ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2242.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2242/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 14/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2004, č. j. 64 Co 581/2003-339, takto:
I. Dovolání do výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2004, č. j. 64 Co 581/2003-339, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, se co do částky 110.395,- Kč s příslušenstvím zamítá, jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 8. 2003, č. j. 18 C 14/99-276, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na odškodnění za vazbu a trest částku 22.250,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody, částku 514.119,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za propadnutý majetek, částku 110.395,- Kč s příslušenstvím jako doplatek starobního důchodu a částku 91.864,- Kč s příslušenstvím z titulu „uhrazené části škody“; žalobu na zaplacení částek 39.622,- Kč, 41.925,- Kč, 8.286,- Kč, 9.402,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 24. 1. 1964, sp. zn. 3 T 258/64, jímž byl žalobce odsouzen za trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví k trestu odnětí svobody v trvání 10ti let, k propadnutí majetku, k zákazu výkonu povolání vedoucího na úseku obchodu po dobu 5ti let a k náhradě škody ve výši 249.480,- Kč, žalobce byl ve výkonu trestu odnětí svobody 85 měsíců a 8 měsíců byl ve vazbě. Odsuzující rozsudek včetně rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 1964, sp. zn. 4 To 75/64, byly na základě stížnosti pro porušení zákona zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1991 sp. zn. 7 TZ 39/91 a věc byla vrácena Okresnímu prokurátorovi ve Vsetíně k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením Policie ČR ze dne 17. 12. 1992, sp. zn. ČVS OVV-155/92-VM, bylo pak trestní řízení proti žalobci zastaveno podle §172 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť nebylo zjištěno, že by byl žalobcem spáchán trestný čin. Žalobce podal žádost o odškodnění a byla mu vyplacena částka 282.898,- Kč, sestávající z náhrady ušlého výdělku za dobu výkonu trestu (podle §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci) ve výši 222.500,- Kč, z náhrady za propadlý majetek ve výši 60.000,- Kč a 398,- Kč za náklady obhajoby. Soud dále zjistil, že na náhradě škody, k níž byl žalobce odsouzen zrušeným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně, žalobce zaplatil st. podniku P. částku 91.864,- Kč, a že hodnota věcí, které propadly na základě uloženého trestu propadnutí majetku, činí ke dni 1. 4. 1991 podle znaleckého posudku 230.803,37 Kč (za nemovitost), 304.707,- Kč (za stavební materiál) a 38.609,- Kč (za stavební dokumentaci), a že rozdíl mezi výší starobního důchodu vypláceného žalobci a výší, jaká by mu náležela, nebýt výkonu později zrušeného odsuzujícího rozsudku (vazba, trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti), činí za dobu od 1. 2. 1987 do 28. 2. 2003 částku 104.935,- Kč a od 1. 3. 2003 částku 910,- Kč měsíčně. Soud věc posoudil podle ust. §371 odst.1 a §374 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění účinném ke dni 28. 2. 1964, a podle ust. §420 obč. zák., ve znění účinném ke dni 28. 2. 1964, a dospěl k závěru, že žalobci vznikl nárok na odškodnění. Dovodil, že sice zákon č. 119/1990 Sb. se na tento případ nevztahuje, avšak vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil nárok na náhradu mzdy podle tohoto zákona a také žalovaná mu podle tohoto zákona již částečně plnila částku 222.500.- Kč, postupoval soud rovněž podle ust. §23 zákona č. 119/1990 Sb. a žalobci na tomto nároku přiznal dalších 22.250,- Kč. Na náhradě za propadlý majetek mu po odečtení částky již žalovanou plněné ve výši 60.000,- Kč přiznal částku 514.119,- Kč, představující celkovou cenu věcí podle znaleckých posudků (574.119,- Kč), z titulu ztráty na důchodu mu přiznal částku 110.395,- Kč dle výpočtu znalce, a ve zbývající části 41.925,- Kč ohledně tohoto nároku žalobu zamítl. Dále uložil žalované nahradit žalobci částku 91.864,- Kč, žalobcem zaplacenou st. podniku P. na náhradě škody dle odsuzujícího trestního rozsudku a ve zbytku (8.286,- Kč a 9.402,- Kč) žalobu zamítl, neboť zaplacení těchto částek žalobcem nebylo v řízení prokázáno.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2004, č. j. 64 Co 581/2003-339, rozsudek prvního stupně ve vyhovujících výrocích co do částky 115.395,- Kč se 16 % úrokem z částky 6.820,- Kč od 1. 9. 1994 do zaplacení změnil tak, že žalobu zamítl, a ve zbytku vyhovujících výroků a ve výrocích o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že ke zrušení odsuzujícího rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě z roku 1964 došlo na základě stížnosti pro porušení zákona podané Generálním prokurátorem ČR a nikoliv v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., odvolací soud dovodil, že žalobce není osobou rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb., a nepřísluší mu proto nároky tímto zákonem upravené. Žalobce byl odsouzen pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §132 zákona č. 140/1961 Sb., což není žádný z trestných činů uvedených v §2 a §4 zákona č. 119/1990 Sb., na jeho věc se tudíž nevztahují oddíly 2, 3 a 5 tohoto zákona a nepřísluší mu ani odškodnění podle oddílu 6. Nárok žalobce se řídí ustanoveními §371, §372 a §374 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, a §46 odst. 2 zák. č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, proto má nárok na náhradu škody podle oddílu 6 zákona č. 82/1968 Sb. Podle §27 odst. 1 písm. a) tohoto zákona má žalobce právo na náhradu ušlého výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody, náhrada však nesmí přesáhnout 20.000,- Kč za rok. Protože žalovaná již zaplatila žalobci částku 222.500.- Kč, čímž plnila nad rámec své povinnosti, žalobci již žádná další náhrada nepřísluší. Protože nárok na náhradu nákladů trestního řízení posuzoval soud prvního stupně nesprávně podle §23 zákona č. 119/1990 Sb., který v daném případě aplikovat nelze, a podle tohoto ustanovení žalobci přiznal částku 17.250,- Kč, odvolací soud vyslovil závazný právní názor, že tento nárok je třeba posoudit podle ust. §27 odst. 1 písm. c) zákona č. 82/1968 Sb. Rovněž nárok na náhradu za věci postižené trestem propadnutí majetku se řídí podle §27 odst. 1 zákona č. 82/1968 Sb., a náhradu nelze stanovit v současných cenách, jak to učinil soud prvního stupně. Zjevně nedůvodným shledal odvolací soud uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na důchodu (přiznaný soudem prvního stupně v částce 110.395,- Kč), neboť žalobce nemá nárok na příspěvek k důchodu podle zákona č. 119/1990 Sb., a ust. §27 odst. 1 zákona č. 82/1968 Sb., které se na daný případ vztahuje, neobsahuje v taxativním výčtu žádné nároky vyplývající ze ztráty na důchodu. Z ust. §28 zákona č. 82/1968 Sb., které řeší dopady do důchodového zabezpečení, pak vyplývá, že žalobce žádný přímý nárok proti žalované nemá, a pokud je přesvědčen, že v důsledku nezákonného odsouzení pobírá důchod v nesprávné výši, musí se svého nároku domáhat ve správním řízení u příslušného orgánu. V případě náhrady za částky zaplacené podle odsuzujícího rozsudku na náhradě škody státnímu podniku P. nelze postupovat podle §371 a násl. tr. ř., neboť se nejedná o nároky vyplývající z výroku o vazbě nebo trestu, nýbrž je třeba postupovat podle obecných předpisů o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím, přičemž sama skutečnost, že žalobce plnil na podkladě nezákonného rozhodnutí, sama o sobě neznamená, že plnil něco, k čemu nebyl povinen. Proto je třeba zjistit, zda žalobci ve vztahu ke státnímu podniku P. vznikla odpovědnost za škodu.
Proti tomuto rozsudku, a to do všech jeho výroků, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodů podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že je účastníkem rehabilitace, a proto na jím uplatněné nároky je nutno aplikovat rehabilitační předpisy. O skutečnosti, že žalobce je účastníkem rehabilitace, nemohlo být sice samostatně rozhodnuto, avšak podle jeho názoru je zde dán postup podle oddílu 6 zákona č. 119/1990 Sb. s ohledem na ustanovení oddílu 8 zákona. Poukazuje na odůvodnění rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně z 23. 7. 2001, č. j. Nc 2303/94-38, a dále na ust. §2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., podle nějž o tom, zda a do jaké míry je odsouzený účastníkem rehabilitace, rozhodne soud i bez návrhu. Dále odkazuje na ust. §34 zákona č. 119/1990 Sb., doplněného zákonem č. 47/1991 Sb., a dovozuje, že podle tohoto ustanovení měl být odškodněn podle zákona č. 119/1990 Sb., neboť tento zákon může být aplikován i v jeho případě. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, který vyloučil možnost aplikace zákona č. 119/1990 Sb. ve vztahu ke všem jeho uplatněným majetkovým nárokům, a nesouhlasí zejména s tím, že ohledně nároku vyplývajícímu ze ztráty na důchodu byla jeho žaloba zamítnuta. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vyhovujícím výroku, je co do částky 110.395,- Kč s příslušenstvím přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není důvodné, a ve zbývajícím rozsahu dovolání není přípustné.
Rozsudek odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalobce není rehabilitovanou osobou podle zákona č. 119/1990 Sb., a proto mu odškodnění podle tohoto zákona nepřísluší.
Názor odvolacího soudu, k němuž ostatně dospěl již soud prvního stupně, že žalobce není rehabilitovanou osobou, je zcela správný. Nesprávnost v rozhodnutí soudu prvního stupně, který – přestože zákon č. 119/1990 Sb. se na žalobce nevztahuje – posoudil podle tohoto zákona nároky žalobce, odvolací soud pak při svém rozhodnutí napravil.
Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 24. 1. 1964, sp. zn. 3 T 258/63, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 1964, sp. zn. 4 To 75/64, uznán vinným trestným činem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle §132 odst. 1 písm. b), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění tehdy účinném, jehož se dopustil tím, že v době od roku 1959 do června 1963 jako vedoucí prodejny národního podniku „P.“ postupným a soustavným zadržováním peněz z prodejny formou krácení tržeb rozkradl ke škodě tohoto podniku celkem částku 249.481,- Kč. Byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti let, trest propadnutí majetku a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu vykonávat funkci vedoucího na úseku socialistického obchodu po dobu pěti let, současně mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozenému podniku. Proti těmto rozhodnutím podal Generální prokurátor ČR dne 6. 5. 1991 Nejvyššímu soudu ČR stížnost pro porušení zákona podle §266 odst. 1 trestního řádu ve prospěch žalobce. Na základě této stížnosti byla výše uvedená rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 8. 1991, sp. zn. 7 Tz 39/91, zrušena podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 trestního řádu, neboť těmito rozhodnutími byl porušen zákon v neprospěch žalobce, a věc byla vrácena okresnímu prokurátorovi k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením Policie ČR ze dne 17. 12. 1992, sp. zn. ČVS OVV-155/92-VM, bylo trestní řízení proti žalobci zastaveno podle §172 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že by byl žalobcem spáchán trestný čin.
I v dané věci je třeba vycházet z toho, že zákon o soudní rehabilitaci má ve vztahu k obecné právní úpravě povahu normy speciální k normě obecné a že tento zákon platí pouze pro osoby, které jsou podle něj oprávněny žádat odškodnění. Předpokladem aplikace oddílu šestého zákona č. 119/1990 Sb. na nároky na odškodnění je, že poškozený je osobou rehabilitovanou podle tohoto zákona. Trestný čin, pro nějž byl žalobce v 60. letech odsouzen, není uveden v taxativních výčtech §2 a §4 zákona č. 119/1990, ani se na něj nevztahuje ust. §22a nebo 22b tohoto zákona a zcela mylný je i poukaz dovolatele na §2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., podle nějž soud rozhoduje i bez návrhu o tom, zda a do jaké míry je odsouzený účasten rehabilitace. Toto ustanovení se totiž vztahuje na rozhodnutí o zrušení pravomocných odsuzujících soudních rozhodnutí ze zákona podle oddílu druhého zák. č. 119/1990 Sb. (§2), a to soudem příslušným podle §7 zákona, nikoliv na rozhodování soudu v občanskoprávním řízení o odškodnění.
Z hlediska vzniku a právního režimu nároku žalobce na odškodnění není však samo o sobě rozhodující, že trestný čin, za jehož spáchání byl žalobci uložen trest, není uveden mezi skutky v oddílu druhém zákona o soudní rehabilitaci (zrušení odsuzujícího rozhodnutí přímo ze zákona), nebo v oddílu třetím (zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení), popř. v oddílu pátém (zrušení odsuzujícího rozhodnutí pro trestný čin spáchaný během výkonu trestu nebo vazby), nýbrž rozhodující je znění výroku rozsudku, kterým bylo původní odsuzující rozhodnutí zrušeno a z něhož je třeba vycházet.
Jak vyplývá z výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1991, sp. zn. 7 Tz 39/91, Nejvyšší soud odsuzující rozhodnutí zrušil podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 trestního řádu; stížnost pro porušení zákona, na základě které Nejvyšší soud rozhodoval, byla podána Generálním prokurátorem ČR podle §266 odst. 1 trestního řádu. Nejednalo se tedy ani obligatorní podání stížnosti podle §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a ani Nejvyšší soud při zrušení rozhodnutí nepostupoval podle zákona č. 119/1990 Sb. Soudní rozhodnutí, jímž byl žalobci uložen trest, nebylo zrušeno podle uvedeného zákona, nýbrž podle obecných ustanovení trestního řádu, žalobce tedy není rehabilitovanou osobou a z toho plyne, že mu nárok na odškodnění, vyplývající ze zrušeného výroku o trestu, podle zákona č. 119/1990 Sb. nevznikl.
Námitka žalobce, že podle ust. §34 zákona č. 119/1990 Sb. lze tento zákon použít přiměřeně i v jeho případě, není důvodná, což ostatně dovodil již odvolací soud.
Podle ust. §34 věty první zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších změn, ustanovení oddílu šestého tohoto zákona se přiměřeně použije též v případech, kdy ve věcech, na které se vztahuje oddíl druhý, třetí a pátý tohoto zákona, byl rozsudek zcela nebo zčásti zrušen do dne účinnosti tohoto zákona na základě mimořádného opravného prostředku podaného podle trestního řádu nebo podle zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 70/1970 Sb.
Zákon č. 119/1990 Sb. nabyl podle ust. §36 tohoto zákona účinnosti dne 1. července 1990. Nehledě k tomu, že na věc žalobce se nevztahuje oddíl druhý, třetí ani pátý tohoto zákona, neboť v jeho případě se jednalo o trestný čin obecné hospodářské kriminality, rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen odsuzující trestní rozsudek, bylo vydáno dne 26. 8. 1991, tedy více než rok po účinnosti zákona č. 119/1990. Již proto se na žalobcův případ nemůže vztahovat §34 zákona č. 119/1990 Sb. a ustanovení oddílu šestého tohoto zákona nelze v jeho případě použít ani přiměřeně. Jeho nároky na odškodnění se tedy řídí podle obecné právní normy.
Podle ust. §36, věty druhé, zákona č. 82/1998 Sb., o soudní rehabilitaci, odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy.
Zákon č. 82/1998 Sb. nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998, a byl jím zrušen předchozí zákon č. 58/1969 Sb. Podle ust. §28 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 7. 1969 (§32), o nárocích na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě a trestu vydaným do dne účinnosti tohoto zákona se rozhodne podle dosavadních předpisů o odškodnění za vazbu a trest (§371 až 374 trestního řádu a §46 odst. 2 zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci).
Vzhledem k ust. §28 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb. se proto uplatněný nárok na náhradu škody, způsobené rozhodnutím o vazbě a trestu, posuzuje podle ustanovení §371 až 374 zák. č. 141/1961 Sb. (dále jen tr. ř.) a §46 odst. 2 zák. č. 82/1968 Sb., na které zákon č. 58/1969 Sb. přímo odkazuje, a to i přesto, že uvedená ustanovení obou právních předpisů byla zároveň zákonem č. 58/1969 Sb. (§31) zrušena.
Podle ust. §46 odst. 2 zák. č. 82/1968 Sb. ustanovení oddílu šestého o rozsahu nahrazovaných škod a o způsobu jejich úhrady platí i pro odškodňování za vazbu a trest v případech, na které se tento zákon nevztahuje. Rozsah náhrady a její jednotlivé složky jsou pak taxativně stanoveny v §27 (oddíl šestý) zákona č. 82/1968 Sb.
Znamená to, že právní úprava rozsahu náhrady škody a způsobu její úhrady, obsažená v zákoně č. 82/1968 Sb., platí ode dne jeho účinnosti (tj. od 1. 8. 1968) i tam, kde k nápravě nezákonného soudního rozhodnutí nedošlo podle zákona č. 82/1968 Sb., ale postupem podle trestního řádu (srov. též rozsudek NS ČR z 18. 12. 2001, sp.zn. 25 Cdo 2885/99).
Odvolací soud proto zcela správně dovodil, že nároky na odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb. žalobci nenáleží, a při rozhodování vycházel z ustanovení §27 uvedeného zákona (č. 82/1968 Sb.).
Pokud jde o odškodnění v oblasti důchodového zabezpečení, i zde platí, že míru účasti odsouzeného na rehabilitaci stanoví soud v trestním řízení soudním (srov. R 6/1995) a že odčinění újmy, spočívající ve vyplácení nižších dávek důchodu, než jaké by – nebýt výkonu vazby a trestu odnětí svobody – poškozenému náležely, je možné dosáhnout v rámci předpisů o důchodovém zabezpečení zvýšením dávky poskytované z důchodového zabezpečení. Přímý nárok na náhradu škody, jak jej žalobce uplatnil proti žalované, však ani zákon č. 82/1968 Sb. (§27, §28) nezakládá a - jak správně uvedl odvolací soud - úpravy důchodu se lze domáhat ve správním řízení.
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vyhovujícím výroku a žaloba na náhradu za ztrátu na důchodu byla zamítnuta, není proto co do částky 110.395,- Kč s příslušenstvím důvodné.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku, jímž byl změněn vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 5.000,- Kč z titulu náhrady za ztrátu na výdělku. Ačkoli o tomto nároku i o nároku na náhradu za ztrátu na důchodu bylo rozhodnuto jedním výrokem, jedná se o dva dílčí nároky se samostatným skutkovým základem, byť požadované jako důsledek jedné události. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí se u každého nároku posuzuje zvlášť (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000). Protože předmětem řízení před odvolacím soudem je nárok ve výši 5.000,- Kč, který nepřevyšuje 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti rozhodnutí o peněžitých plněních nepřevyšujících uvedenou částku vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolání do výroků rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve zbytku vyhovujících výroků a ve výrocích o nákladech řízení zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, není přípustné.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání je upravena v §237 a násl. o. s. ř., avšak ze žádného ustanovení, upravujícího přípustnost dovolání, nevyplývá možnost napadnout dovoláním výrok, jímž je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc je mu vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce i v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2005
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu