ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.989.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 989/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalované obci Ř., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 1165/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2003, č. j. 12 Co 236/2001-220, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. Ch.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem níže uvedených pozemků. Jejich předchozími vlastníky byli jeho právní předchůdci, z nichž první, S. R., získal na základě trhové smlouvy z 20. 10. 1874 do vlastnictví pozemek p. č. 1385 a kupní smlouvou z 20. 3. 1897 pak nabyl vlastnictví k pozemkům p. č. 784 a 785. Problémy s vlastnictvím a držbou těchto pozemků nastaly po vydání nařízení vlády č. 171/1940 Sb., o scelování hospodářských pozemků a o jiných úpravách pozemkové držby. Po vydání restitučních zákonů se žalobce nemohl vydání pozemků domáhat, neboť neměl k dispozici doklad, z něhož by bylo patrno, na jakém základě byl vlastnického práva k pozemkům zbaven; po roce 1945 bylo jeho právním předchůdcům tvrzeno, že pozemky podléhaly revizi první pozemkové reformy a po roce 1948, že patřily do režimu druhé pozemkové reformy.
Žalovaná namítala, že pozemky nabyla do svého vlastnictví na základě právních skutečností plynoucích z listin, jež soudu předložila a s odkazem na intabulační princip vkladů do pozemkové knihy podle §8 zákona č. 95/1871, o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, tvrdila, že je její vlastnické právo nezpochybnitelné. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že vlastníkem nemovitostí byli žalobcovi právní předchůdci, uvedla, že vlastnické právo vydržela a poukázala na to, že určovací žalobou není možno obejít dědické řízení.
Okresní soud v Třebíči (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. března 2001, č. j. 5 C 1165/99-130, výrokem pod bodem I zamítl „žalobní návrh, aby soud rozhodl, že žalobce J. R. je vlastníkem pozemků p. č. 425 o výměře 3522 m² lesní pozemek, p. č. 438/1 o výměře 243780 m² lesní pozemek, p. č. 438/2 o výměře 22415 m² lesní pozemek, p. č. 438/3 o výměře 13145 m² lesní pozemek, p. č. 438/4 o výměře 559 m² lesní pozemek, p. č. 438/5 o výměře 5421 m² lesní pozemek, p. č. 784 o výměře 290 m² ostatní plocha, p. č. 785/1 o výměře 3238 m² ostatní plocha a p. č. 785/2 o výměře 1363 m² ostatní plocha, dosud zapsaných na listu vlastnictví č. 10001 pro obec Ř., katastrální území Ř.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil ze znaleckého posudku znalce Ing. A. P. a z dalších důkazů – vedle podrobností týkajících se změn v označování předmětných pozemků, průběhu a výsledku scelovacího řízení a lokalizace předmětných pozemků v katastrálních územích, uspořádání a změn vlastnických práv k těmto pozemkům a dalších skutečností - že pozemek označený p. č. 1385 se od roku 1824 nacházel severně od mlýna; pozemky označené p. č. 425, 438/1, 438/2, 438/3, 438/4, 438/5, 784, 785/1 a 785/2, zapsané na listu vlastnictví č. 10001 pro tamní obec a katastrální území, nacházející se jižně od mlýna, mají původ v evidenci pozemků po scelovacím řízení a nemohou být totožné s pozemky označenými p. č. 1385, 784 a 785, které mají původ v pozemkové evidenci před scelením a byly podle mapové dokumentace lokalizovány na jiném místě v terénu. Námitky žalobce ke zmíněnému posudku posoudil jako irelevantní a neshledal nutnost provést důkaz revizním znaleckým posudkem, Uzavřel, že žalobce, ani jeho právní předchůdci, předmětné pozemky nevlastnili, ani je neměli v držbě.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. října 2003, č. j. 12 Co 236/2001-220, výrokem pod bodem I. nepřipustil změnu žaloby „v podobě jejího rozšíření o požadavek žalobce na určení vlastnického práva k pozemkům p. č. 588/1 lesní pozemek o výměře 1492 m², p. č. 588/2 lesní pozemek o výměře 3406 m², p. č. 588/3 lesní pozemek o výměře 4037 m², všech v obci Ř., katastrální území Ř.“. Výrokem pod bodem II. zrušil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé, v jeho části o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva žalobce k pozemku p. č. 425 lesní pozemek o výměře 3522 m², v obci Ř., katastrální území Ř., jakož i ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu. Řízení ve vztahu k pozemku p. č. 425 lesní pozemek o výměře 3522 m², v obci Ř., katastrální území Ř.“ zastavil. Výrokem pod bodem III. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v zůstávající části výroku o věci samé“. Výroky pod body IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud rozhodoval k odvolání žalobce, který v rámci odvolacího řízení učinil dva procesní návrhy, když jednak vzal částečně žalobu zpět ohledně požadavku na určení vlastnického práva k pozemku p. č. 425, jednak žalobu rozšířil o požadavek na určení vlastnického práva k pozemkům p. č. 588/1, 588/2 a 588/3 v tamním katastrálním území. Doplnil dokazování o opětovný výslech znalce Ing. A. P. a odvolání shledal nedůvodným. Pokud jde o zpětvzetí žaloby ohledně pozemku p. č. 425, odvolací soud postupoval podle §222a odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k označenému pozemku zrušil a řízení zastavil. Ohledně žalobcova návrhu týkajícího se rozšíření žaloby ve vztahu k pozemkům p. č. 588/1, 588/2 a 588/3, pak odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl s odůvodněním, že by došlo k porušení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně jak ohledně otázky naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, tak ohledně posouzení existence žalobcovy věcné legitimace k podání žaloby. V této souvislosti odvolací soud konstatoval, že žalobce svůj nárok opíral toliko o tvrzení, že vlastnické právo ke sporným pozemkům nabyl od svých právních předchůdců v dědické posloupnosti končící u něho, když jeho právní předchůdci, konkrétně S. R. a O. R. byli jako vlastníci zapsáni v pozemkových knihách a svoje vlastnické právo nepozbyli. „Přes výzvu odvolacího soudu však žalobce již nebyl schopen uvést žádné tvrzení k otázce, zda sporné pozemky byly projednány v dědickém řízení po osobách, od kterých odvozuje své vlastnické právo a zda v tomto směru bylo vydáno jakékoliv dědické rozhodnutí“. Odvolací soud uzavřel, že žalobce nenabídl žádné tvrzení vztahující se ke konkrétnímu způsobu a okamžiku nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem a neoznačil žádný právní titul, na základě něhož by mohl vlastnictví nabýt. Pokud netvrdil, že v dědickém řízení po S. či O. R. byly jako zůstavitelův majetek projednány i předmětné pozemky, zbývala mu jediná možnost, jak se domoci ochrany uplatněného práva, a to žaloba na určení, že tyto pozemky tomu kterému zemřelému ke dni jeho smrti vlastnicky náležely, když podle konstantní judikatury se dědic může domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem určité věci. V tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1897/98. Uzavřel, že pozemky označené původně p. č. 1358, 784 a 785 nemohou být žádným ze sporných pozemků či jejich částí, neboť byly prostorově umístěny na jiném místě, než se nacházejí pozemky sporné. Znalecký posudek Ing. A. P. shledal přesvědčivým.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výrokům pod body I. III., IV. a V., podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, s odůvodněním, že rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně představuje odepření soudní ochrany a napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Namítá, že soud prvního stupně „vzal za prokázaný“ znalecký posudek Ing. A. P., aniž by připustil provedení revizního znaleckého posudku k přesné lokalizaci jednotlivých parcel, jež v dovolání v podrobnostech specifikuje, ačkoliv tento znalec před odvolacím soudem připustil, že se věcí nezabýval z hlediska scelovacího řízení, jež proběhlo v době tzv. protektorátu. Za odepření soudní ochrany pak považuje skutečnost, že soud nepřipustil další důkazy, zejména výslech Ing. M. Z., jehož znalecký posudek odvolací soud označil za polemiku se znaleckým posudkem Ing. A. P. Dovolatel má dále výhrady k výzvě odvolacího soudu o doložení dědické posloupnosti svých nároků, když mu přes jeho žádost nebyla poskytnuta lhůta k předložení potřebných listin. Dále nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který nepřipustil změnu žaloby – její rozšíření o požadavek na určení vlastnického práva k pozemku p. č. 588/1 a další, navrženou 18. 9. 2002, s odůvodněním, že by připuštění této změny přivodilo porušení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení. Avšak tím, že odvolací soud na druhé straně o nepřipuštění takové změny rozhodl formou „součásti“ rozsudku z 15. 10. 2003, sp. zn. 12 Co 236/2001, do něhož nebylo odvolání přípustné, zásadu dvouinstančnosti porušil; navíc měl návrh na změnu žaloby k dispozici více než rok před rozhodnutím o odvolání žalobce. Dovolatel za zásadní považuje, aby bylo v rámci dovolacího řízení zodpovězeno, zda bylo možno námitky žalobce vůči znaleckému posudku, na němž bylo postaveno rozhodnutí soudu prvního stupně, odmítnout bez provedení důkazů jiným znaleckým posudkem a výslechu zpracovatele takového posudku, a dále, „jaký je rozsah přiměřenosti použití pro řízení u odvolacího soudu ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného (§211 OSŘ)“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu, které pokládá za správné; s dovolací argumentací žalobce nesouhlasí. Poukazuje na to, že žalobce neunesl důkazní břemeno, ani břemeno tvrzení; v řízení vůbec netvrdil na základě jakého právního titulu by měl být vlastníkem předmětných lesních pozemků, u nichž se určení vlastnického práva domáhal. Pokud odvolací soud uzavřel, že žalobu nepovažuje za důvodnou ani pro případ, že by žalobce prokázal svoji aktivní věcnou legitimaci, postupoval správně; neměl důvod provádět dokazování dalším znaleckým posudkem, neměl-li o správnosti posudku znalce Ing. A. P. pochybnost. Uzavírá, že k přípustnosti dovolání chybí objektivní podmínka, totiž, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Rovněž dovolací důvod – že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - není dán. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, resp. zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ nelze připustit pro řešení skutkových otázek.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým nelze napravit jakékoliv (tvrzené či skutečné) nedostatky v postupu soudů v nalézacím řízení, ale je přípustné jen v případech upravených výslovně v zákoně. To platí zejména tehdy, je-li rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím; pak jsou podmínky přípustnosti dovolání vymezeny poměrně úzce. V dané věci dovolatel polemizuje se skutkovými zjištěními, které soudy učinily ze znaleckých posudků, a namítá též vady řízení, ke kterým podle jeho názoru došlo (např. neprovedení revizního znaleckého posudku). Neuvádí však takové skutečnosti, které by mohly mít za následek připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Odkazuje jen na to, že mu údajně bylo odepřeno právo na soudní ochranu; toto obecné tvrzení však nijak nekonkretizuje a není tu nic, co by umožňovalo toto tvrzení zahrnout pod případy uvedené v §237 odst. 3 OSŘ. Obecně lze navíc konstatovat, že právo na soudní ochranu zaručuje projednání věci před nezávislým soudem, nelze z něj však dovodit právo na vydání rozhodnutí příznivého pro dovolatele. Z tohoto hlediska nebylo toto právo dotčeno. Vadami řízení namítanými v dovolání by se pak dovolací soud mohl zabývat jen v případě, že by šlo o přípustné dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a náklady dovolacího řízení vznikly žalované, která má právo na jejich náhradu (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 OSŘ). Náklady představují odměnu za jeden úkon právní služby, vyjádření právního zástupce žalované k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2.500,-Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 2 575,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. května 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu