji do nájmu nebo do jiného užívání apod. Ujednání, kterými by byl zástavní dlužník v rozporu se zákonem vyloučen nebo omezen v takovém nakládání se zástavou, jsou neplatná (§39 obč. zák.). Právní úkon týkající se zástavy není neplatný jen proto, že zástavní dlužník při jeho uzavření porušil povinnost uvedenou v ustanovení §151e odst. 2 (nyní §163 odst. 1) obč. zák. Porušil-li zástavní dlužník tuto povinnost zaviněně, odpovídá zástavnímu věřiteli za škodu, která mu tím vznikla (§420 obč. zák.). Zástavní věřitel může kromě náhrady škody též požadovat po dlužníku, aby doplnil zajištění pohledávky, jestliže zástava ztratila na ceně tak, že se zajištění pohledávky prostřednictvím zástavního práva stalo nedostatečným (§151e odst. 3, nyní §163 odst. 2 obč. zák.)“. I tuto otázku tedy posoudily soudy v nalézacím řízení shodně s publikovanou judikaturou.
Ve smlouvě o zřízení věcného břemene bylo sjednáno, že oprávněný může byt pronajmout třetí osobě a také byt pronajal; dovolatel se pak domáhal zaplacení nájemného a tvrdí, že mu jako vlastníkovi domu náleží. Ani tomuto tvrzení nelze přisvědčit. Prostory, jež oprávněná osoba užívá z titulu práva odpovídajícího věcnému břemeni, nemohou být za trvání věcného břemene vlastníkem, kterého věcné břemeno omezuje, platně přenechány do užívání nájemní smlouvou (R 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vlastník tedy nemá k uvedeným prostorám žádné užívací právo, nemůže je pronajímat a tak mu tedy nevzniká nárok na vyplacení částek, které oprávněný s věcného břemene jako nájemné dostal. Má-li na základě smlouvy oprávněný z věcného břemene právo byt pronajímat, má také právo vybírat nájemné a zástavní věřitel se nemůže domáhat vydání této částky po oprávněném.
Ostatní námitky dovolatele nepřesahují význam této konkrétní věci, mají skutkový charakter, resp. jde o tvrzené vady řízení, které by byly významné jen v případě přípustného dovolání, a neobsahují nic, co by mohlo být posouzeno jako zásadní právní otázka.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2005
JUDr. Jiří Spáčil,CSc., v. r.
předseda senátu