ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.760.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 760/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. A. P., zastoupeného advokátem, proti žalované M. P., zastoupené advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 24 C 246/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. prosince 2004, č. j. 19 Co 2576/2004 –233, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. prosince 2004, č. j. 19 Co 2576/2004 –233, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. srpna 2004, č. j. 24 C 246/2002–207, rozhodl, že z věcí, jež měli žalobce a žalovaná v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, připadají do vlastnictví každého z nich movité věci v hodnotě 30 000,- Kč, specifikované blíže ve výroku rozsudku (výroky pod body I. a II. rozsudku). Současně žalobce zavázal, aby zaplatil žalované na vyrovnání jejího podílu částku 9 315,-Kč (výrok pod bodem III. rozsudku). Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem ke dni 14. 9. 1999, a s ohledem na čl. VIII odst. 2 věta prvá zákona č. 91/1998 Sb. na daný spor aplikoval ustanovení občanského zákoníku o vypořádání společného jmění ve znění po novele provedené zák. č. 91/1998 Sb. (dále jen „ObčZ“). Patrně jen nedopatřením ve výrocích pod body I. a II. svého rozsudku zmínil, že jde o bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Jelikož k vypořádání společného jmění manželů (dále „SJM“) dohodou účastníků nedošlo, rozhodl soud prvního stupně o vypořádání sám. Zjistil, že za trvání manželství (tj. v době od 16. 5. 1981 do 14. 9. 1999) žalobce a žalovaná nabyli do SJM movité věci specifikované ve výrocích pod body I. a II. rozsudku soudu prvního stupně a rozdělil tyto věci mezi oba účastníky podle toho, jak je který z nich drží. Každý z nich tím získal věci o stejné celkové hodnotě 30 000,- Kč. Vedle toho soud prvního stupně zjistil, že účastníci měli ke dni zániku manželství úspory na účtech u peněžních ústavů, které rovněž patří do SJM. Žalobce měl k dispozici úspory na běžném osobním účtu č. 0648200005 u banky, a.s. v částce 14 459,56 Kč, úspory na termínovaném vkladu reg. č. 090/97/2603 u téhož peněžního ústavu v částce 12 057,20 Kč a úspory na účtu kapitálového životního pojištění č. 1007615278 u I. P. v částce 14 784,- Kč. Soud prvního stupně přes požadavek žalované nezařadil do SJM a nevypořádal i další část úspor ve výši 80 025,- Kč, které žalobce dne 18. 6. 1999 (ještě před zánikem manželství) z účtu kapitálového pojištění vybral a které předal M. K. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že tyto peníze patřily M. K., který si je u žalobce uložil. Stejně tak i žalovaná měla k dispozici úspory na běžném osobním účtu č. 0648477004 u banky, a.s. v částce 6 871,-Kč a úspory ze stavebního spoření 15 800,- Kč u W.–stavební spořitelny a. s. Oproti požadavku žalobce soud prvního stupně ani v jejím případě nezařadil do SJM další část úspor ve výši 31 200,- Kč, neboť vzal za prokázané, že polovinu z této částky darovali žalované v roce 1997 její rodiče a zbývající polovinu jí zapůjčila v roce 1998 M. T. Masa majetku v SJM tedy sestávala z movitých věcí 60 000,- Kč a dále z úspor 14 784,- Kč, 14 459,56 Kč, 12 057,20 Kč, 6 871,- Kč a 15 800,- Kč a celkem činila 123 972,- Kč. Aby každému z bývalých manželů připadl stejný podíl (v hodnotě 61 986,- Kč), uložil soud žalobci, který nabyl majetek v hodnotě 71 301,- Kč, aby vyplatil žalované na dorovnání jejího podílu ze SJM částku 9 315,- Kč.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud rozsudkem ze dne 21. prosince 2004, č. j. 19 Co 2576/2004–233 změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že upřesnil, že předmětem vypořádání jsou věci patřící do společného jmění manželů a že žalobci uložil, aby zaplatil žalované vypořádací podíl 51 534,- Kč. Odvolací soud převzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně až na dvě posléze uvedené výhrady. Oproti soudu prvního stupně do SJM zařadil ještě i částku 5 344,- Kč, naspořenou na základě pojistné smlouvy č. 1005455799 o životním pojištění žalované vedeném u Č. pojišťovny, a. s. P. Dále do SJM účastníků zařadil a vypořádal úspory 89 782,- Kč ze dvou termínovaných vkladů č. 48200180/3400 a č. 090/97/1433 vedených u banky, a. s., které žalobce vybral a ponechal si je. Celkem tak odvolací soud zjistil masu majetku v SJM ve výši 129 315,76 Kč (123 971,76 Kč a 5344,- Kč). Aby každý z účastníků obdržel stejný podíl 64 658,-Kč, odvolací soud zavázal žalobce, který získal 71 301,- Kč, aby zaplatil žalované na dorovnání jejího podílu ze SJM částku 6 643,- Kč. Současně uložil žalobci, aby poskytnul žalované jednu polovinu vybraných úspor tj, částku 44 891,- Kč. Celkem tak zavázal žalobce, aby zaplatil žalované vypořádací podíl 51 534,- Kč. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm označil za nepřezkoumatelnou úvahu, proč odvolací soud do SJM zahrnul a vypořádal úspory 89 782,- Kč z termínovaných vkladů č. 48200180/3400 a č. 090/97/1433 vedených u banky, a. s. Odvolací soud totiž rozhodl v rozporu se zjištěními soudu prvního stupně, že vybrané úspory 89 782,- Kč byly žalobcem v převážné části použity na založení dalšího termínovaného vkladu č. 090/97/3914 s posléze naspořenou částkou 84 712,45,- Kč, že tyto další úspory byly spotřebovány v domácnosti účastníků a že na účet kapitálového životního pojištění žalobce vedený u I. Pojišťovny byly uloženy peníze od M. K., které žalobce M. K. vrátil tím, že z účtu kapitálového životního pojištění vybral a M. K. předal částku 80 025,- Kč. Jako další dovolací důvod žalobce uplatnil nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud nesprávně vyhodnotil, koho tíží povinnost tvrzení [§101 odst 1 písm. a) OSŘ] a povinnost důkazní (§l20 odst. 1 OSŘ), když požadoval, aby žalobce prokázal, že úspory 89 782,- Kč byly spotřebovány na domácnost účastníků. Není v objektivních možnostech prokazovat negativní skutečnost, tj. neexistenci finančních prostředků. Jako poslední dovolací důvod žalobce uplatnil, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, pokud odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil vnos žalované ve výši 31 200,- Kč na stavební spoření. V případě daru od rodičů soudy obou stupňů ponechaly bez povšimnutí, že se částka odpovídající daru neobjevila na účtu žalované, ze kterého byly platby na stavební spoření poukazovány, dále že žalovaná tehdy měla k dispozici peněžitou částku 66 000,- Kč za odchod žalobce z armády, dále že nebyl důvod, aby si žalovaná půjčovala od M. T. vyšší obnos, než jaký potřebovala k doplacení spoření a že M. T. dostatečně nedoložila, že měla k dispozici finanční prostředky, které půjčila žalované. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas, řádně zastoupeným účastníkem řízení, zabýval tím, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ je založena na nesouhlasnosti rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Pro posouzení přípustnosti dovolání je tedy podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí a nikoliv to, zda odvolací soud své rozhodnutí označil jako měnící (viz R 52/99 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v sešitu 9).
Jestliže v dané věci soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobcovy dispozice s úsporami ve výši 89 782,- Kč jsou platné a není namístě vypořádat tyto úspory v rámci vypořádání SJM, zatímco odvolací soud tyto úspory zahrnul do majetku v SJM a zavázal žalobce poskytnout žalované polovinu úspor, které výběrem získal, pak vzhledem k dovolacímu důvodu žalobce, který nesouhlasí s tím, aby byly tyto úspory vypořádány v SJM, jde v této části o měnící rozsudek.
Vzhledem k výše uvedenému, byly způsobilými důvody dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím vypořádal úspory v částce 89 782,- Kč, dovolací důvody stanovené v §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 OSŘ. Přitom není rozhodující, jak dovolatel dovolací důvody právně označil, ale jak je obsahově vylíčil. Z ustanovení §242 odst. 2 a odst. 3 OSŘ vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. V dané věci žalobce v dovolání namítal, že je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Nicméně dovolatel ve své podstatě nebrojí proti tomu, že odůvodnění rozhodnutí postrádá náležitosti stanovené v §157 odst. 2 OSŘ, nýbrž, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou v logickém rozporu se zjištěným stavem. Podle obsahu této dovolací námitky jde o výhradu, že rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o vypořádání úspor 89 782,- Kč, vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ).
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor rozhodnutí“), pod C 8, svazek 1, dovodil, že „za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího“. Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 638, svazek 8).
V dané věci odvolací soud učinil skutkový závěr, že žalobce neprokázal, že vybrané úspory 89 782,- Kč utratil za společnou domácnost. Něco takového ale nikdo v řízení netvrdil. Žalovaná netvrdila, že si žalobce tyto úspory po jejich výběru ponechal, nýbrž tvrdila, že je použil na založení termínovaného vkladu č. 090/97/3914 u banky, a. s., že tento další vklad byl založen dne 28. 7. 1997 ve výši 78 211,- Kč a posléze byl dne 27. 4. 1998 zrušen a že na něm byla naspořena částka 84 712,45 Kč a že tato další naspořená částka byla dne 30. 4. 1998 uložena na žalobcův účet kapitálového životního pojištění. Naproti tomu žalobce tvrdil, že teprve až další částka 84 712,45 Kč byla spotřebována na domácnost a že vklad ze dne 30. 4. 1998 na účtu jeho kapitálového životního pojištění byl tvořen penězi od M. K. a že v roce 1999 M. K. částku 80 025,- Kč vrátil. Žádný z účastníků tak netvrdil, že by si žalobce ponechal úspory 89 782,- Kč a ani časová a věcná souvislost mezi výběrem termínovaných vkladů v souhrnné částce 89 782,- Kč a vzápětí založeným termínovaným vkladem 090/97/3914 tomu nenasvědčuje. Závěry odvolacího soudu, že si žalobce ponechal úspory 89 782,- Kč jsou tak v rozporu s provedenými důkazy.
Další dovolací důvod uplatněný dovolatelem - nesprávné právní posouzení věci – však neobstojí. Jestliže odvolací soud shledal existenci nároku na vypořádání úspor v SJM, ačkoliv takový nárok nebyl ani uplatňován ani nevyšel najevo z provedených důkazů, pak je právní hodnocení o tom, jak který z účastníků byl v souvislosti s tímto nárokem zatížen povinností tvrzení [§101 odst. 1 písm. a) OSŘ] a povinností důkazní (§120 odst. 1 OSŘ), pro daný případ bez významu. Označí-li totiž dovolatel za nesprávný jen takový právní závěr odvolacího soudu, který nebyl pro jeho rozhodnutí významný, nebyl dovolací důvod vytýkající nesprávné právní posouzení věci naplněn (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1739/2001, publikovaný pod C 1691, svazek 23 v Souboru rozhodnutí.
Pokud žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v té části, kde odvolací soud shodně se soudem prvního stupně učinil závěr, že žalobkyně prokázala svůj vnos do stavebního spoření ve výši 31 200,- Kč (jednou polovinou z daru od rodičů a jednou polovinou z půjčky od M. T.), jde o dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn (jednalo se v pořadí o prvé rozhodnutí soudu prvního stupně), přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí viz usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3000/99, publikované pod C 197, svazek 2, Souboru rozhodnutí).
V dané věci dovolatel, pokud jde o o vnos žalované 31 200,- Kč, netvrdí v dovolání, že je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na právním posouzení zásadního právního významu a z povahy projednávané věci se takový závěr ani nenabízí. Dovolatel dovolací důvod spatřuje pouze jen v tom, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v oporu v provedeném dokazování. V dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, ale nelze úspěšně uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované pod C 1164, svazek16, Souboru rozhodnutí). Takové dovolání by muselo být jako nepřípustné odmítnuto [§243 odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Protože však v dané věci jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu [§242 odst. 2 písm. d/ OSŘ], projeví se propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, který nebyl dovoláním dotčen, s výrokem rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, při rozhodování o dovolání v tom, že shledá–li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 OSŘ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999). Dovolací soud proto podle §243b odst. 2, odst. 3 věty prvé OSŘ rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2005
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu