ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1388.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 1388/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobců a) O. Z. a b) Ing. M. K., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 360/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 29. ledna 2004, č. j. 15 Co 10/2004-133, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 29. ledna 2004, č. j. 15 Co 10/2004-133, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 18. 11. 2003, č. j. 4 C 360/2003-114, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 30. 11. 2001, č. j. 4 C 463/2001-30, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci A) částku 56.860,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení a rozsudkem ze dne 30. 11. 2001, č. j. 4 C 466/2001-38, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci B) částku 56.860,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 14. 4. 1999 vyšetřovatel Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování v P., zahájil trestní stíhání obou žalobců sdělením obvinění (sp. zn. OVV-69/99) pro trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále též jen „tr. zák.“). Jednalo se o případ nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 3 trestního řádu (dále též jen „tr. ř.“) a žalobci si zvolili pro obhajobu v trestní věci advokáta JUDr. P. T., kterému každý zaplatil odměnu a hotové výdaje podle advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb.) v celkové výši 56.860,- Kč. V průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že skutek, pro který bylo žalobcům sděleno obvinění, není trestným činem, proto vyšetřovatel Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování Jč, pracoviště P., usnesením ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. KVJc-13/20-2000, trestní stíhání obou žalobců podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil. Soud shledal uplatněné nároky důvodnými podle ustanovení §1 - §4 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, s tím, že žalobcům bylo sděleno obvinění, jejich trestní stíhání bylo následně zastaveno a nárok na náhradu škody byl uplatněn u ministerstva spravedlnosti. Rozsah náhrady je představován náklady vynaloženými na obhajobu; není přitom rozhodné, že si žalobci obhájce zvolili (nebyl jim ustanoven), neboť vzhledem k trestnému činu, který jim byl kladen za vinu, šlo o nutnou obhajobu. Z vyšetřovacího spisu vyplývá, že trestní stíhání bylo zahájeno na podnět dodavatelů, kterým nebylo placeno za zboží, přičemž žalobci svou trestnou činnost od počátku popírali. Nebylo tedy prokázáno, že by si sdělení obvinění zavinili sami, a nešlo ani o případ zproštění obžaloby nebo zastavení trestního stíhání jen proto, že obviněný není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, byla mu udělena milost, nebo byl trestný čin amnestován.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 22. 2. 2002, č. j. 15 Co 67/2002, 69/2002-59, oba rozsudky soudu prvního stupně změnil tak, že žaloby obou žalobců na zaplacení částky 56.860,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vytkl soudu prvního stupně, že aplikoval nesprávný právní předpis (zákon č. 58/1969 Sb.), neboť ke sdělení obvinění došlo v roce 1999, tedy již za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Ustanovení §31 odst. 3 tohoto zákona odvolací soud vyložil tak, že nárok na náhradu nákladů řízení přísluší pouze tehdy, je-li poškozeným tvrzeno a prokazováno, že mu rozhodnutím (nebo nesprávným úředním postupem) vznikla vedle vynaložených nákladů řízení i jiná škoda. Vzhledem k tomuto závěru se již nezabýval dalšími námitkami žalované s konstatováním, že právní úprava odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb. se v základních rysech příliš neliší od úpravy zákonem č. 58/1969 Sb. a lze proto použít stávající judikaturu.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 10. 4. 2003, č. j. 25 Cdo 1086/2002-72, rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že ze znění ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nelze dovodit další podmínku pro vznik nároku na náhradu nákladů řízení, a to vznik jiné další škody, a že náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. lze přiznat, i když jiná další škoda rozhodnutím nevznikla; ostatně toto ustanovení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu, uveřejněným ve Sbírce zákonů pod č. 234/2002 Sb.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 10. 6. 2003, č. j. 15 Co 286/2003, 287/2003-91, zrušil oba shora označené rozsudky soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že v dané věci nelze přijmout odpovídající právní závěry, aniž by se soud zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu ve vztahu k žalované, vyjma otázky zavinění. Těmi jsou porušení právní povinnosti žalovanou, vznik škody jako majetkové újmy a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Soud prvního stupně se věcí z tohoto hlediska doposud nezabýval, ač tak učinit měl; ne každé vznesení obvinění, které nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, je totiž možné považovat za nezákonné. Je proto třeba zjistit, zda policie přistoupila ke sdělení obvinění žalobcům na základě konkrétních skutečností, které se ani v dalším průběhu trestního řízení neukázaly jako nepravdivé.
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 18. 11. 2003, č. j. 4 C 360/2003-114, žalobu obou žalobců zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Za situace, kdy bylo mezi účastníky nesporné, že vznikla škoda a v jaké výši, zabýval se soud tím, zda žalovaná porušila právní povinnost, v jejímž důsledku žalobcům tato škoda vznikla. Zjistil, že trestní stíhání bylo zahájeno na základě oznámení ze dne 9. 12. 1998, které podala firma M., s. r. o., S. pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, a to proti W., spol. s r. o., kde byli žalobci jednatelé. Již před zahájením trestního stíhání celá řada poškozených v podstatě shodně uvedla, že platby od této firmy za rok 1997 byly opožděné, a výslechy poškozených v době od prosince 1998 do června 1999 potvrzovaly, že W., spol. s r. o. odebírala zboží a neplatila. Obvinění bylo žalobcům sděleno až 14. 4. 1999, tedy v době, kdy již byla k dispozici celá řada důkazů potvrzujících, že W., spol. s r. o., dlužila přes 3 miliony Kč. Při zahájení trestního stíhání tedy společnost nepochybně měla dluh a měla být také převáděna na jinou společnost. V dalším průběhu však nebylo prokázáno, že by žalobci měli úmysl v době vzniku dluhu neplatit a že by prostředky z tržeb použili k jinému účelu než k úhradě zboží. Na základě toho bylo trestní řízení podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno. Soud dospěl k závěru, že policie přistoupila ke sdělení obvinění žalobcům na základě konkrétních skutečností a nedopustila se přitom nesprávného úředního postupu, neboť v této době listinné důkazy i výslechy nasvědčovaly tomu, že se žalobci trestného činu skutečně dopustili.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 29. 1. 2004, č. j. 15 Co 10/2004-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se závěrem vysloveným soudem prvního stupně a zdůraznil skutečnost, že vyšetřovatel nesdělil žalobcům obvinění hned poté, co policie obdržela trestní oznámení, nýbrž že nejprve byly shromažďovány důkazy týkající se obchodování jejich společnosti. Pokud by vyšetřovatel v okamžiku před sdělením obvinění, kdy tedy ještě neprobíhalo trestní stíhání, musel zkoumat, zda jsou splněny všechny znaky potřebné pro naplnění trestného činu určité skutkové podstaty, důsledkem toho by bylo, že každé trestní řízení, které by neskončilo pravomocným odsouzením, by zakládalo důvod pro odškodnění. Takto ovšem zákon č. 82/1998 Sb. nezní a nelze ho ani tak vykládat. Ve smyslu ustanovení §158 tr. ř. vyšetřovatel ve stádiu před sdělením obvinění má shromáždit vše, co je potřebné ke sdělení obvinění a podání žaloby. Posuzuje na základě určitých skutečností, zda „mohlo“ dojít ke spáchání trestné činnosti. V dané věci měl vyšetřovatel k dispozici podklady o dlouhodobé platební neschopnosti W., spol. s r. o., a to ve velkém rozsahu, sdělení obvinění tedy bylo namístě; tyto skutkové okolnosti se ostatně ani později neukázaly nepravdivými, a navíc jednatelé společnosti jednali o jejím prodeji. Obvinění (žalobci) byli jednateli společnosti, tedy statutárními orgány odpovědnými za ni jednat, a též jejími společníky. Nebylo tedy prokázáno porušení povinnosti ze strany žalované a soud prvního stupně ve věci samé rozhodl správně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které odůvodňují podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelů je nesporné, že společnost W., spol. s r. o., kde byli jednateli, se dostala do problémů s včasnou úhradou svých závazků vůči věřitelům. Z provedených důkazů je patrné, že se policie dostatečně zabývala objektivní stránkou, tedy okruhem věřitelů, výší a případným uspokojováním jejich pohledávek, chybí však jakýkoliv důkaz o tom, že by se vyšetřovatel zabýval i subjektivní stránkou předpokládaného trestného činu. Před sdělením obvinění vůbec nebylo zjišťováno, jaký důvod má prodlení s úhradou závazků, vyšetřovatel nepožádal ve smyslu §158 odst. 3 písm. a) a c) tr. ř. o potřebná vysvětlení a neobstaral potřebné podklady, aby bylo potvrzeno nebo vyvráceno podezření, zda byl spáchán trestný čin, kdo ho spáchal a do jaké míry se na jednání podílel. Rovněž nebyl zjišťován úmysl dovolatelů obohatit se na úkor cizího majetku, stejně jako jejich jednání směřující k řešení vzniklé a jimi nezaviněné platební neschopnosti firmy. Žalovaná pochybila, neboť její povinností bylo pečlivě posuzovat každou konkrétní trestní věc v kterémkoliv jejím stadiu a to všemi orgány činnými v trestním řízení, což ve svém důsledku může vést i k tomu, že obviněný nemusí vynakládat prostředky k tomu, aby prokazoval, že trestní řízení je proti němu vedeno neoprávněně. V daném případě tak orgány činné v trestním řízení neučinily a tím se dopustily nesprávného úředního postupu. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání žalobců, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle §243a odst. 1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které bylo uplatněno jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.
Podle §5 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
Podle ustanovení §7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu (dále jen „řádný opravný prostředek“), nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Podle odst. 3 tohoto ustanovení byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.
Podle ustanovení §12 odst. 1 zákona právo na náhradu škody nemá ten,
a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo
b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud
a) v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu,
b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání,
c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání,
d) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu.
Tato úprava zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit, na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým případem odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., je však založen na stejných principech. Výkladem zákona soudní judikatura dovodila, že smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu odpovídá, aby každá majetková újma, způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi (fyzické osobě), byla odčiněna, a systematickým a logickým výkladem proto dospěla k závěru, že došlo-li z určitých (v ustanovení §12 zákona neuvedených) důvodů k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal a že tedy nemělo být proti němu trestní stíhání vedeno. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání (např. sdělením obvinění jako v daném případě) se posuzuje podle ustanovení §5 písm. a), §7 a §8 zákona, tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991, a rozsudek NS ČR, ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 24, pod C 1813, či rozsudek téhož soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, publikovaný tamtéž, sv. 25, pod C 1867) s tím, že rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení (vedení) trestního stíhání je pozdější výsledek trestního řízení.
Není proto správný závěr odvolacího soudu, že nárok na náhradu škody způsobené trestním stíháním obviněnému nenáleží, jestliže ze strany orgánů činných v trestním řízení nedošlo k porušení ustanovení trestního řádu upravujících postup před a při zahájení trestního stíhání. Porušení právní povinnosti orgánem státu totiž není podmínkou odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. a jestliže v posuzovaném případě byli žalobci trestně stíháni pro skutek, který nebyl trestným činem [jejich trestní stíhání bylo zastaveno podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř.], bylo proti nim vedeno trestní stíhání pro jednání dovolené a podmínky odpovědnosti státu za škodu vzniklou žalobcům tím, že vynaložili náklady na nutnou obhajobu, jsou splněny. Odvolacímu soudu je sice třeba přisvědčit v tom, že za nezákonné není možno považovat automaticky každé zahájení trestního stíhání, které nevedlo k pravomocnému odsouzení, avšak důvody, pro které nárok na odškodnění nevzniká, lze spatřovat především v okolnostech vymezených v ustanovení §12 zákona. Důvod, pro který bylo trestní stíhání žalobců zastaveno, nespočíval v tom, že obviněný není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona, a nejedná se ani o žádný z dalších důvodů skončení trestního stíhání uvedených v ustanovení §12 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona, které by vylučovaly vznik nároku na náhradu škody. Nárok žalobců by tak mohl být vyloučen jen tehdy, jestliže si zavinili zahájení trestního stíhání sami ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 písm. a) zákona per analogiam.
Zavinění obviněného (ať už ve formě úmyslné či nedbalostní) na zahájení trestního stíhání proti němu v obecné rovině znamená, že obviněný svým zaviněným úkonem přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že jeho jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání proti němu. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněného je třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu, především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno (nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda obviněný se dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo, např. uváděním nepravdivých skutečností, odůvodňujících postup podle §160 odst. 1 tr. ř., či předstíráním, že vůči němu jsou důvody k trestnímu stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly. Podmínka, že poškozený si sám zavinil zahájení trestního stíhání, není tedy naplněna samotnou okolností, že se dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 539/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 26, pod C 1971).
Takové chování žalobců (odlišné od jednání, jímž měli podle sdělení obvinění obžaloby naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.), které by před zahájením nebo v průběhu trestního stíhání zapříčinilo, že trestní stíhání muselo být zahájeno nebo v něm nadále pokračováno, však z dosavadních výsledků řízení nevyplývá.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn; Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2005
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu