ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.757.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 757/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. Ch., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) P. H., 2) Z. H., a 3) K. H., zastoupeným advokátem, o určení právní skutečnosti, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 27/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 21 Co 85/2002-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že rozestavěný dům žalovaných z části zasahuje do jejího pozemku; na řízení před soudem byla odkázána rozhodnutím stavebního úřadu.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2001, č. j. 5 C 27/2000-52, zamítl žalobu „o určení, že rozestavěná stavba rodinného domku žalovaných na pozemcích parcelní čísla 2352 a 2351 v katastrálním území K. u U. H., stojí částečně i na pozemku žalobkyně parcela č. 2353 v katastrálním území K. u U. H.“; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že právní předchůdci žalobkyně vlastnili pozemkovou parcelu původní číslo 311, z níž byla v roce 1898 oddělena část pro stavbu domu čp. 767, který vystavěli právní předchůdci žalovaných. Tuto část pozemku, která byla posléze vedena pod parcelním číslem 2352, získal do vlastnictví včetně uvedeného domu žalovaný 1) z titulu dědictví po svém otci na základě usnesení tamního okresního soudu z 26. 8. 1996, sp. zn. 12 D 652/95. Do doby, než žalovaní 1) a 2) započali se stavbou nového domu na místě domu čp. 767, aniž by základy nového domu přesáhly základy domu předchozího, žalobkyně ani její právní předchůdci nikdy neuplatňovali jakékoliv námitky či výhrady, že by původní dům čp. 767 zasahoval do jejich pozemku, resp. do pozemku nynější parcelní číslo 2353, jehož vlastnicí je žalobkyně. Tuto výhradu uplatnila žalobkyně až v rámci řízení vedeného stavebním úřadem v Kunovicích, který rozhodnutím ze 7. 1. 2000, č. j. S 137/1999/B1, žalobkyni s touto občanskoprávní námitkou odkázal na soud. Soud prvního stupně, který dále vyšel ze závěru znaleckého posudku znalce Ing. M. D., že stavba žalovaných nezasahuje do pozemkové parcely žalobkyně, především konstatoval, že na určení požadovaném žalobkyní neshledal naléhavý právní zájem. V této souvislosti odkázal na §135c občanského zákoníku (dále „ObčZ“), na základě něhož mohla svoje právo vůči žalovaným 1) a 2) uplatit. Proto žalobu ve vztahu k nim zamítl a ohledně žalované 3) tak rozhodl pro nedostatek její pasivní legitimace, neboť tato žalovaná nebyla stavebníkem předmětného domu. Uzavřel, že i kdyby dům zasáhl do pozemkové parcely žalobkyně, pak vlastnictví k takto zasažené části pozemku žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, vydrželi.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. listopadu 2003, č. j. 21 Co 85/2002-71, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Neztotožnil se ale s jeho právním názorem v otázce možnosti podat žalobu na určení právní skutečnosti, resp. v otázce existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení, jehož se žalobou ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) domáhala. Konstatoval, že žalobkyně požadovala vydání rozhodnutí, že „určitá stavba stojí částečně na určitém pozemku“. Obsahem žaloby tedy nebylo určení právního vztahu nebo práva, ale určení právní skutečnosti. Proto nešlo o žalobu podřaditelnou pod §80 písm. c) OSŘ a nebylo nutno tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Šlo o žalobu v §80 OSŘ přímo neuvedenou, přičemž určení existence právní skutečnosti rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští. Výrok soudu, určující že „určitá stavba stojí částečně na určitém pozemku“, by o právním vztahu či právu k této věci nic nestanovil. Šlo by jen o určení právní skutečnosti, a protože žádné zákonné ustanovení neumožňuje žalovat na určení skutečnosti, že „určitá stavba stojí částečně na určitém pozemku“, neměla žaloba oporu v žádném ustanovení platného práva. Žalobě proto nemohlo být vyhověno. Důvodnou neshledal námitku žalobkyně, že na soudní řízení byla odkázána stavebním úřadem. V této souvislosti odvolací soud konstatoval, že žalobkyně měla možnost v rámci občanskoprávních námitek, jejichž posouzení přísluší soudu, formulovat žalobní petit způsobem odpovídajícím §137 odst. 2 a 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání a bez podrobností a bližšího odůvodnění namítá, že odvolací soud podle jejího názoru nesprávně právně posoudil přípustnost a opodstatněnost žaloby, zejména konstrukci žalobního petitu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil „k dalšímu řízení“.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci stavební úřad zahájil řízení o změně stavby před jejím dokončením. V průběhu řízení žalobkyně uplatnila námitku, že dům žalovaných je zčásti umístěn na jejím pozemku. Stavební úřad ji s touto námitkou odkázal na soud, aniž by námitku přesně zformuloval. Žalobkyně se pak domáhala určení, že rozestavěný dům žalovaných z části zasahuje do jejího pozemku; žádala tedy o určení právní skutečnosti. Odvolací soud věc posoudil shodně s judikaturou dovolacího soudu. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 494/2000, publikovaném pod č. C 495 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu se uvádí, že žaloba na určení neexistence právní skutečnosti (že určitá právní skutečnost je či není dána) není žalobou na určení existence či neexistence právního vztahu nebo práva; proto nesplňuje předpoklady určovací žaloby podle §80 písm. c) OSŘ. Určení existence právní skutečnosti rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině tehdy, pokud to zákon připouští. V takovém případě jde o žalobu jinou, v §80 OSŘ nevypočtenou. Zákon však žalobu na určení, že stavba stojí (částečně) na určitém pozemku neumožňuje; v případě obdobného sporu je třeba spornou část pozemku individualizovat a učinit předmětem sporu vlastnictví k takto individualizované části. Případným nesplněním poučovací povinnosti soudu by se dovolací soud jako vadou podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ mohl zabývat jen v případě, že dovolání by bylo přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. února 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu