ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2905.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2905/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně B. S., zastoupené advokátem, proti žalované K., p., a. s., o zaplacení 82.555,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 26/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2004, č. j. 20 Co 70/2004-41, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2004, č. j. 20 Co 70/2004-41, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 72.374,- Kč s příslušenstvím, se co do částky 67.356,- Kč s příslušenstvím, v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení, jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 10. 2003, č. j. 22 C 26/2003-28, zamítl žalobu na zaplacení částky 82.555,- Kč s příslušenstvím, požadované na náhradě bolestného podle vyhl. č. 440/2001 Sb. (76.980,- Kč) a za náklady zmocněnce žalobkyně v adhezním řízení (5.575,-Kč), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 15. 2. 2001 utrpěla těžký úraz při přecházení vozovky, když byla zachycena nákladním automobilem řízeným K. V., pojištěncem žalované. K. V., který jako řidič nákladního automobilu v důsledku překročení povolené rychlosti jízdy zachytil žalobkyni, zprava přecházející vozovku, a způsobil jí těžkou újmu na zdraví, byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 4 T 32/2001, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst.1, 2 trestního zákona, přičemž bylo vzato v úvahu i spoluzavinění žalobkyně, která porušila ust. §54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, když přecházela vozovku v naprosto nevhodném místě. Žalobkyně byla od 15. 2. do 19. 2. 2001 hospitalizována na klinice anesteziologie resuscitace, poté na klinice chirurgie a v době od 22. 7. do 11. 8. 2002 byla na léčebném pobytu v lázních A. Bolesti žalobkyně byly dne 21. 6. 2001 MUDr. P. D. a primářem MUDr. V. F., zástupcem přednosty Ortopedicko-traumatologické kliniky FNKV P. ohodnoceny 401 body s tím, že vzhledem k těžkému crush syndromu a bolestivému způsobu léčby se ohodnocení zvyšuje na dvojnásobek, celkem na 802 bodů. Protože odškodnění za bolest celkem za 802,5 bodů po 30,- Kč, snížené o 20 % v rozsahu spoluzaviněné žalobkyně, bylo již žalobkyni uhrazeno, dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, neboť bolesti v souvislosti s úrazem, který žalobkyně utrpěla dne 15. 2. 2001, vznikly za účinnosti vyhlášky č. 32/1965 Sb., která stanoví hodnotu 1 bodu 30,- Kč, a tomu odpovídá i lékařské hodnocení bolestného z 21. 6. 2001. Odškodnění za bolest bylo správně hodnoceno podle této vyhlášky a zvýšeno na dvojnásobek, proto nebylo aplikováno ust. §7 odst. 3 této vyhlášky, které se vztahuje na zcela výjimečné případy hodné mimořádného zřetele. Soud shledal opodstatněným i krácení náhrady, neboť spoluzavinění žalobkyně na vzniklé škodě (§441 obč. zák.) odpovídá 20 %. Náhradu nákladů, jež žalobkyně jako poškozená vynaložila za zastoupení advokátem v trestním řízení ve výši 5.575,- Kč, jí soud prvního stupně nepřiznal s tím, že se nejedná o účelně vynaložené náklady ve smyslu ust. §6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., když nárok žalobkyně na náhradu škody nebyl v trestním řízení uplatněn řádně a včas.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2004, č. j. 20 Co 70/2004-41, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 72.374,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 72.374,- Kč s 4 % úrokem z prodlení, co do částky 10.181,- Kč s příslušenstvím zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje z ust. §9, §2 odst. 1 §4 odst. 2 a §8 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2002, dospěl k závěru, že v daném případě je třeba při stanovení výše náhrady za bolest postupovat podle této vyhlášky, neboť při výkladu pojmu „vznik bolesti“ ve smyslu §9 této vyhlášky není určující jen to, kdy došlo ke škodní události (úrazu), popřípadě kdy byl vypracován první znalecký posudek na bolestné, nýbrž rozhodující je, kdy došlo objektivně ke stabilizaci bolesti a kdy je tak možno považovat zdravotní stav poškozeného za ustálený, a v úvahu je třeba vzít i délku a způsob léčení poškozeného v souvislosti s úrazem. Bolest pak zahrnuje jak tělesné, tak duševní strádání poškozeného. Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že k ustálení zdravotního stavu žalobkyně se zřetelem k odškodnění bolesti došlo až ve druhé polovině roku 2002 po skončení lázeňské léčby. Hodnota jednoho bodu tedy činí 120,- Kč v souladu s vyhláškou č. 440/2001 Sb. a za 802 bodů činí náhrada celkem 96.240,- Kč. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že i žalobkyně má podíl na vzniku škody, avšak vzhledem k porovnání porušení povinností žalobkyně (přecházení vozovky nekolmo k její ose) ve srovnání s porušením povinností řidičem K. V. je odpovídajícím spoluzavinění žalobkyně v rozsahu 10 %. Žalovaná by tedy měla žalobkyni zaplatit částku 86.616,- Kč, z níž již bylo zaplaceno 19.260,- Kč, zbývá proto doplatit částku 67.356,- Kč. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že náklady spojené se zastupováním žalobkyně při uplatňování nároku na náhradu škody v adhezním řízení nebyly účelně vynaloženy, když důvodem, pro který nemohla být náhrada škody žalobkyni přiznána v trestním řízení, bylo, že hlavní líčení se konalo již dne 13. 6. 2001 a výše bolestného byla poprvé stanovena v posudku ze dne 21. 6. 2001. Na náhradě těchto nákladů přiznal odvolací soud žalobkyni částku 5.018,- Kč (5.575,- Kč minus 10 %) a ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že vyhláška č. 440/2001 Sb. se vztahuje na odškodňování bolestí za úraz vzniklý dne 15. 2. 2001, k němuž došlo před účinností této vyhlášky. S poukazem na §9 této vyhlášky dovozuje, že za vznik bolesti je třeba považovat den, kdy došlo k narušení integrity zraněné osoby, a odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení. Namítá, že pouze lékař - odborník, může určit, kdy došlo ke stabilizaci bolesti žalobkyně, a názor, že bolest je stabilizována teprve v okamžiku, kdy je zcela ukončen léčebný proces poškozeného, považuje za nesprávný. Poukazuje na to, že žalobkyně předložila dva totožné posudky vztahující se k odškodnění za bolest, a to první ze dne 21. 6. 2001 a druhý ze dne 27. 1. 2003, přičemž oba obsahují tytéž položky a totéž bodové ohodnocení podle vyhl. č. 32/1965 Sb. Nesouhlasí s posouzením účelnosti vynaložených nákladů na zastupování žalobkyně v adhezním řízení ve smyslu ust. §6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., neboť podle tohoto ustanovení se hradí náklady spojené se zastupováním při uplatňování nároku na náhradu škody, který nebyl v adhezním řízení uplatněn. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se všemi námitkami a výhradami žalované se vypořádal odvolací soud. S odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2107/99, uvádí, že náhrada za bolest se poskytne poškozenému podle právního předpisu platného v době, kdy dojde k ustálení jeho zdravotního stavu, což je zakotveno v ust. §4 odst. 2 a z §8 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 440/2001 Sb.; k ustálení zdravotního stavu žalobkyně došlo až po nabytí účinnosti této vyhlášky. Pouze z opatrnosti žalobkyně navrhla, aby - pokud by soud věc posoudil podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. - bylo odškodnění čtyřnásobně zvýšeno, neboť utrpěla život ohrožující úraz, jehož následky ponese do konce života. K námitkám dovolatelky ohledně náhrady nákladů spojených se zastupováním žalobkyně v adhezním řízení uvádí, že nárok na náhradu škody lze uplatnit jak v trestním, tak občanskoprávním řízení, a podle všeobecných pojistných podmínek pojišťovna uhradí náklady „soudního řízení“, a nikoliv jen řízení občanskoprávního. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a žalované uložil povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že v rozsahu, v jakém je dovolání přípustné, je i důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu o výši náhrady za bolest (67.356,- Kč s příslušenstvím) vychází ze závěru, že podle přechodného ustanovení §9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se výše náhrady řídí podle této vyhlášky.
Především je třeba vycházet z toho, že při škodě na zdraví se bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (§444 odst. 1 obč. zák.) odškodňují jednorázově. Rozhoduje-li soud o nároku na bolestné a ztížení společenského uplatnění, musí vycházet z takové výše náhrady, která přísluší podle právního předpisu, jenž na daný případ dopadá.
Vyhláška č. 440/2001 Sb., která byla vydána k provedení ust. §444 odst. 2 obč. zák. a která stanoví hodnotu 1 bodu 120,- Kč namísto dosavadních 30,- Kč, nabyla účinnosti dne 1. 1. 2002 (§11) a zrušila předchozí prováděcí vyhlášku č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Podle ust. §9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené škodou na zdraví, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, se posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Nárok na náhradu za bolest je jedním z dílčích relativně samostatných nároků, z nichž se skládá celkový nárok na náhradu škody na zdraví, a vznik tohoto nároku nemusí a obvykle ani není totožný se vznikem nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Zatímco odškodnění bolesti se poskytuje za bolest způsobenou škodou na zdraví, jejím léčením a nebo odstraňováním následků škody na zdraví (srov. §2 vyhl. č. 440/2001 Sb., §2 odst. 1 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů), náhrada za ztížení společenského uplatnění se poskytuje za trvalé následky vyvolané škodou na zdraví, které nepříznivě ovlivňují možnosti poškozeného uplatnit se v dalším životě a ve společnosti (srov. §3 odst. 1 vyhl. č. 440/2001 Sb., §4 odst. 1 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu i okamžik vzniku bolesti a vzniku ztížení společenského uplatnění není obvykle totožný.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že při výkladu pojmu „vznik bolesti“ ve smyslu §9 této vyhlášky není samo o sobě určující, kdy došlo ke škodní události (úrazu), popřípadě kdy byl vypracován první znalecký posudek na bolestné. Podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodňují bolesti, které vznikly v době její účinnosti, tedy nejdříve dne 1. 1. 2002, a to i za situace, že ke škodní události, která vyvolala poškození zdraví, došlo v době před uvedeným datem. Není přitom vyloučeno, že okamžik vzniku bolesti způsobené přímo poškozením zdraví může být rozdílný od okamžiku vzniku bolesti vyvolané léčením tohoto poškození či od okamžiku vzniku bolesti, jež byla způsobena teprve až odstraňováním následků poškození zdraví (srov. §2 vyhl. č. 440/2001 Sb., §2 odst. 1 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Nelze ovšem přisvědčit názoru, že pro aplikaci toho kterého právního předpisu je rozhodující doba, kdy došlo ke stabilizaci bolesti a k ustálení zdravotního stavu poškozeného, když odpověď na otázku, podle jakého předpisu se posuzuje bolest způsobená škodou na zdraví, dává ust. §9 vyhl. č. 440/2001 Sb.
Odvolací soud odůvodnil svůj postup podle vyhl. č. 440/2001 Sb. (s odkazem na její §8 odst. 2) závěrem, že k ustálení zdravotního stavu žalobkyně došlo až po skončení lázeňské léčby. Podle ust. §8 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb. lékařský posudek se vydává: u bolesti, jakmile je možno zdravotní stav poškozeného považovat za ustálený /písm. a)/, u ztížení společenského uplatnění zpravidla až po jednom roce poté, kdy došlo ke škodě na zdraví /písm. b)/. Toto ustanovení však upravuje postup při vydávání posudku, tedy kdy lze provést posouzení a vydat lékařský posudek, zatímco kriterium pro aplikaci toho kterého právního předpisu je stanoveno v §9 vyhl. 440/2001 Sb. Ostatně ust. §8 odst. 2 písm. a) vyhl. č. 440/2001 Sb. je totožné s ust. §9 vyhl. 32/1965 Sb. o tom, kdy se provede posouzení v lékařském posudku.
Taktéž §4 odst. 1, 2 vyhl. 440/2001 Sb., jenž stanoví, že při určování bodového ohodnocení bolesti se hodnotí akutní fáze bolesti a že bodové ohodnocení lze provést až v době stabilizace bolesti, není temporálním ustanovením, které by řešilo podle jakého právního předpisu se posuzuje bolest a náhrada za ni, nýbrž - jak naznačuje i samotné zařazení tohoto ustanovení pod nadpisem „Určování bodového ohodnocení pro stanovení výše odškodnění v jednotlivých případech“ - jsou zde stanoveny zásady pro určování bodového ohodnocení v lékařském posudku, nikoliv zásady pro aplikaci konkrétního právního předpisu.
Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně dne 15. 2. 2001 utrpěla úraz. Pokud bolesti vyvolané tímto úrazem, jejichž odškodnění se domáhá, jí vznikly již tehdy, posuzuje se nárok podle předchozích právních předpisů, tedy podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. Jde tedy konkrétně o to, zda a které její bolesti, za něž je požadována náhrada a jež jsou uvedeny v lékařských posudcích (zlomenina kosti stehenní, zlomenina 6 žeber, poúrazový pneumotorax a hemotorax, tržná rána na hlavě, otřes mozku a šok), vznikly jako přímý následek poškození zdraví při úrazovém ději, nebo až jako důsledek léčení, popř. odstraňování následků poškození zdraví (§2 vyhl. č. 440/2001 Sb., shodně §2 vyhl. 32/1965 Sb.).
Pro závěr, že by odškodňované bolesti měly vzniknout až po skončení lázeňské léčby ve druhé polovině r. 2002, nejsou v dosavadních výsledcích řízení žádné podklady. Lékařský posudek, který byl vydán dne 21. 6. 2001 a ohodnotil její bolest spojenou s utrpěným úrazem, i další lékařský posudek vydaný dne 27. 1. 2003 s tím, že léčení žalobkyně skončilo ukončením léčebného pobytu v lázních dne 11. 8. 2002, jsou totožné jak ve výčtu jednotlivých položek, tak bodového ohodnocení bolestí i důvodů pro navýšení na dvojnásobek (802 bodů), nevypovídají však nic o tom, že by tyto bolesti vznikly až po 1. 1. 2002.
Protože pro posouzení, podle které vyhlášky má být poskytnuto odškodnění bolesti, není rozhodující okamžik, kdy se ustálil zdravotní stav žalobkyně, nýbrž okamžik, kdy vznikly její bolesti, je opačný právní názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, nesprávný.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn a rozsudek odvolacího soudu co do částky 67.356,- Kč s příslušenstvím není správný. Dovolací soud jej proto v tomto rozsahu a v závislých výrocích zrušil (§243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.).
Žalovaná rovněž napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu co do částky 5.018,- Kč, přiznané žalobkyni na náhradě nákladů adhezního řízení. Dovolání v tomto rozsahu není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 5.018,- Kč s příslušenstvím. Ačkoli bylo o této částce rozhodnuto jedním výrokem zároveň s částkou 67.356,- Kč, jedná se o samostatný nárok žalobkyně, který by mohl být uplatněn samostatnou žalobou. Dovolání tak směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, přípustnost dovolání je proto vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které se vztahuje i na případy, v nichž se přípustnost dovolání posuzuje podle §237 odst. 1 písm. a), b) nebo c) o. s. ř.
Dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem, o. s. ř.)
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu